pátek 28. června 2019

Žiju hekticky, říká spisovatelka Naďa Horáková. Píše svoji dvacátou knihu.


Naďa Horáková na křtu své poslední knihy Tajnosti sborovny.



Nedávno v Mutěnicích, kde s rodinou žije, pokřtila svou poslední knížku Tajnosti sborovny. Učitelka češtiny a dějepisu na Základní škole v Dubňanech má tak na svém kontě už celkem devatenáct knih. Píše hlavně klasické detektivky a historické romány, poslední soubor úsměvných fejetonů na téma školství je tak žánrově v její tvorbě spíše výjimkou. Autorsky se podílela také na scénáři oblíbeného detektivního seriálu Policie Modrava. Její knihy se v regálech knihoven moc neohřejí, protože kolují mezi čtenáři. Romány a detektivky mají spád a čtou se jedním dechem. Naďa Horáková pochází z Ratíškovic a dá se říci, že udělala docela slušnou „díru do světa“…





 Vím, že jste se zabývala rodokmenem své rodiny. Odkud se vzalo vaše spisovatelské nadání, vystopovala jste u svých předků podobné sklony?
Vystopovala. Mám společné předky s rakouským spisovatelem Robertem Musilem a Aloisem Musilem, orientalistou, spisovatelem, knězem a zpovědníkem císařovny Zity Habsburské. V matrikách jsem se také dopátrala, že mezi mými předky na Moravě a ve Vídni už v 18. a 19. století byli učitelé. Například můj prapradědeček Karel Konvica byl prvním učitelem, který dostal stálé místo v Ratíškovicích a s rodinou zde bydlel. Zemřel v roce 1831.

Povolání učitele je náročné, zvlášť v dnešní době. Neuvažovala jste někdy, že se budete živit jenom psaním? A těšíte se z tohoto důvodu do důchodu?
Samozřejmě jsem o tom přemýšlela, volná noha je lákavá. Ovšem náš knižní trh je malý a uživí se v něm jen několik spisovatelů. Většina českých spisovatelů má jako hlavní příjem další zaměstnání nebo aktivity. A do důchodu se opravdu těším!

V současné době v televizi opakují detektivní seriál Policie Modrava. Jak jste se dostala k této scenáristické práci?
Čistě náhodou. Pan režisér Jaroslav Soukup si před třinácti lety koupil jednu moji detektivku a po jejím přečtení mi nabídl spolupráci. Scenáristiku jsem se učila od pana režiséra a také pana Miroslava Vaice takříkajíc za pochodu a z této zkušenosti těžím dodnes i při psaní knih.
Jaroslav Satoranský, Naďa Horáková, Soňa Norisová, Jaroslav Soukup, Dušan Horák.


Jaký druh literatury jste nejraději četla? 
Nejprve samozřejmě pohádky, ty jsem opravdu milovala. Později jsem začala číst  detektivky a historické romány, tak jsem u nich zůstala i jako autorka.

Chtěla jste psát už od dětství? Jaké byly první literární pokusy?
Pamatuji si, že jsem svou první povídku napsala, když mi bylo asi osm let. Byla o hříběti. Ale byly to jen takové dětské pokusy.  Spisovatelské ambice jsem neměla. Pak jsem začala psát až kolem třicítky a nejprve povídky.

Jak už jste někde zmínila, psaní jste se začala věnovat na mateřské dovolené před 27 lety. Když jsem to počítala, vyšlo mi, že jste průměrně vydala jednu knihu za dobu kratší než jeden a půl roku. To je úctyhodný výkon. K tomu jste musela zvládnout učitelské povolání, výchovu dvou svých dětí, zajistit provoz a údržbu domácnosti…
Detektivka není na psaní časově tak náročná, dokázala jsem ji napsat třeba přes prázdniny. Horší je to s historickými romány, tam potřebuji delší dobu, hlavně na studium. Byl to pro mě koníček, tak jsem psala ráda. Ovšem dnes už tolik sil nemám, takže zvolňuji tempo.

