Většinou mi nabízeli role úchylů, debilů a vrahů, říká s úsměvem Jiří Bartoň

Herec Jiří Bartoň se narodil a vyrostl v Kyjově.

Jiří Bartoň ( nar. 3. listopadu 1977 v Kyjově) je herec, zpěvák a filmový historik. Vedle řady divadelních rolí je obsazován i do populárních kriminálních seriálů. Ty jdou ale mimo mne. Raději jsem se hned v úvodu našeho setkání přiznala, že televizi skoro vůbec nesleduji. „To nevadí, já také ne. Ani televizi doma nemám,“ povzbudil mne herec. Jak vyšlo najevo, je veliký čtenář, původním založením silný introvert, který věří a spoléhá na věci mezi nebem zemí. Není bez souvislosti, že se zabývá indickou numerologií.


Jak se to přihodilo, že jste se stal hercem? Rodiče ochotničili?

Vůbec ne. Rodiče měli naprosto běžná povolání i zájmy. Ale je pravda, že moje o dva roky mladší sestřenice Hana Tomáš Briešťanská je v současnosti členkou brněnské Mahenovy činohry a nositelkou ceny Thálie, kterou získala před čtyřmi lety za inscenaci Petrolejové lampy. Takže naše sny v dospívání byly pravděpodobně dost podobné. Mě touha po hraní pronásledovala od samotného dětství. Měl jsem potřebu převlékat se do různých kostýmů, prožívat jiné, vysněné životy, a tak trochu jsem do podobné aktivity nutil i své kamarády, děti našich sousedů. U mě šlo tehdy taky o únik z reality, kterou jsem žil a vnímal ji jako trýznivou a problematickou. V opozici k tomu jsem cítil potřebu budovat si svůj zvláštní vnitřní snový svět. Některé dnešní děti bývají označovány jako hyperaktivní, já jsem byl hyperaktivní vnitřně. Uvnitř mne se toho dělo opravdu hodně.

Narodil jste se a vyrostl jste v Kyjově. Pak jste studoval Střední školu informačních a knihovnických služeb v Brně. Co vám škola přinesla?

Střední škola pro mě byla naprosto klíčová v tom, že jsem tam potkal pár lidí, kteří jsou do dneška mými blízkými přáteli. A oni mě vlastně ještě konkrétněji nasměrovali k divadlu. Založili jsme tehdy studentský soubor a začali hrát. Moje sny a touhy začaly pozvolna nabírat jasnější obrysy. Také jsem vždycky rád četl, nořil se do příběhů románových postav... i v tom mě škola podpořila.   

Po maturitě jste dostal pracovní nabídku do hodonínské knihovny, tam jste ale nenastoupil.

Už jsem měl podepsanou smlouvu, ale nakonec se rozhodl, že uteču k divadlu. A to doslova. Zjistil jsem si totiž, že v Městském divadle Brno hledají člověka do party kulisáků. Naši tehdy nebyli moc rádi. Nerozuměli tomu, že se chci s maturitou dobrovolně živit čistě manuální prací, pro kterou nepotřebuji, kromě fyzické zdatnosti, kterou jsem navíc příliš neoplýval, žádnou odbornost. Já ale věděl, že tento krok musím udělat, abych se dostal blíže k tomu, po čem toužím. Ta moje profesní cesta, kterou jsem právě tehdy nastoupil, byla vždy tak trochu klikatá, komplikovaná, obvykle vedla přes určité překážky.   

Jak tedy vypadaly vaše herecké začátky?

První herecké krůčky jsem učinil v „dramaťáku“ na střední, když jsme se otrkávali při představení v domovech důchodců, na různých vernisážích. Jednou jsme vystupovali i v psychiatrické léčebně, což byla velmi zvláštní zkušenost, protože zdejší publikum reagovalo na naše vystoupení zcela jinak než diváci takzvaně normální. V osmnácti jsem se hlásil na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění, pozn. red.), tam mne ale tehdy nepřijali. O dva roky později se mé přijetí na tuto školu zadrhlo o jeden jediný hlas. Všechno je to osud. Soukromě jsem se tehdy připravoval u fascinující herečky Městského divadla v Brně Miroslavy Kolářové. Ona tam tenkrát hrála nádherné role.  

