V Kyjově zpívali slavní jazzmani Peter Lipa a Dan Bárta

Kyjov - Jubilejní dvacátý ročník festivalu Hello Jazz Weekend odstartoval v Kyjově 17. července ve středu večer. Na Masarykově náměstí před čajovnou probíhala již tradičně Jam session, společenské setkání s improvizovaným jazzovým hudebním projevem kyjovských muzikantů. Následující den se příznivci tohoto hudebního žánru mohli těšit na latinské rytmy protkané jazzovou invencí v podání Latin Jazz Night ze Zlína i na ochutnávku vína, která byla v ceně vstupenky pořadu Víno a Jazz. Vinaři z Kyjova a okolí dodali 53 vzorků. V pátek festival pokračoval Swingovou tančírnou a v sobotu čtyřdenní hudební akce vyvrcholila hlavním koncertem. 

„Výjimečný a slavnostní je tento ročník tím, že na koncertu vystupují exkluzivní hosté, Peter Lipa a Dan Bárta, kteří jsou v podstatě takoví kmotři tohoto festivalu. Dan Bárta účinkoval na prvním ročníku, potom na patnáctém a teď bude na dvacátém,“ uvedl jeden z hlavních organizátorů, hudebník Víťa Začal. Program festivalu, který probíhá souběžně v Uherském hradišti, sliboval vystoupení také řady dalších, nejen regionálních kapel, například F dur Combo s Pavlem Procházkou nebo Jiné Trio. Svátek jazzu vzbudil zájem u místních, ale přijeli návštěvníci i odjinud. 

Příjemný středeční večer při poslechu jamování si udělali například manželé Lněničkovi, kteří přicestovali až ze Svitav navštívit rodinu své dcery v Kyjově. Jan Lněnička má jazz rád, jak dodal, hlavně v originálním podání Afroameričanů. „U nás ve Svitavách je také hodně kulturních akcí, ale vícedenní hudební festival nepořádáme. Mám ráda každou dobrou muziku. Je to super,“ pochválila nadšeně kulturní událost jeho paní. Dcera Míša zavzpomínala na svůj pobyt v Anglii, kde před lety také navštěvovala jazzové koncerty pod širým nebem. 

Poprvé se na festival do Kyjova vypravil šestatřicetiletý Petr ze Bzence. Označil sám sebe za „těžkého rockera“, který preferuje kapely typu Led Zeppelin nebo Pink Floyd, a na hudební akci prý přijel ze zvědavosti a také proto, že je mu bližší jazz než třeba folklor, cimbálovka či dechovka. „Těším se na Dana Bártu i Petera Lipu, kterého znám zatím jenom z televize,“ řekl Petr.

Pohodová Jam session otevřela již 20. ročník jazzového festivalu.

Nový trend: nakupovat do vlastních obalů

Kyjov - Alarmující množství odpadu produkovaného ve vlastní pětičlenné rodině, nepříznivý stav životního prostředí a touha po kvalitních lokálních potravinách přivedla Ivu Prokešovou z Kyjova ke zřízení obchůdku, kde se nakupuje jako kdysi: do vlastních obalů.

Majitelka obchodu Bez obalu Iva Prokešová se inspirovala knihami.

„Lidé si nosí sklenice, plastové nádobky nebo textilní, papírové či igelitové pytlíky, do kterých zboží odvažujeme,“ přibližuje systém prodeje majitelka obchodu. Vystudovala potravinářskou technologii na střední škole ve Bzenci, pozdější studium ji přivedlo do Prahy, kde tento způsob prodeje už „frčel“. „Nadchlo mne to,“ přiznává Iva Prokešová a zmiňuje i knihy, které jí otevřely oči. „Třídit odpad opravdu nestačí, beztak nemáme kontrolu nad tím, kde ty vytříděné pet obaly končí,“ říká a přidává zkušenost své přítelkyně, která si vyjela na luxusní dovolenou k moři a pak rozesílala známým   fotografie "romantické“ pláže poseté plastovým odpadem, který moře vyvrhlo.

 Papírové obaly se sice snáze recyklují, ale jejich používání Prokešová také nedoporučuje. „Na výrobu papírového pytlíku se spotřebuje velké množství vody, která je stále vzácnější,“ vysvětluje. Sama pečivo opakovaně nakupuje do textilního sáčku z průsvitného materiálu, takže při markování zboží na pokladně není žádný problém. Na podporu myšlenky předcházení vzniku odpadu pořádá i přednášky pro školy a chystá se oslovit obecní úřady, aby měla příležitost o problematice promluvit k širší veřejnosti. „Přála bych si, aby moje děti, a jejich děti, mohly žít v pěkném, nezdevastovaném a zdravém životním prostředí,“ vysvětluje svoji motivaci.

