pondělí 7. září 2020

Nejdůležitější je touha po svobodě, říká investigativní novinář Jaroslav Spurný

Jaroslav Spurný, redaktor Respektu, pochází z Kyjova.
Měl jsem v životě štěstí, byl jsem ve správný čas na správném místě, nechávám se vést intuicí, takové a podobné věty zaznívají z úst předního českého  investigativního novináře Jaroslava Spurného překvapivě často. V mládí byl divoký a v době tuhého komunismu toužil po svobodě. Vydobyl si ji. I za cenu nedokončení středoškolských studií, a tak dodnes nemá maturitu.  Zato může být hrdý na prestižní novinářská ocenění.  V roce 2004 obdržel cenu Karla Havlíčka Borovského, v roce 2011 mu nadace Open Society Fund udělila Novinářskou cenu v kategorii psané žurnalistiky a v roce 2012 byl vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky. I když ho prý stále trochu udivuje, že tak významná uznání získal, dodává, že s těmi diplomy na stěnách pracovny je zase trochu spořádanější...


Narodil jste se v Kyjově, desetitisícovém městě na jihu Moravy. Jak vzpomínáte na své dětství? Byl jste už odmalička tak trochu rebel?
Paměť je samozřejmě hodně ošidná a zkresluje. Pokusím se být přesný. Prvních pět let jsem měl učitelku, která mě neměla ráda. Fakt. V první třídě se ptala, jaká slova známe na „g“ , přihlásil jsem se a řekl „Garant“. Ona mě odbyla, že nemůžu vědět, co to znamená. Já řekl, že je to typ nákladního auta (byl). Což samozřejmě nevěděla, znala to slovo jen jako synonymum „ručitele“ a pak už jsme si nikdy názorově nesedli a já to odnášel trojkami. Druhý stupeň byl fajn, už bez trojek a horších známek. Odmala jsem skutečně hodně četl, čeština mě bavila, matematika kupodivu taky.

S kázní jste problémy ve škole neměl?
S chováním to bylo asi horší, dost často jsem slyšel „Spurný, ty jsi opravdu vzpurný“. Což naznačuje, že mé dětství, prožité v lehkém rebelantství, bylo bezva. I když jsem nechápal, že se většina mých kamarádů nechce bavit o knihách, vlastně je ani moc nečetli. Na druhou stranu mě náklonnost ke čtení nijak v jejich očích nedegradovala, protože jsem uměl fotbal a další sporty. A taky jsem rozbil přiměřený počet oken a ukradl na zahrádce za plotem dost hrušek a moruší, abych byl – jak se říkalo – v kolektivu oblíbený. Na druhou stranu,  naše kamarádství asi  nebylo nic hlubokého. Vlastně téměř všechny přátele, které v Kyjově dodnes mám, jsem poznal až kolem svých dvacetin. 

Průmyslovku v Břeclavi jste nedokončil a těsně před maturitou jste odešel. Můžete nám blíže popsat okolnosti tohoto rozhodnutí?
Na strojní průmyslovce jsem se ocitl zmýlenou rodičů. Umíš matematiku, budeš dobrý strojař. No, tyhle dvě disciplíny nemusí být nutně v souladu a u mne nebyly určitě. Takže, školu jsem studoval, ale zajímala mě čím dál tím méně. Tak jsem dělal hlavně to, co mě bavilo. Líbilo se mi  být básníkem, už jsem jich znal spoustu, a chtěl jsem psát jako Walt Whitman nebo aspoň jako Ferlinghetti či Václav Hrabě. Být divoký jako beatnici. To narazilo u většiny učitelů, hlavně se to tedy rozcházelo s životním názorem ředitele školy, kovaným komunistou, který nás v hodinách občanské nauky velmi intenzívně trénoval v tom nejblbějším pojetí marx-leninismu.
V té době jsem pořád hodně četl a dělal bedňáka slavné břeclavské kapele Lazy Dogs. Na jejich koncerty chodil určitý druh intelektuální smetánky, ale taky osamělí ztracenci, a se všemi jsem si rozuměl a cítil jsem se v té společnosti skvěle. Ale začal jsem si uvědomovat rozpory v sobě. Jak si můžu myslet ty velké věci o svobodě a spravedlnosti a volnosti a zároveň se nechat ponižovat všemi těmi drobnostmi, které ve škole vyžadoval komunistický establishment?Prvomájové průvody, vylepování sovětských vlaječek, poslouchání socialistických prohlášení na školních akcích. Obojí dohromady nešlo a já si vybral tu první možnost, pokus žít svobodně. Oznámil jsem řediteli, že končím se školou, on to chtěl písemně i s důvodem a já tam napsal, že na škole jsou porušována základní lidská práva. Nebo něco, co znělo hodně podobně. A bylo to.