Jak přijal manžel, že se z vás stala spisovatelka? Pomáhal?
Podporuje mě. Pomáhá tak, že se mnou jezdí třeba do vzdálenějších archivů nebo na besedy. Také jezdíme na výlety do míst, o nichž právě píši.

Ve vinařské obci Mutěnice má snad každá rodina vinný sklípek. Jste výjimka?
Vinný sklípek máme, ale jinak jsme bezzemci bez vinohradu. Sklípek nechal postavit hodonínský starosta Karel Novák. Jeho žena byla dcera Joži Úprky.

Čeho jste se musela kvůli psaní vzdát? Díváte se například na televizi nebo máte čas číst?
Myslím, že jsem se nemusela vzdát ničeho. Spíš bych řekla, že jsem získala - vědomosti a také určitý klid a nadhled. Na televizi se dívám hlavně o prázdninách, jinak si pořady vybírám. Většinou čtu odbornou literaturu o historii, takže teď mám rozečtenou knihu o životě poddaných v 18. století.

Cestujete ráda?
Cestuju celkem ráda, ovšem vzhledem k tomu, že máme psa na zahrádce a doma kocoura, tak můžeme cestovat, jen když se někdo uvolí se o ně postarat.

Absolvovala jste nějaký kurz tvůrčího psaní? Jak se díváte na kurzy tohoto druhu?
Vystudovala jsem český jazyk a literaturu na filozofické fakultě, což je pro spisovatelskou roli snad to nejlepší. Ovšem kdysi jsem absolvovala seminář o psaní telenovel. Kurzy tvůrčího psaní nezavrhuji, určitě rozšíří obzor, ale pokud člověk nemá nadání, spisovatele z něho neudělají.

Jak jste se dostala k numerologii a k čemu ji využíváte?
Už od dětství mě lákalo všechno mezi nebem a zemí, a když se v 90. letech objevily nejrůznější esoterické kurzy i v Hodoníně, přihlásila jsem se na numerologii. Využívám ji hlavně při psaní historických románů, když znám datum narození nějaké osobnosti. Podle toho pak postavu pojmu.

Jak dlouho vydržíte psát v kuse? Nedělá vám problém soustředit se ve škole na výuku, když jste třeba uprostřed románu?
O prázdninách vydržím psát celý den. Mám pracovnu, ale většinou píši v obývacím pokoji, kde jsem před lety začínala psát. Zvyk je železná košile. Soustředění mi problém nedělá. Ve škole naprosto vypnu spisovatelku a doma zase vypnu učitelku.

Vím, že patříte mezi takzvané „intuitivní spisovatele“, kteří děj či zápletku dopředu nepromýšlejí. Píšete snadno, nebo často přepisujete, cizelujete styl, měníte, doplňujete obsah? Máte nějaké své rituály, které vám psaní usnadňují?
Myslím, že píši snadno. Skoro nepřepisuji, většinou text doplňuji. Rituály mám. Uvařím si kávu nebo čaj, zapálím svíčku nebo i několik. V zimě píši zabalená v dece. Mám i zvířecí spoluautory, teď se mnou už rok a půl píše norský lesní kocour Pan Tau.

Dovedete si svůj život představit bez psaní?
Život bez psaní si dokážu představit, i když nevím, jak dlouho bych to vydržela.

Co považujete za ztrátu času? Jak relaxujete?
Za ztrátu času považuji, když se musím potýkat s hloupostí – a to bohužel jak s vlastní, tak s cizí. O prázdninách relaxuji u televize a ráda a dlouho spím. Ráda jezdím do termálů. A teď ráda jezdím za vnoučaty. Máme Ondřeje a Ninu.

Ve svých románech se zaměřujete často na období středověku, podobně jako například spisovatel Vlastimil Vondruška. Máte nějaké spisovatelské vzory?
Literární dílo spisovatelky Nadi Horákové.
Velmi mě ovlivnily dvě české spisovatelky Jarmila Loukotková a Ludmila Vaňková a také italský spisovatel Umberto Eco. Vždycky mě středověk přitahoval a spisovatel není tak moc svázaný prameny, protože se jich tolik nedochovalo. Samozřejmě autor musí mít výborné povědomí o středověkém způsobu života a svůj příběh přizpůsobit té době.