Některým zákaznicím nabízí bonusovou kartu Precykluj. „Do projektu se přihlásily například obce Milotice, Hovorany nebo Terezín. Jde o to, že tržby v zapojených obchodech Bez obalu se evidují a zohledňují při platbách za odvoz odpadu. Je to logické: kdo produkuje méně odpadu, měl by také méně platit,“ objasňuje ekonomický efekt šetrného hospodaření Prokešová. 

Sortiment obchůdku Bez obalu, který stojí naproti kina Panorama v Kyjově, je bohatý. Zákazníci si zde mohou vybrat z mnoha druhů rýže, mouky, cukru, vloček, těstovin, luštěnin, najdou tu rozinky, oříšky, kokos, kakao, meltu, caro, rostlinné nápoje, je zde bohatá nabídka obilných kaší, nabízí se také koření, rozlévané oleje a další. Sortiment doplňuje i přírodní drogerie.„Lidé tu koupí prakticky vše, co pro zdravou výživu a vaření v rodině potřebují. Řada produktů je v bio kvalitě a preferujeme produkty od lokálních výrobců. Paradoxem je, že domácí zdroje jsou dražší než ty vzdálené, ale upřednostňujeme kvalitu před kvantitou. Tyto potraviny dodají tělu tu hodnotu, kterou potřebuje. Spotřebitelé si také často neuvědomují, že nakupováním ve velkých obchodních řetězcích podporují cizí kapitál,“ dodává majitelka obchodu.

Obchod Bez obalu v Kyjově naproti kinu Panorama.

 Do obchůdku přicházejí nejenom kyjovští, ale také lidé ze širokého okolí. „Mám teď prázdniny, tak vařím každý den. Dozvěděla jsem se o prodejně na facebooku a chtěla jsem to tady vyzkoušet,“ prozradila teprve čtrnáctiletá zákaznice z Ratíškovic. Obchod si oblíbila například Jana z Hodonína, která v Kyjově pracuje. Pravidelně sem chodí nakupovat i třiadvacetiletá Veronika z Kyjova, studentka vysoké školy, která chce šetřit přírodu a životní prostředí. „Každá trocha je dobrá,“ říká. 

„No jo, ale je to jenom kapka v moři,“ cituje Iva Prokešová jednu ze svých oponentek. „Jenže – z čeho se skládá moře? Z kapek...“ odpovídá si se spokojeným úsměvem.

 

Nakupujte tak, aby odpad vůbec nevznikal, doporučuje ekoložka Zuzana Veverková

Eoložka Zuzana Veverková.

 Ochrana krajiny a životního prostředí, ochrana živočišných druhů, ochrana vodních zdrojů a zemědělská činnost je široká oblast vzájemně souvisejících poznatků a aktivit, které získávají nebývalou důležitost a zajímá se o ně stále širší veřejnost. Bioložka Zuzana Veverková považuje osvětu v tomto směru za velmi důležitou, a proto ráda s rozhovorem pro Nové Slovácko souhlasila. Ostatně interview pro noviny jsme spolu dělaly už před pár lety a od té doby si tykáme. Tentokrát jsme ale musely naše setkáními odložit na později, protože s organizací Beleco absolvovala několikadenní stáž v Maďarsku.

 Jaké dojmy, zkušenosti a poznatky ti přinesl pobyt v Maďarsku?

Stáž zprostředkovala organizace Beleco, která se zabývá údržbou bývalých vojenských újezdů, to jsou oblasti, kde dříve cvičily vojenské posádky. U nás se Beleco stará o takových lokalit pět, jednou z nich je i Pánov u Hodonína. V Maďarsku mne překvapila skvělá spolupráce armády a ochránců přírody, to u nás zatím takto nefunguje. Prohlédli jsme si areál o rozloze 280 km², čili asi desetkrát větší než Pálava, podél západního břehu Balatonu, z hlediska biologického to bylo pro mne mimořádně zajímavé. Viděli jsme tam meandrující potoky, kolem nich koridory zeleně a až za nimi přirozeně začínaly pásy políček. Tak jak to má být.

Slyšela jsem, že na Pánově před časem znovu začaly jezdit tanky a že to je v režii ochránců přírody.

Ano, je to tak a rozumím tomu, že lidem to není snadno pochopitelné, ale díky této těžké technice, která tam předcházející léta zabraňovala zarůstání krajiny, se v lokalitě udržela vysoká rozmanitost živočišných i rostlinných druhů vázaných na otevřené písky. Tato specifická oblast právě takové zásahy potřebuje. Krajina před příchodem člověka měla mnohem větší dynamiku, docházelo k povodním, větrným bouřím i požárům od blesků, takže v současné době se zvažují například i lokální řízené požáry, což veřejnost také těžko vstřebává. My se snažíme těmito cestami o podporu biodiverzity a konkurenčně slabých druhů. Naším cílem je tyto druhy v rostlinné i živočišné říši zachovat a udržet.