Co bylo pak?   
Svoboda vypadala jinak, než jak si ji člověk představoval. Okamžitě mi přišel povolávací rozkaz. Do komunistické armády jsem odmítal jít, tak jsem se – na základě fingované sebevraždy – nechal zavřít do blázince. Což mi přineslo kontakt s mnoha zvláštními osudy, jiným myšlením a hlavně – stačilo to, abych dostal modrou knížku, která mě od služby v armádě osvobodila. Zhruba osm měsíců poté, co jsem opustil školu, jsem skončil ve vězení. Ve vazbě jsem strávil půl roku, bylo to v době, kdy byli zavření Plastici (hudební skupina The Plastic People of the Universe, pozn. red.), a při výsleších mně pořád ukazovali jejich fotky a chtěli vědět, co s nimi mám. Neznal jsem se s nimi. No, nakonec mě před Vánocemi v roce 1976 propustili bez obvinění.
            Těch čtrnáct měsíců od chvíle, co jsem opustil školu, pro mě bylo úžasnou cestou ke svobodě. Uvědomil jsem si, že mou skutečnou vnitřní svobodu ten režim nezlomí, a nezlomí ji ani vězení, ani cvokárny, nic. A pak, s takovým CV už nevedla cesta jinam - pokud člověk nechtěl emigrovat, a to já jako Moravák s odpovědností k rodné hroudě  nechtěl - než do disentu. Pro mě to byl hlavně underground a zase knihy. A vědomí, že nemohu nikomu kázat svobodu a spravedlnost, aniž bych se tyhle hodnoty aspoň nepokusil žít. Tohle jsem, myslím, tehdy chápal.

V roce 1983 jste podepsal Chartu 77.  V roce 2017 jste dostal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Je to pro vás určitá satisfakce za příkoří, kterým jste byl za minulého režimu vystaven?
No, já se  v roce 1977 cítil tak svobodný – byť různě zadržován a zatýkán, jeden čas jsem žil dokonce pod falešnou identitou s cizí občankou – že se mi i podpis pod Chartou 77 zdál nadbytečným závazkem. Ale časem mi došlo, že je to z velké míry projev mé arogance a sobectví. O to, že jsem podepsal, se hodně zasloužil Ivan Lamper, už tehdy kamarád, později hlavní zakladatel Respektu. Dodnes je v týdeníku mým kolegou, editorem a zůstává autoritou.
             Ivan začal na konci sedmdesátých let dělat samizdat. Svým přístupem mě přesvědčil, že si svou svobodu nemůžu nechat pro sebe. Tak jsem se připojil. Bylo to ve Zlíně, byl jsem už ženatý a vlastně se na té práci podílela z velké části moje žena, skvělá písařka. Pořád jsem byl duší underground, outsider, ale ta drobná práce na samizdatu s lidmi ze Zlína, jako byl Ivan Lamper, Bedřich Koutný, Standa Devátý a další,  dala mému životu další rozměr. Byl jsem velmi odpovědným otcem a samizdat a spolupráce s disidenty dávala mé svobodě a touze po spravedlnosti jakýsi spořádaný tvar. Taky jsem v tu dobu už věděl, že jako básník nestojím za nic. Vedlo to vše k podpisu Charty 77, k přestěhování  i s rodinou do Prahy. Do toho úžasného města se tehdy odstěhoval i Ivan, a tak naše spolupráce pokračovala. On byl ale daleko aktivnější. Vlastně pro hodně věcí, které jsem tenkrát ilegálně dělal – Revolver Revue, Sport, Lidovky, věci pro VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.) nebo Chartu – mě nadchl on. Já byl pořád tím divočejším, neměl jsem nikdy ambice mít odpovědnost za něco strukturovaného, on ano. A tak jsme dospěli k roku 1989.
           