Ve vaší knížce Ženy na pranýři zazní názor, že ženy to mají bez mužů jednodušší. Platí to stále, nebo se to týká jenom středověku?
Ve středověku zodpovídal za ženu otec a pak manžel, takže je musela poslouchat. Nejsvobodnější byly vdovy, protože vdovský stav byl v té době ctěný. Ovšem samozřejmě záleželo na situaci v rodině. V některých rodinách i v té době vládly ženy.

Existuje kniha ve vaší tvorbě, ke které máte mimořádný vztah?
Většinou mám kladný vztah vždycky k té poslední knize. Ale mimořádný vztah mám k Bestii z Karlštejna, i když se mi nelíbí název. Původně se měla kniha jmenovat Kronika hříšného kněze. Je o Václavu Hájkovi z Libočan, o tom, jak psal svou Kroniku českou.

Ve vašich románech se prolíná velká historie s každodenním životem lidí všech vrstev. To vyžaduje nejenom znalosti, ale i velkou dávku fantazie. Zdá se, že je vám v dávné minulosti dobře. Jak zvládáte jít s dobou, například co se týče technických novinek a životního stylu?
Mám tolik současných povinností a aktivit, že jsem někdy opravdu ráda, že se do historie můžu ponořit. Technické novinky mi samozřejmě zpříjemňují život, ale závislá na nich nejsem. A životní styl mám opravdu hektický, takže jsem ráda, že aspoň o prázdninách můžu zvolnit.

Momentálně pracujete na knize Nebeklíč, ve které jste vyšla z historické události velkého soudního procesu ve Svobodných Heřmanicích na Opavsku v roce 1754. Kolik času zabere bádání v archivech?
Na Nebeklíči pracuji asi osm let, takže opravdu nevím, kolik času jsem strávila při studiu pramenů. Pokud beru jako archivní bádání i digitalizované matriky, jsou to stovky hodin.

Jak se změnil způsob přípravné a badatelské práce v průběhu téměř tří desetiletí, po které píšete?
Současným badatelům hodně usnadňuje práci právě digitalizace pramenů. Nemusíme za nimi jezdit do archivů, ale pracujeme doma u počítače, když máme právě čas. Digitalizované nejsou jen matriky, ale také další dokumenty, například pozemkové knihy. Samozřejmě je to stále jen zlomek. Za většinou historických zdrojů musíme stále ještě do archivů. Mně osobně digitalizace matrik velmi pomohla nejen při hledání předků, ale právě při práci na historickém románu Nebeklíč, který je založený na událostech skutečného soudního procesu. Jedním z mých cílů bylo rozklíčovat rodinné vazby jednotlivých aktérů příběhu, kteří opravdu žili na velkoheraltickém panství.

Jste učitelkou dějepisu na základní škole. Kolik času se věnuje dějinám dvacátého století?
Jak výrazné bylo přehodnocení výuky historie po sametové revoluci v roce 1989 a učí se vám teď lépe?
Dějiny dvacátého století se probírají v devátém ročníku. Některé události se dnes samozřejmě vysvětlují jinak. Někdy s tím výkladem souhlasím, jindy se nad některými výklady látky v učebnicích s kolegy zasmějeme. Proto ráda říkám, že bychom měli znát pravou míru, a to ve všem.
Neučí se mi lépe. Ovšem to není záležitost jen dějepisu, ale v podstatě celého školského systému, kdy učitel místo, aby učil, musí vykonávat spoustu činností, které ho zbytečně od výuky odvádějí a vysilují.

Co byste si přála?
Samozřejmě zdraví a dostatek volného času, třeba i na psaní.



Fota: Archiv N. Horákové


Žádné komentáře:

Okomentovat