Můžeš být konkrétnější? O jaké biologické druhy jde?

Je to například chroustek chlupatý, divizna brunátná nebo dudek chocholatý. Tento pták je je vázaný na nízké travnaté porosty. V sousedním Rakousku se rozšířil na vinicích, které jsou zatravněné a udržované sečením.

Zaregistrovala jsem, že i v naší oblasti se některé vinohrady zelenají.

Ano, je to dobrý trend, travní porost zadrží vláhu a také zabrání erozi půdy. Navíc přispívá k oživení krajiny, je to prostor pro řadu živočichů, především hmyzu.

Katastrofické scénáře popisují území jižní Moravy v budoucích padesáti až sto letech jako step, ne-li poušť.

Faktem je, že naše krajina ztratila schopnost zadržovat vodu, o tom se v poslední době hodně mluví. V sousedním Polsku ani Maďarsku nejsou vidět takové lány scelených polí jako u nás, kde jsme kolektivizaci zemědělství provedli opravdu důsledně. V podstatě byla vytvořena umělá krajina, v níž nějak fungujeme dodnes. Zmizely meze, remízky, mokřady. Koryta potoků a řek jsou zahloubená a narovnaná. V důsledku toho jsme přišli o délku jedné třetiny vodních toků. A dnešní velké zemědělské podniky z toho těží… dokud to jde.

Ministr zemědělství Miroslav Toman se nechal slyšet, že v následujících třech letech průměrně každý den uvede do provozu jeden obnovený, opravený nebo nový rybník.

Rybníky pomáhají vodu v krajině udržet, což o to. Ale máme plošný problém se zorněním půdy a intenzifikací zemědělství – na Kyjovsku jsou obce, které mají více než 80 % plochy katastru ornou půdu. A vše v obřích monokulturních lánech. Tento stav vznikl v 50. letech a trvá dosud, dokonce je to ještě horší. Je nutné zmenšit plochu půdních bloků, neorat až na hranu břehů vodních ploch a toků. Také bychom měli vítat návrat bobra, jeho činnost je pro zachycení vody v krajině prospěšná – a bez projektů a zadarmo.

Mluví se také o tom, že srážky přicházejí méně často, ale o to jsou intenzivnější, oproti minulosti.

Srážky jsou často prudké, berou s sebou půdu a odtékají z krajiny pryč. Podle měření se na polích vyskytuje asi padesát centimetrů prokypřené půdy, pod ní je už půda tvrdá, nepropustná pro vodu, udusaná těžkými stroji, které v zemědělství léta používáme.

Zarážející informací je fakt, že Česká republika má největší průměrnou rozlohu zemědělského podniku v rámci EU - 133 hektarů. V Německu je to například necelých 59 hektarů.

Pokud vím, tak v Rakousku funguje dvojí přístup – jiná pravidla platí pro velké zemědělce a jiná pro malé. My bohužel nic takové v legislativě nemáme. Malé farmy nemohou konkurovat obřím družstvům, třeba v nákupu a pronajímání půdy. Velké agropodniky u nás mají několik tisíc hektarů, řídí je manažeři, agronomové hledají cesty, jak naplnit ukazatele efektivnosti. Ekonomicky se vyplácí pěstovat řepku a kukuřici, rozloha, na níž se pěstuje řepka se od roku 1990 zčtyřnásobila. Třetina produkce řepky jde do biopaliv. Silážní kukuřice je zase v současné době nejvýznamnější cíleně pěstovanou plodinou pro produkci biopaliv.

Takže kukuřice se teď nepoužívá jako krmivo?

Minimálně, také poklesla živočišná výroba. Bioplynové stanice v 70. letech začaly u nás vznikat jako nápad, jak využít zbytky ze zemědělské produkce, což bylo geniální. Jenomže se toho chytly firmy, kterým jde o výrobu a prodej elektřiny, takže se postavily bioplynové stanice, které jedou čistě na primární produkci, a nejlepší plodinou k tomu je kukuřice. Analogický problém je se solárními panely, které mají své místo na střechách budov nebo brownfieldech, ale v okamžiku, kdy jimi osadíš louky nebo ornou půdu, tak je to špatně. My Češi umíme znehodnotit dobrou myšlenku tak, jak jsem to na západě neviděla. Ani v Maďarsku jsem se nesetkala s obrovskými lány řepky… tak jako u nás: řepka vlevo, koridor, řepka vpravo a žluté kopce na horizontu.

Někde to tak skutečně je, ale pěstují se u nás přece i tradiční plodiny.