I ke mně se v době komunismu nějaké samizdatové publikace dostaly. Jak vlastně vznikaly?
Doma jsem měl za totáče výkonný cyklostyl, velkou kopírku, dovezenou kýmsi ilegálně ze zahraničí, prostě takovou amatérskou protistátní tiskárnu. Neměl jsem ani moc času sám psát. Živil jsem se mytím oken a broušením parket, staral se o rodinu a tiskl jsem. Kupodivu, až na drobné výjimky, jsem StB nezajímal.

A to ocenění za protikomunistický odboj..?
A to ocenění za protikomunistický odboj je pro mě teď nástrojem jakési osvěty. Mívám hodně veřejných debat, přednášky na školách, základních i středních, a tak tam s sebou nosím odznáček, který je součástí toho ocenění.  A skoro vždy se skrze něj celkem nenásilně dostanu k popisu, jak to kdysi bylo. Jak jsem to cítil a žil. A na lidech vidím, že je to povídání zaujalo.

Co by tomu řekli vaši učitelé, kdyby vás dnes viděli v pozici lektora a „mentora“ ve škole?
Nemám tušení. S nikým z nich jsem se po roce 90 nesetkal. Byl bych rád, kdyby se jim to líbilo, ale já tahle srovnání ve stylu kdo by to tehdy tušil, co budeš dělat teď, nemám rád. Život je neuvěřitelně barevný, mně osobně se dějí věci, které jsem si v minulosti neuměl vůbec představit. Stále a opakovaně  mi přináší něco mnohem zajímavějšího, hlubšího, rozměrnějšího, než bylo to, o čem jsem předtím snil.

Říká se, že do svobody musí člověk dorůst. Jak to vidíte?
Základem dospění ke svobodě je touha se stát svobodným. Když něco opravdu chcete dokázat, tak to dokážete. Můžete dospět k vnitřní svobodě, můžete taky pochopit, jak prosazovat institucionální svobodu, ale musíte to chtít víc než cokoli jiného.
            Svoboda je nepředstavitelný prostor, kterého se spousta z nás bojí. Mnozí volí nějakou formu osobního bezpečí, někdy velmi sobeckého. Dorůst do svobody znamená přestat se bát prostoru kolem nás a především prostoru v nás. Svoboda neznamená, že si děláme, co se nám chce, nebo, že si myslíme, co se nám namane. Je pevně svázána s respektem a úctou k druhým, ke svobodě druhých. K jejich idejím, víře, k naší touze poskytnout těm druhým poznání a zážitek svobody. Je to docela náročná dřina – ale velmi radostná. Jak vlastní cesta ke svobodě, tak pokus o úsilí ji poskytnout jiným.  