Váš oficiální životopis říká, že v letech 1997–2004 jste studoval obor divadelní a filmové vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jaké to byly pro vás roky?

První ročník jsem studoval velmi důkladně a nasbíral si za ty dva semestry potřebné kredity do té míry, že následující léta jsem si mohl dovolit školu tak trochu flákat. V mezičase jsem ovšem velmi intenzivně žil hraním divadla a ovšem i svými milostnými vztahy. Co se divadla týká, založili jsme tehdy soubor, který se jmenoval Čára a měl zpočátku silnou ambici se profesionalizovat. Právě v něm jsem získal slušnou hereckou praxi. To už jsem také v menších rolích hostoval v brněnském Městském divadle. A i tu vysokou školu jsem nakonec přece jen zdárně dokončil.   

Jak jste se dostal později k rolím? Chodil jste na konkurzy?

Několikrát jsem absolvoval různá výběrová řízení, to už jsem byl takříkajíc na volné noze. Pamatuju si třeba na casting do amerického filmu Hostel, ve kterém jsem nakonec skutečně po třech kolech konkurzu malou roli získal. Ta zkušenost s profesionální filmovou produkcí pro mě tehdy byla velmi důležitá. Za nějakou dobu poté mi byla nabídnuta docela pěkná role do seriálu Expozitura, kde jsem hrál šéfa neonacistů. Nějakou dobu předtím jsem se totiž postupně zaregistroval do několika filmových agentur. Tam s vámi natočí představovací video, nafotí si vás. Tuto prezentaci mají potom režiséři k dispozici. A přišly další role. Mezitím jsem ovšem sbíral zkušenosti ve svém prvním angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku.

Seriálových a filmových úloh jste vytvořil přes dvě desítky. Stačili si vás už režiséři nějak „zaškatulkovat“?

Bohužel ano. Je to do určité míry logické. Váš vzhled vždycky na první dobrou signalizuje nějakou představu o vás, o vašem typu, a této „první dobré" mnozí režiséři rádi podléhají. Většinou mi tedy nabízejí role vrahů či nějakých podobně sebedestruktivních charakterů. Ale z duchovního hlediska mi to dává smysl. Jak mi před časem říkala jedna má známá léčitelka, v minulých životech jsem byl několikrát vězněm a v tomto životě dostávám šanci si opačnou stranu mince odžít prostřednictvím svých rolí, právě proto, abych nemusel vraždit ve skutečnosti. (směje se) 

Jiří Bartoň v divadelní hře Everymen

V divadle máte, předpokládám, pestřejší herecký rejstřík…

Naštěstí ano. Musím říci, že mám za sebou i řadu krásných, pozitivně laděných postav v různých komediích, z poslední doby zejména pana Kaplana, který má třídu rád, ve hře, postavené na slovním humoru a jazykových hříčkách. Hrál jsem ovšem také v adaptaci středověké morality Everyman nebo hlavní roli v inscenaci Vančurovy hry Rozmarné léto.


Jste také spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu, která vyšla v roce 2018.

Dobou první republiky a protektorátu žiju od svých třinácti let, kdy jsem začal více vnímat staré černobílé filmy. Fascinovalo mě už to, jak archivní materiál při projekci praskal a šuměl... Velmi blízká a mému duchu lahodící byla právě ta atmosféra, kterou ony filmy vyzařovaly. Navíc jsem měl silný pocit, jako bych ty herce, kteří v oněch filmech hráli, nějakým způsobem lidsky znal. Logickou cestou je to nevysvětlitelné. Právě ve svých třinácti letech jsem si k Vánocům vyžádal autobiografickou knihu Adiny Mandlové „Dneska už se tomu směju" a čtení této „pornografické bible", jak by ji možná ona sama nazvala, bylo pro mě opravdu jistým duchovním přelomem.