Všechno jiné je technologicky náročnější a méně ekonomicky výnosné. Stále se v našem regionu pěstuje pšenice, ječmen, slunečnice. Ale jiné plodiny minimálně, třeba hrachové pole jsem neviděla už hodně dlouho. Když jsem před dvaceti lety studovala, učili jsme se, že cílem hospodaření je diverzifikace zemědělské produkce a trvale udržitelný rozvoj… tyto dva termíny jsou v současné době v podstatě zapomenuty.

Není to paradox, že banány, které dovážíme na vzdálenost tisíců kilometrů jsou nyní levnější než například brambory nebo cibule?

Je to paradox. Je to dáno tím, že lidé v těchto vzdálených oblastech pracují za skutečně minimální mzdu a jsou zde také minimální restrikce ve vztahu k ekologii, k používání chemických látek. Druhou stránkou věci je, že produkce brambor, cibule u nás mizí, protože, jak už jsem řekla, je to méně rentabilní a více technologicky náročné. Navíc rizikové kvůli výkyvům počasí.

Jedním z motivů revolty mládeže v roce 1989 proti socialismu byl i stav životního prostředí. Mluvilo se o nadužívání pesticidů, umělých hnojiv, které měly devastující vliv na rostlinné i živočišné organismy i na zdraví lidí. Uplynulo třicet let, to je poměrně dlouhá doba. Nastal posun k lepšímu?

Už před pěti lety jsem vyslechla přednášku Ústavu zemědělské ekonomiky a informací, podle které nikoliv. Výrazně se snížil podíl chlévské mrvy, používají se minerální hnojiva, především levnější, dusíkatá. Fosfor tak v orné půdě rapidně mizí. Snižuje se množství organické hmoty půdy, tím se snižuje její kvalita a mění struktura. Z pesticidů se hojně používá Roundup, pro který údajně není alternativa a je prý neškodný. Dnes už ho umíme detekovat, jak ve spodní vodě, tak i v moči lidí. Velmi bych se přimlouvala u všech nově vyvinutých chemikálií za princip předběžné opatrnosti, protože se stává, že jejich škodlivé účinky jenom dočasně neumíme odhalit. Přítomnost mikroplastů ve vodě je také celkem nový ukazatel, který jsme dříve neznali.

Češi jsou poměrně dobří v třídění odpadu. Je to cesta?

Chápu, že lidé mají pocit uspokojení, když naplní příslušné kontejnery, ale příliš se neví, že většinu plastového odpadu recyklovat neumíme nebo se to prostě nevyplatí. Odpad se často prodává do Číny a z části končí v oceánech nebo v lepším případě ve spalovnách. Třídění je ale lepší alternativa, než kdyby jako směsný odpad skončil na skládkách. Moderní spalovny mohou představovat řešení. Nejlepší je ale zamyslet se nad tím, jak nakupovat, aby odpadu bylo minimálně, aby vůbec nevznikal. Jednou z možností je dávat přednost skleněným obalům, které jsou vratné nebo dobře recyklovatelné. V Kyjově i dalších městech fungují obchody, kde nakupujete potraviny do vlastních opakovaně používaných obalů a sortiment je zde pestrý. Osobně mně takový způsob vyhovuje.

Myslíš, že by se lidé aktivněji měli zabývat ochranou přírody?

Zatímco v zahraničí si lidé běžně ochránců přírody cení, u nás se setkávám často s rozpačitou či přímo odmítavou reakcí. Myslím, že se na tomto přístupu podepsali politici, kteří v minulosti absolutizovali ekonomickou stránku věci. Bohužel jenom málo Čechů si udrželo vztah k půdě. Řada lidí nějaký kus půdy po svých předcích zdědila, pronajímají ho, ale vůbec se nezajímají, jak se na něm hospodaří. Když pronajímají například svůj byt, chovají se jinak. A úplně stejné by to mělo být i u vlastnictví půdy. Pro mne osobně je například zarážející, že i když jsme zemědělský region, funguje tu minimum farem, které by nabízely produkty v bio kvalitě a měly rozumný přístup k hospodaření.

Většina lidí je asi trochu pohodlná. Co by je mohlo přimět k tomu, aby svoje chování změnili?

Klasický přístup je takový: Musíme vydělat peníze, vytřískat z půdy co to dá, a pak investujeme kapitál jinam. Ta bezohlednost mne děsí… V zemích, kde nejsou ekologická omezení, Jižní Amerika, jihovýchodní Asie, Čína, tam je zemědělský venkov zdevastovaný, ve městech je smog. Jsem velmi ráda, že žiju v našem evropském standartu. Pravidla máme proto, abychom mohli všichni spolu fungovat. Stejně jako když si koupíš silné auto, které může jet 260 km/h, stejně ale dodržuješ omezení rychlosti v obci a jiné mimo obec. Člověk je tvor společenský, musíme mít pravidla nastavené s ohledem na všechny.