V listopadu 1989 jste stál u zrodu časopisu Respekt. Vzpomenete si, odkud se vzal ten název?
Název vymyslel Pepa Zajíček, náš redakční řidič. Dva dny po 17. listopadu založil Ivan  Lamper s několika dalšími lidmi Informační servis Občanského fóra – což bylo první nové médium, které po sedmnáctém listopadu vzniklo. Ta dvě poslední slova z názvu ale záhy zmizela, během několika dnů jsme se stali opravdu nezávislými novináři. Já byl přizván dva dny po vzniku Informačního servisu.
             Po Novém roce jsme věděli, že tu naši disidentskou i revoluční žurnalistiku chceme proměnit v klasické médium. Dohodli jsme se na týdeníku. Ale s názvem to bylo složité. Na chodbu redakce – místnosti jsme dostali k pronájmu od pražského magistrátu – visela tabule, na kterou jsme psali naše návrhy. Ale nic z toho  se nám nezdálo. Jednou šel Pepa kolem té tabule, díval se na ty naše návrhy, kroutil hlavou a pak se otočil na Honzu Rumla a Ivana Lampera a řekl: „Kluci, co Respekt?“ Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili genialitu toho slova. Respekt ke svobodě, k faktům, ke čtenářům, respekt ke světu. Na jednu stranu výsostné ideje, na druhou stranu měl ten název velký reklamní potenciál.  

Pro Respekt píšete dosud. Jak je pro vás důležitý redaktorský tým, jehož jste členem?
Pro mé psaní je to naprosto klíčové. Jsou to lidi, kteří mě inspirují, každý z nás přistupuje k té práci jinak, má trochu jiný pohled. Postoje a pohledy kolegů jsou dost výrazné a pronikavé na to, aby mi pomáhaly v přístupu k mé práci. Důležité jsou společné debaty, vzájemný respekt...  Myslím si, že mí redakční kolegové jsou faktickými novinářskými opinion makery. Synergie redakce dodá každému jejímu členu podstatně širší rozměr psaní a uvažování, než kdyby na to byl sám.

Už 30 let se zabýváte investigativní žurnalistikou. A na vysoké úrovni. Získal jste prestižní novinářské ceny. Které z nich si nejvíce vážíte?
Cen si vážím všech, bez rozdílu. Na jednu stranu jsem z nich měl radost, na druhou stranu mě docela znervózňovalo, když se někde při mém veřejném vystoupení dodávalo, že jsem držitel té a té ceny. Jako by to bylo důležité, a já se nikdy nechtěl cítit důležitě. Byl jsem šťastný, že přišel rok 89 a já mohl veřejně psát, a měl jsem radost, že jsem se tu práci naučil.
             Psaní článků bylo i prostředkem, jak přiblížit značnému počtu lidí hodnoty, které se snažím žít, a to je fakt velké štěstí. Na druhou stranu ty ceny dávají lidem jakousi záruku, že sdělení dostávají od někoho, kdo ví, o čem píše a mluví. Proč jinak by ta ocenění dostal? Takže se ty novinářské ceny staly mou součástí, součástí Respektu a součástí mé komunikace. Ale pořád mě trochu udivuje, že je mám. Cena Ferdinanda Peroutky, Karla Havlíčka Borovského, uf, takoví velikáni zavazují. Zdá se mi, že s těmi diplomy v pracovně jsem se stal zase o něco spořádanější.    

Co představuje a obnáší práce investigativního novináře?
Já svou práci vnímám jako hledání vad našeho systému, které umožňují lidem porušovat zákony a dohody. Když jsem kdysi dávno psal o tunelech a podvodech jednoho bankéře, tak ta fakta jsem nesbíral proto, abych ukázal jen život jednoho grázla, ale abych popsal vady tehdejšího bankovního systému, který dovoloval jednoduše vyvést - někdy přímo ukrást - z bank spousty miliard korun. Což v konečném důsledku platili občané svými daněmi.
            Myslím, že dobrý investigativní novinář by měl mít intuici. Já spoustu svých článků napsal na základě svého tušení, že se někde děje něco špatně. Že někdo podvádí. Abych zjistil, zda je má intuice správná, musel jsem se o té podezřelé věci strašně moc naučit. Udělat spoustu rešerší, mluvit s lidmi, kteří té věci rozuměli. To bývala opravdu dřina, piplačka, často i dobrodružná. Když píšete o propojení politiků, byznysmenů, mafiánů, nebo o špiónech, tajných službách, narazíte na věci, které mohou být dost divoké. Konspirativní schůzky, výhrůžky. Úžas z toho, co je možné ukrást, jak je možné podvádět. Hledání zdrojů a jejich „kultivace“ v hospodách... Měl jsem v té práci dost štěstí, často jsem potkal ty nejlepší informace, zdroje nebo náměty naprostou náhodou. Jen jsem prostě byl na správném místě. To mě udivovalo dlouhá léta a vlastně udivuje dodnes.