Jak se vám na knize pracovalo?

Nakladatel tehdy na rukopis spěchal, já jsem se jejímu psaní intenzivně věnoval tři měsíce a podřídil tomu vše, tvořil jsem ony texty doslova dnem a nocí. Ve finále jsem zpracoval šestnáct kapitol hereckých medailonů, spoluautor knihy Robert Rohál vytvořil devět. Já sám psal o lidech, kteří prožívali silné dramatické osudy, o Karlu Hašlerovi, Anně Letenské, Jiřině Štěpničkové, Hugo Haasovi. Jejich individuální životy se silně prolínaly s tragickou atmosférou doby, ve které žili a pracovali. Pokaždé když jsem napsal kus zvláště zátěžové kapitoly, vyšel jsem si aspoň na chvíli do lesa, abych se odreagoval. Tam jsem třeba spatřil veverku, jak skáče mezi stromy, a zažíval u toho úlevný pocit, že přece jen jsou na světě i normální hezké věci, nikoliv pouze vypjatá dramata.
 

Máte v plánu napsat ještě něco dalšího?

V současné době už pracuju na další knize. Týká se stejného období a bude se zabývat osudy několika hereček. Tentokrát ovšem intenzivně spolupracuji s řadou archivů a ve své knize budu hojně citovat z materiálů, z nichž mnohé dosud od roku 1945 takříkajíc nespatřily světlo světa. Momentálně se dobrovolně nořím do zhruba dvousetstránkového spisu, které obsahuje poválečné výslechy Lídy Baarové. Je to fascinující čtení, detektivka a psychologický horor zároveň.

Kdyby to bylo možné, se kterou hereckou osobností, o nichž píšete, byste se rád setkal?

To je zajímavá otázka. Těch osobností by bylo víc, ale třeba bych se rád potkal se Zorkou Janů, sestrou Lídy Baarové, která po válce spáchala sebevraždu. Zajímá mě indická numerologie a se Zorkou máme velmi podobné číselné souřadnice... Myslím, že dokážu pochopit mnohé z toho, čím žila, intenzitu jejího vnímání i směr jejích motivací.   

Je vám 44 let, hrál jste v divadle i televizi. Řekl byste o sobě, že se umíte profesně prosadit?

V numerologickém rozboru svého data narození mám na místě hodnoty sebeprosazení nulu. Ovšem schopnost umět se výhodně prodat se samotným tvůrčím potenciálem vůbec nesouvisí. Stalo se najpříklad, že mě v minulosti zvali na konkurz a já nad tím mávnul rukou. Občas si vypnu telefon, bloknu internetové připojení a mohu tak přijít o zajímavou nabídku. Takto mne třeba před několika lety minulo hostování v pražském Národním divadle. Nevadí… Kariéru si nijak urputně nebuduju. Rád žiju svůj autentický vnitřní svět... A některé věci je dobré nechat plynout.
 

J. Bartoň v televizním seriálu Expozitura.

Přesto se vám sny plní...

Ano. Mně se sny opravdu plní. Jinou věcí je, že se mi obvykle plní v době, když už o ně dávno nežádám.


Do vašeho profesního rejstříku patří i zpěv.

V osmnácti letech jsem se přihlásil do umělecké školy v Brně, kde jsem u paní Jarky Jaškové, členky operního souboru, studoval zpěv tři roky. Potom jsem po mnoha letech, když už jsem byl v angažmá v Šumperku, napomohl vzniku šansonového večera. Po nějaké době jsem pak vytvořil svůj vlastní pořad, kde po boku pianistky zpívám písně z filmů ze šedesátých a sedmdesátých let. Jde o komorní představení, s nímž jsme vystupovali v rámci různých festivalů, v knihovnách, jednou dokonce v synagoze i na zámku. A opakovaně v jistém lázeňském městě... a ta atmosféra je vždycky moc krásná. Protože pokaždé se tam sejdou právě ti lidé, kteří chtějí slyšet a vnímat.