Vypozorovala jsem, že existuje „bod zlomu“. Je to okamžik a hodina dvanáctá, kdy už stav nefunguje ekologicky ani ekonomicky. To se projevilo například v lesích se smrkovými monokulturami a kůrovcem. Bez vody lesy umírají a až teď začíná vážná debata, že se musí v lesích hospodařit jinak. V zemědělské krajině nás bod zlomu čeká, jsme ale blízko. Takže to politici a manažeři velkých zemědělských podniků konečně musí řešit.

Zuzana Veverková (39 let) po absolvování kyjovského gymnázia vystudovala  na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích obor biologie se specializací na zoologii. Cenné znalosti a zkušenosti vedle studia sbírala po celém světě, a to během mnoha přírodovědných expedic. Více než 12 let pracuje v aplikované ekologii, kde se věnuje především praktické ochraně životního prostředí a podílí se také na výzkumných projektech. Je aktivní v ochraně životního prostředí jak v Kyjově, tak okolní krajině. Od roku 2008 se angažuje v projektu Motýlí ráj ve Ždánicích. Pracuje jako projektová manažerka pro oblast životního prostředí. Je členkou komise životního prostředí města Kyjova.

Dětské časopisy tu jsou více jak sto let

Nepřekonatelný Čtyřlístek oslavil padesáté narozeniny.

Aktuální výstava v kyjovském vlastivědném muzeu mapuje historii dětských časopisů. Generace současných padesátníků si ráda připomene obrázkové časopisy, se kterými strávili v dětství pěkné chvilky, ať už to bylo Sluníčko, Mateřídouška, ikonický Čtyřlístek, dětský komiks, který letos slaví právě padesát let, Ohníček, Vlaštovka nebo zvláště u chlapců nezapomenutelné Abíčko - časopis ABC, který stále vychází. Autorem vystavených lepených papírových modelů z tohoto technicky zaměřeného magazínu je Tomáš Böhm. Expozice má i doprovodný program, soutěž o nejlepší třídní časopis, komiks nebo o vlastní povídku doplněnou ilustracemi.

Málokdo asi ví, že první dětské časopisy začaly vycházet v našich zemích už na konci 19. století za Rakouska-Uherska. „Výstava Baví nás časopisy pro děti mapuje historii dětských časopisů, ale je zaměřena také na současné časopisy, které pro děti vycházejí. Oslovili jsme téměř všechny české časopisy, které jsou na trhu,“ říká spoluautorka výstavy Věra Colledani z kyjovského muzea. Výstavu doplňují kresby ilustrátorky dětských knížek, modelky a módní návrhářky Zuzany Osako, která pochází z Lužic.

Děti plnily úkoly s pomocí rodičů.

Již tradiční Muzejní noc se letos konala s časopisem Puntík, který přivezl pracovní materiály pro děti. „Časopis Puntík se prezentuje jako první časopis pro nejmladší děti, je velmi interaktivní, děti vystřihují, skládají, lepí. Nabízí také odkazy na vhodné internetové stránky pro děti. Naše výstava je koncipována tak, aby si děti vyzkoušely profese, které se na tvorbě časopisu podílejí. Děti si mohou zahrát na redaktora, který píše na tradičním psacím stroji, grafika, tiskaře, který má k dispozici razítka, editora i šéfredaktora,“ popisuje Věra Colledani.

Program Muzejní noci probíhal na nádvoří muzea, v nové budově, kde je výstava dětských časopisů, a využil i prostory čerstvě opravené budovy zámečku, protože zde zatím nejsou instalovány stálé expozice. S maskotem Puntíkem se děti rády fotily. Zahrála oblíbená kyjovská „bejbypanková“ kapela Kašpárek v rohlíku. Po splnění úkolů na jednotlivých stanovištích děti odevzdaly své kartičky ke slosování a časopis Puntík je odměnil cenami.

Výstava, kterou Vlastivědné muzeum Kyjov připravilo ve spolupráci s Památníkem písemnictví na Moravě, potrvá do 14. července.

V Kyjově uspořádali happening za demokracii

Konec školního roku inspiroval organizátory hudební akce, aby vystavili vysvědčení také předsedovi vlády Andreji Babišovi. Na pódiu na náměstí Hrdinů před gymnáziem se ve čtvrteční podvečer 27. června vystřídalo několik hudebníků a skupin. Vystoupil Pavel Helan, Velká svačina, Empiric Jazz, Helemese, CiMPR a další. Happening moderoval Pavel Růžička, principál Dětského kočovnýho divadýlka z Kyjova, zakladatel Cimbálové muziky Pavla Růžičky a iniciátor akce. 

 

Hudební akci moderoval Pavel Růžička.

„Přijď se pobavit, ale taky vyjádřit svůj názor. Když bude slušný a věcný, dáme ti prostor. Vezmi s sebou mámu, tátu, bráchu, dědu, všechny kdo nechtějí jen sedět na gauči a brblat,“ vybízí leták s hlavičkou Vysvědčení pro Babiše aneb happening za demokracii mezi volbami, který našli v poštovních schránkách řady kyjovských domácností. Lidé se o akci ale dozvěděli hlavně na facebooku. 