Utkvěly vám některé kauzy?
Kauz mně v hlavě utkvělo spoustu, bankovní tunely, ruští mafiáni a jejich tajné služby, státní zakázky, zbraně. Taky některé omyly, kdy jsem po komplikované práci zjistil, že jsem mimo.  A na co si musím dát hodně pozor jsou emoce, spravedlivé rozhořčení, souzení... to do článků nepatří. Když se tam objeví, dostanu kartáč od editora a píšu znovu. Investigativní článek, který obsahuje soud, je opravdu velký přešlap. Podstatná jsou fakta, daná do kontextu doby, systému, světa.

Dnes se obecně pravda relativizuje. Co pro vás znamená pravda, jak byste ji definoval? Relativizují se fakta, s pravdou je to složitější. Někdy mají fakta v kontextu více možných výkladů, dá se připustit více různých názorů. Názor je soubor argumentů. Názorový spor je souboj argumentů. A ty nejpřesvědčivější by měly být přijaty nebo respektovány, třeba s jistou pochybou. Dnes se příliš mnoho lidí domnívá, že názor je cokoli, co si oni sami myslí, i když pro to mají minimum argumentů. Nepřijímají ten souboj, protože by své tvrzení neustáli. Tak říkají, neberte mi můj názor... to je ta relativizace „pravdy“. Mají strach, že když přiznají omyl, slabost argumentů, budou vypadat jako hlupáci, tak stojí tvrdošíjně za svým. Dělají to i politici, dělá to prezident této země, tak si i „prostý občan“ myslí, že to tak může fungovat.
Zaznamenal jste nějaké konkrétní pozitivní dopady svých článků na nápravu věcí veřejných?
To, čím se zabývám, je bezpečnost této země v širším kontextu a vymahatelnost práva. V devadesátých letech a minulé dekádě jsem popsal opravdu mnoho případů tunelování. Od bank, přes státní podniky a často se dotýkaly vysoce postavených politiků, miliardářů, už tehdy jsem psal hodně o přešlapech Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Psal jsem o kšeftech ČEZ, o mnoha pochybných veřejných zakázkách, o pronikaní ruských mafií a pak politických zájmů Kremlu do Česka. Psal jsem o pochybných zametáních vyšetřování, o jejich aktérech, o českých mafiánech, armádních zakázkách a dalším.
             S odstupem času už bezpečně vím, že některé z těch článků nějakým způsobem pomohly napravit chyby systému. Některé z nich pomohly změnit uvažování o spravedlnosti v zemi. Někdy docela přímo, jindy komplikovanou cestou. Popsat na tak malém prostoru to neumím, asi by to nebylo ani objektivní. I když se v tomto směru nijak neprožívám, dělám tu práci s radostí a nadšením a taky s tím respektem, co máme v názvu. Tak věřím, že se to v těch článcích projevuje.

I když novinařinu máte rád, vaše pracovní tempo je vysoké. Často se mluví o vyhoření. Nikdy jste se nedostal do takového stavu? Jak relaxujete?
Motivaci a chuť psát jsem zatím nikdy neztratil, i když jsem za ty roky prošel několika krizemi a vlastně tak jednou dvakrát ročně propadám krátké intenzívní touze s tím seknout. Pak ale stačí podívat se s mírným odstupem na motivy chuti skončit – je v tom vždy nějaká sobecká hloupá pohnutka – a potřeba nechat psaní zmizí.
             Už jsem to zmínil, v životě jsem měl neuvěřitelné štěstí, vždy ve správný okamžik mě potkala ta správná věc a to se mi děje dodnes. Tempo prokládám občas nicneděláním, umím se vypnout. Nemám výčitky z toho, když se v televizi kouknu na blbý film a na nic při tom nemyslím, jen vnímám děj. Nemám problém s tím, když se hodinu nudím. Můj relax je v tom, že si umím užít každou životní situaci, v konečném důsledku i ty, které mě nějak vykolejily. Je to úžasný prostor. Není to nic osvíceného, žádný hluboký vhled. Možná určitá nespoutanost a vyhýbání se nutnosti vše řadit do nějakých škatulek a očekávání. 