V současné době žijete v Praze, kde kromě dalšího učíte na Mezinárodní konzervatoři herectví a dějiny filmu.

Bavilo mne vždy naplňovat trojí aktivitu: hrát, zpívat a psát. To je opravdu to, co je v životě moje. K nim jsem před pár lety přidal milovanou činnost další: předávat svoje zkušenosti a znalosti studentům. To je také nádherná práce, protože ti dospívající lidé jsou většinou velice vnímaví. Máme to společné štěstí, že na sebe slyšíme… Přesto ale myslím, že oficiální vzdělání není tolik důležité jako to, za čím si vy jako člověk celý život intuitivně jdete. Zdokonalit se můžete i samostudiem, k tomu není třeba vysokých škol. Říkám to také svým studentům. Není tolik podstatné formální vzdělání jako to, nakolik se postavíte čelem ke svému životu. Pokud máte opravdu silný sen a vnitřně víte za čím si jdete, dojdete k cíli, i když to může trvat delší dobu a může to být jakkoliv komplikované. To nevadí. Může to být náročné, ale o to více to třeba pro vás potom má větší hodnotu.

Čím se ještě v současné době zabýváte?

Covidová doba stornovala čtyři divadelní inscenace, ve kterých jsem hrál. Od minulého podzimu ale opět jezdím po vlastech moravských i českých s oním hudebním večerem a se třemi typy přednášek. Uvedl jsem také dvě nové šansonové písničky, které přímo pro mne napsal Vítězslav Hádl, známý autor filmové hudby. Možná mě čeká další angažmá... jsem ale trochu pověrčivý a proto nechtějte, abych prozradil, odkud přišla nabídka. Mám taky v plánu další knihy, jedna z nich bude bude mít autobiografické rysy, ale to je zatím hudbou budoucnosti.


Budete psát o svém životě?

Tak, tak… Stejně jako herectví považuju psaní za osvobozovací proces, jakousi formu terapie, proto si také léta letoucí píšu deník. Zvláště v době dospívání mnou cloumaly silné emoce a ani teď nejsem vůči tomu, co mne potkává, zcela imunní… Takže mám určitý plán na knihu, jejíž téma bude těsně souviset s mým životem.


Prozradíte něco aktuálního ze svého osobního života? Žijete ve vztahu?

V milostných vztazích jsem žil přes dvacet let a užil si jich prozatím do sytosti… Můj osobní život se navíc opravdu silně prolíná s tím profesním, což vnímám jako veliké štěstí. Do velké míry žiju to, co chci… a pak taky vím, že funguje něco, čemu se říká osud. A abych ještě jinak odpověděl na to, co jste se mne ptala… svoboda, svoboda v tom nejbytostnějším slova smyslu, je pro mne opravdu tím ze všeho nejdůležitějším.



Jiří Bartoň

Působil v několika divadelních uskupeních, byl v angažmá v Severomoravském divadle Šumperk. Spolupracuje s Českým rozhlasem, s Českou televizí a s TV Nova. Účinkoval např. ve filmu Jan Hus, Rašín a v řadě seriálů – Expozitura, Specialisté, Za sklom, Modrý kód, Sestřičky a další. Jako zpěvák vystupuje v pořadu Staré filmové melodie. Vyučuje herectví a dějiny českého filmu na Mezinárodní Konzervatoři Praha. Coby filmový historik se věnuje přednáškové činnosti. Je spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu.
 

Velká kniha herců první republiky a protektorátu obsahuje 25 portrétů herců, kteří žili a tvořili v daném období. Publikace se zabývá i předtím nepříliš zveřejňovanými skutečnostmi, odhaluje některé osudové kroky jednotlivých osobností a rozebírá jejich dílo i postoje.

(3x Foto: archiv J. Bartoně)

Ve Vančurově hře Rozmarné léto hrál Jiří Bartoň hlavní roli.