„Na happening přišlo asi 300 lidí, včetně dětí, a byla zde výborná atmosféra,“ uvedla jedna z organizátorek události s tím, že cílem akce bylo přitáhnout hudební fanoušky a dát prostor lidem různých názorů. Návštěvníkům se kromě skvělé muziky nabízel Havlův guláš uvařený pod kuchařskou taktovkou kyjovského hudebníka Miloše Černého. Happening si nenechal ujít ani jeho syn Matěj s manželkou Martinou, která je autorkou moderního architektonického projektu náměstí Hrdinů, jenž bylo rekonstruováno v loňském roce. Na závěr se pod vysvědčení pro Andreje Babiše, které bylo odesláno do Strakovy akademie, kde sídlí vláda České republiky, podepsali Kyjovjáci, kterým to „není jedno“.

Foto: Archiv J. a N. Patíkovi

Kyjov má nový lesopark za sedm milionů

Terénní vlny stezky pro tracková kola.

V blízkosti největšího kyjovského sídliště U Vodojemu na více jak třech hektarech plochy vznikla nová zelená zóna k aktivnímu odpočinku. Jak si může návštěvník přečíst na instalovaných informačních tabulích, bylo zde vysázeno téměř 200  stromů a 2 600 keřů, travobylinné porosty zabírají skoro 9 000 m². 

 Lesopark se pyšní okruhem pro tracková kola – jednosměrnou stezkou s terénními vlnami a klopenými zatáčkami, trasou pro příznivce jogginku, workoutovým hřištěm a také prvním hřištěm v Kyjově pro discgolf. Při vstupu do areálu stojí zastřešené odpočívadlo, vybavené lavičkami, stojany na kola a také informačními panely, které upozorňují na pravidla užívání zařízení. 

Zastřešené odpočívadlo a stojany na kola.

S úpravou prostoru se začalo loni v září, slavnostní otevření areálu se uskutečnilo 21. května 2019. 

Cena projektu přesáhla sedm milionů korun, z toho více jak polovinu pokryly dotace z ministerstva životního prostředí a evropských zdrojů. Jde o jednu z nejvýznamnějších investic do veřejné zeleně v Kyjově v posledních letech. Údržba lesoparku je v kompetenci technických služeb. Lesopark má sloužit jednak obyvatelům Kyjova, jednak zvýšit přitažlivost města pro turisty.

Žiju hekticky, říká spisovatelka Naďa Horáková. Píše svoji dvacátou knihu

Naďa Horáková na křtu své poslední knihy Tajnosti sborovny.

Nedávno v Mutěnicích, kde s rodinou žije, pokřtila svou poslední knížku Tajnosti sborovny. Učitelka češtiny a dějepisu na Základní škole v Dubňanech má tak na svém kontě už celkem devatenáct knih. Píše hlavně klasické detektivky a historické romány, poslední soubor úsměvných fejetonů na téma školství je tak žánrově v její tvorbě spíše výjimkou. Autorsky se podílela také na scénáři oblíbeného detektivního seriálu Policie Modrava. Její knihy se v regálech knihoven moc neohřejí, protože kolují mezi čtenáři. Romány a detektivky mají spád a čtou se jedním dechem. Naďa Horáková pochází z Ratíškovic a dá se říci, že udělala docela slušnou „díru do světa“…

 Vím, že jste se zabývala rodokmenem své rodiny. Odkud se vzalo vaše spisovatelské nadání, vystopovala jste u svých předků podobné sklony?

Vystopovala. Mám společné předky s rakouským spisovatelem Robertem Musilem a Aloisem Musilem, orientalistou, spisovatelem, knězem a zpovědníkem císařovny Zity Habsburské. V matrikách jsem se také dopátrala, že mezi mými předky na Moravě a ve Vídni už v 18. a 19. století byli učitelé. Například můj prapradědeček Karel Konvica byl prvním učitelem, který dostal stálé místo v Ratíškovicích a s rodinou zde bydlel. Zemřel v roce 1831.

Povolání učitele je náročné, zvlášť v dnešní době. Neuvažovala jste někdy, že se budete živit jenom psaním? A těšíte se z tohoto důvodu do důchodu?

Samozřejmě jsem o tom přemýšlela, volná noha je lákavá. Ovšem náš knižní trh je malý a uživí se v něm jen několik spisovatelů. Většina českých spisovatelů má jako hlavní příjem další zaměstnání nebo aktivity. A do důchodu se opravdu těším!

V současné době v televizi opakují detektivní seriál Policie Modrava. Jak jste se dostala k této scenáristické práci?