Je 30 let po sametové revoluci a průzkumy veřejného mínění mluví o deziluzi ze současných poměrů u velké části obyvatelstva. Co si myslíte o dnešní době vy?
Deziluzi z čeho? Že svoboda není zadarmo, že ani štěstí nebo jen spokojenost nejsou volným artiklem, ale vyžadují docela slušnou dávku snahy a práce a odstupu od vlastního sobectví? Máme kontroverzního prezidenta, kontroverzního premiéra, zdá se, že leccos v této zemi ovládají nad slušnou míru hodně bohatí lidé. Že svět je trochu nespravedlivý a spoustu lidí spadlo do nastražených existenčních a finančních pastí. Pořád si myslíme, že věci za nás zařídí jiní, ale to nefunguje, nikdy to nefungovalo a fungovat nebude. Je to na nás, a čím víc přesvědčeni budeme, že jsme na tom špatně, tím hůř na tom budeme.
      
Máme u nás svobodu slova?
Máme. Velkou. Já osobně neznám novináře, který by psal, co mu jiný diktuje. Neznám novináře, který by se kvůli svobodě slova nějak autocenzuroval. Jistě, je tu dost lidí z branže, kteří nerespektují fakta, ale většinou to není proto, že by jim to někdo nařizoval, ale proto, že to sami tak cítí. To je všude ve světě. A neznám v Česku jediného občana, který by za to, co si myslí, co říká, co šíří, byl popotahován represívními institucemi, pokud tedy neporušuje zákon a nepropaguje věci související s nacismem, komunismem nebo nejde o zločin nenávisti.
             Na druhé straně - obrací se na mě spousta lidí se svými problémy, často je chápu, ale novinářsky jsou neuchopitelné. Jde většinou o totálně nepřehledné právní spory a ty lidi mají pocit, že se jim ubližuje. Věcné komplikace jejich případů neumí žádný článek zachytit a já jim říkám, to se nedá napsat. Oni mají pocit, že mám z něčeho strach, nebo že mě cenzuruje vydavatel.

Mnoho lidí se například bojí kritizovat svého zaměstnavatele, mají oprávněnou obavu, že by mohli přijít o práci. Na regionální úrovni zase fungují blízké vazby mezi vlivnými lidmi, kteří mohou kritika nebo jeho rodinné příslušníky poškodit.
To máte pravdu a nedá se to odbýt odkazem, že přece každý v sobě může najít odvahu se tomu postavit. Žijeme v zemi, kde je tradice být opatrný, neozývat se, když to nepovažujeme za smysluplné, a ta hranice se někdy posune až k servilnosti. V lepším případě zvažujeme efektivnost naší odvahy – jsme odvážní, když se to hodí. Strach, že přijdeme o práci, že ublížíme blízkým, že pohněváme majitele, bývá někdy oprávněný. Ale ty situace strachu se nevyřeší samy, musíme se o nich naučit otevřeně mluvit. Měli bychom se snažit, aby okolí, včetně státu nebo obce, našlo systém, který by nás v takové situaci opravdu chránil. Není to nemožné, jsou země, kde to docela funguje. Ale my v Česku nevěříme, že by instituce něco takového zvládly, a tak se je nesnažíme ani kultivovat. Zůstáváme se strachem.