Čistě náhodou. Pan režisér Jaroslav Soukup si před třinácti lety koupil jednu moji detektivku a po jejím přečtení mi nabídl spolupráci. Scenáristiku jsem se učila od pana režiséra a také pana Miroslava Vaice takříkajíc za pochodu a z této zkušenosti těžím dodnes i při psaní knih.

Jaroslav Satoranský, Naďa Horáková, Soňa Norisová, Jaroslav Soukup, Dušan Horák.

Jaký druh literatury jste nejraději četla? 

Nejprve samozřejmě pohádky, ty jsem opravdu milovala. Později jsem začala číst  detektivky a historické romány, tak jsem u nich zůstala i jako autorka.

Chtěla jste psát už od dětství? Jaké byly první literární pokusy?

Pamatuji si, že jsem svou první povídku napsala, když mi bylo asi osm let. Byla o hříběti. Ale byly to jen takové dětské pokusy.  Spisovatelské ambice jsem neměla. Pak jsem začala psát až kolem třicítky a nejprve povídky.

Jak už jste někde zmínila, psaní jste se začala věnovat na mateřské dovolené před 27 lety. Když jsem to počítala, vyšlo mi, že jste průměrně vydala jednu knihu za dobu kratší než jeden a půl roku. To je úctyhodný výkon. K tomu jste musela zvládnout učitelské povolání, výchovu dvou svých dětí, zajistit provoz a údržbu domácnosti…

Detektivka není na psaní časově tak náročná, dokázala jsem ji napsat třeba přes prázdniny. Horší je to s historickými romány, tam potřebuji delší dobu, hlavně na studium. Byl to pro mě koníček, tak jsem psala ráda. Ovšem dnes už tolik sil nemám, takže zvolňuji tempo.

Jak přijal manžel, že se z vás stala spisovatelka? Pomáhal?

Podporuje mě. Pomáhá tak, že se mnou jezdí třeba do vzdálenějších archivů nebo na besedy. Také jezdíme na výlety do míst, o nichž právě píši.

Ve vinařské obci Mutěnice má snad každá rodina vinný sklípek. Jste výjimka?

Vinný sklípek máme, ale jinak jsme bezzemci bez vinohradu. Sklípek nechal postavit hodonínský starosta Karel Novák. Jeho žena byla dcera Joži Úprky.

Čeho jste se musela kvůli psaní vzdát? Díváte se například na televizi nebo máte čas číst?

Myslím, že jsem se nemusela vzdát ničeho. Spíš bych řekla, že jsem získala - vědomosti a také určitý klid a nadhled. Na televizi se dívám hlavně o prázdninách, jinak si pořady vybírám. Většinou čtu odbornou literaturu o historii, takže teď mám rozečtenou knihu o životě poddaných v 18. století.

Cestujete ráda?

Cestuju celkem ráda, ovšem vzhledem k tomu, že máme psa na zahrádce a doma kocoura, tak můžeme cestovat, jen když se někdo uvolí se o ně postarat.

Absolvovala jste nějaký kurz tvůrčího psaní? Jak se díváte na kurzy tohoto druhu?

Vystudovala jsem český jazyk a literaturu na filozofické fakultě, což je pro spisovatelskou roli snad to nejlepší. Ovšem kdysi jsem absolvovala seminář o psaní telenovel. Kurzy tvůrčího psaní nezavrhuji, určitě rozšíří obzor, ale pokud člověk nemá nadání, spisovatele z něho neudělají.

Jak jste se dostala k numerologii a k čemu ji využíváte?

Už od dětství mě lákalo všechno mezi nebem a zemí, a když se v 90. letech objevily nejrůznější esoterické kurzy i v Hodoníně, přihlásila jsem se na numerologii. Využívám ji hlavně při psaní historických románů, když znám datum narození nějaké osobnosti. Podle toho pak postavu pojmu.

Jak dlouho vydržíte psát v kuse? Nedělá vám problém soustředit se ve škole na výuku, když jste třeba uprostřed románu?

O prázdninách vydržím psát celý den. Mám pracovnu, ale většinou píši v obývacím pokoji, kde jsem před lety začínala psát. Zvyk je železná košile. Soustředění mi problém nedělá. Ve škole naprosto vypnu spisovatelku a doma zase vypnu učitelku.

Vím, že patříte mezi takzvané „intuitivní spisovatele“, kteří děj či zápletku dopředu nepromýšlejí. Píšete snadno, nebo často přepisujete, cizelujete styl, měníte, doplňujete obsah? Máte nějaké své rituály, které vám psaní usnadňují?

Myslím, že píši snadno. Skoro nepřepisuji, většinou text doplňuji. Rituály mám. Uvařím si kávu nebo čaj, zapálím svíčku nebo i několik. V zimě píši zabalená v dece. Mám i zvířecí spoluautory, teď se mnou už rok a půl píše norský lesní kocour Pan Tau.

Dovedete si svůj život představit bez psaní?

Život bez psaní si dokážu představit, i když nevím, jak dlouho bych to vydržela.

Co považujete za ztrátu času? Jak relaxujete?

Za ztrátu času považuji, když se musím potýkat s hloupostí – a to bohužel jak s vlastní, tak s cizí. O prázdninách relaxuji u televize a ráda a dlouho spím. Ráda jezdím do termálů. A teď ráda jezdím za vnoučaty. Máme Ondřeje a Ninu.

Ve svých románech se zaměřujete často na období středověku, podobně jako například spisovatel Vlastimil Vondruška. Máte nějaké spisovatelské vzory?

Literární dílo spisovatelky Nadi Horákové.

Velmi mě ovlivnily dvě české spisovatelky Jarmila Loukotková a Ludmila Vaňková a také italský spisovatel Umberto Eco. Vždycky mě středověk přitahoval a spisovatel není tak moc svázaný prameny, protože se jich tolik nedochovalo. Samozřejmě autor musí mít výborné povědomí o středověkém způsobu života a svůj příběh přizpůsobit té době.

Ve vaší knížce Ženy na pranýři zazní názor, že ženy to mají bez mužů jednodušší. Platí to stále, nebo se to týká jenom středověku?

Ve středověku zodpovídal za ženu otec a pak manžel, takže je musela poslouchat. Nejsvobodnější byly vdovy, protože vdovský stav byl v té době ctěný. Ovšem samozřejmě záleželo na situaci v rodině. V některých rodinách i v té době vládly ženy.

Existuje kniha ve vaší tvorbě, ke které máte mimořádný vztah?

Většinou mám kladný vztah vždycky k té poslední knize. Ale mimořádný vztah mám k Bestii z Karlštejna, i když se mi nelíbí název. Původně se měla kniha jmenovat Kronika hříšného kněze. Je o Václavu Hájkovi z Libočan, o tom, jak psal svou Kroniku českou.

Ve vašich románech se prolíná velká historie s každodenním životem lidí všech vrstev. To vyžaduje nejenom znalosti, ale i velkou dávku fantazie. Zdá se, že je vám v dávné minulosti dobře. Jak zvládáte jít s dobou, například co se týče technických novinek a životního stylu?

Mám tolik současných povinností a aktivit, že jsem někdy opravdu ráda, že se do historie můžu ponořit. Technické novinky mi samozřejmě zpříjemňují život, ale závislá na nich nejsem. A životní styl mám opravdu hektický, takže jsem ráda, že aspoň o prázdninách můžu zvolnit.

Momentálně pracujete na knize Nebeklíč, ve které jste vyšla z historické události velkého soudního procesu ve Svobodných Heřmanicích na Opavsku v roce 1754. Kolik času zabere bádání v archivech?

Na Nebeklíči pracuji asi osm let, takže opravdu nevím, kolik času jsem strávila při studiu pramenů. Pokud beru jako archivní bádání i digitalizované matriky, jsou to stovky hodin.

Jak se změnil způsob přípravné a badatelské práce v průběhu téměř tří desetiletí, po které píšete?

Současným badatelům hodně usnadňuje práci právě digitalizace pramenů. Nemusíme za nimi jezdit do archivů, ale pracujeme doma u počítače, když máme právě čas. Digitalizované nejsou jen matriky, ale také další dokumenty, například pozemkové knihy. Samozřejmě je to stále jen zlomek. Za většinou historických zdrojů musíme stále ještě do archivů. Mně osobně digitalizace matrik velmi pomohla nejen při hledání předků, ale právě při práci na historickém románu Nebeklíč, který je založený na událostech skutečného soudního procesu. Jedním z mých cílů bylo rozklíčovat rodinné vazby jednotlivých aktérů příběhu, kteří opravdu žili na velkoheraltickém panství.

Jste učitelkou dějepisu na základní škole. Kolik času se věnuje dějinám dvacátého století?

Jak výrazné bylo přehodnocení výuky historie po sametové revoluci v roce 1989 a učí se vám teď lépe?

Dějiny dvacátého století se probírají v devátém ročníku. Některé události se dnes samozřejmě vysvětlují jinak. Někdy s tím výkladem souhlasím, jindy se nad některými výklady látky v učebnicích s kolegy zasmějeme. Proto ráda říkám, že bychom měli znát pravou míru, a to ve všem.

Neučí se mi lépe. Ovšem to není záležitost jen dějepisu, ale v podstatě celého školského systému, kdy učitel místo, aby učil, musí vykonávat spoustu činností, které ho zbytečně od výuky odvádějí a vysilují.

Co byste si přála?

Samozřejmě zdraví a dostatek volného času, třeba i na psaní.

Fota: Archiv N. Horákové