Dalším problémem je, že média se vyhýbají některým tématům s ohledem na své vlastníky a věnují jim minimum prostoru.
Pokud jde o média, mohu mluvit za sebe a za Respekt. Nikdo nám nic nediktuje, nikdo nás necenzuruje, nikdo nám neříká, to pište, a to ne. O vlastníkovi se píše špatně zejména v situaci, kdy skutečnost se zdá z pohledu faktů mnohem příznivější, než pověst majitele na veřejnosti. Když napíšete pravdu, nikdo vám nevěří, vypadáte v očích veřejnosti jako slouha. Takže my se při psaní o majiteli soustředíme na stručné, zpravodajské, faktografické články. Některá média to ale tak nedělají.
Přece jenom - investigativní žurnalistika vyžaduje jistou dávku odvahy. Kdy jste se bál? Co je vaše noční můra?
Nebojím se těch, o kterých píšu. Noční můra jsou chyby v článcích. Za prvé to může někomu ublížit, za druhé vypadám nedůvěryhodně, za třetí to ubližuje i kolegům a Respektu a novinařině jako takové. Novinařina stojí na tom, jestli máte nebo nemáte dobré jméno. Jestli vám čtenáři, posluchači, diváci věří. Chybami, a zejména těmi, které někoho diskreditovaly, tohle jméno ztrácíte. Nejde tu o mou ješitnost, sobectví, jde o obraz žurnalistiky. Za těch třicet let se v mých článcích objevilo pár trapných chyb. Jde o to, abych se uměl omluvit. Takže moje noční můra jsou chyby. Zní to banálně, ale někdy je to na prášky. 

Máte nějaké osobní krédo?
Umět být spontánní, nezapadat do všech těch konceptů a lákadel, třeba i intelektuálních, které nabízí svět. Mít nadhled a radost. Snažit se dělat vše tak, aby z toho měli prospěch ostatní. Protože když oni budou v pohodě, spokojeni, šťastní se svými ideály a vírami, bude to i mé štěstí. Svůj postoj nemyslím, jako nějaký druh slouhovství čemukoli nebo jako nějakou tupou pokoru a bezkonfliktnost. Míra mé otevřenosti a snad i odevzdání má svá jasná pravidla, vztahující se ke svobodě, ke spravedlnosti. Jsou doufám dost široká a věřím, že plná vnímavosti, to ale musí posoudit jiní.

Jaké máte plány do budoucna?
Plány si nikdy moc nedělám. Chtěl bych ještě nějaký čas vydržet v nastaveném pracovním tempu a udělat vše co můžu pro to, aby Respekt přežil pandemii pokud možno v ještě lepší kondici, než je teď. Užívat si blízké, ale vlastně i ty vzdálené. Přemýšlím, že bych se pustil do nějakého detektivního příběhu pro děti. Ten můj přístup k plánům vyplývá z toho, co jsem už řekl. Události, které přinese život, jsou barevnější a fantastičtější, než jakýkoli plán, který bych vymyslel. Můj plán je být pořád na tom správném místě.


Vizitka
Jaroslav Spurný se narodil v roce 1955 v Kyjově.

V roce 1990 spoluzakládal týdeník Respekt, kde pracuje dosud.

V roce 2002 vydal knihu Česká kocovina. V roce 2018 mu vyšly další dvě knihy. První je knižní rozhovor s dlouholetým členem zpravodajské komunity Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích s názvem Nepohodlný agent. Knížku vydalo nakladatelství Paseka. Druhou publikaci s názvem Jací jsme dnes, s podtitulem Česko od roku 1989 očima investigativního novináře, vydalo nakladatelství Torst.

Jaroslav Spurný je držitelem prestižní novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského za rok 2004. V roce 2012 byl Sdružením Ferdinanda Peroutky vyznamenán Cenou Ferdinanda Peroutky pro nejlepšího novináře za rok 2011. Je také držitelem Novinářské ceny 2011 udělované nadací Open Society Fund, a to v kategorii psané žurnalistiky "Nejlepší investigativně-analytický příspěvek" za článek "Zničte dokument číslo 1439".

 V roce 2017 dostal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.

 Je ženatý, má tři děti.
(zdroj Wikipedie)






Žádné komentáře:

Okomentovat