čtvrtek 30. srpna 2018

Legiovlak je mementem i pro současnost


Legiovlak o třinácti vozech stál v Kyjově na první koleji.

Kyjov - Od roku 2015 putuje Legiovlak po naší republice, projel všechna krajská města a většinu měst okresních. Ve třetím srpnovém týdnu zavítal i do Kyjova. Návštěvníci měli možnost absolvovat komentovanou prohlídku nabitou informacemi a zajímavostmi ze života našich legionářů v Rusku. 

Na konci první světové války čítalo Československé vojsko na Rusi takřka 70 000 mužů ve zbrani. Mnozí se ale vrátili až dva roky po válce, během kterých sváděli boje s ruskými bolševiky.
 Legiovlak je replikou legionářského vojenského vlaku z let 1918-1920, kterým se českoslovenští legionáři přesouvali po Transsibiřské magistrále. Vojáci si vedli  výborně, ovládli tisíce kilometrů této nejdůležitější ruské železnice.

Některé vozy byly zařízeny docela luxusně.
Třináct vozů základní sestavy vlaku sloužilo k různým činnostem, které byly nutné pro přežití legionářů na Sibiři. Kromě ubytovacího, opancéřovaného a zdravotního vozu zde najdeme například vagon polní pošty, krejčovskou dílnu se šicími stroji, vybavenou kovářskou dílnu, luxusně zařízený velitelský a štábní vůz, prodejní vůz s dobovým sortimentem a dokonce i filmový vůz, zařízený jako malé kino.
 „Šlo o to, aby vojáci trávili svůj volný čas aktivně, aby se mohli vrátit ke koníčkům a činnostem, které doma provozovali, a tak lépe zvládali útrapy války. Jejich hospodářská činnost přinášela také nemalé zisky,“ uvedl průvodce. V odlehlých oblastech Ruska se zároveň stávali nositeli pokroku. „Byla to dobrovolná armáda, lidé všech šarží si tykali a oslovovali se „bratře“, což bylo jinde nevídané,“ doplnil lektor ve vojenské uniformě s tím, že ale poslouchat se muselo. 

Zájemci si mohli prohlédnout dobové stejnokroje.
Detail ze zdravotního vozu. 

Vůz, který sloužil jako kovářská dílna.
Poštovní vůz. Místo papíru bylo v Rusku někdy nutné použít na psaní březovou kůru.

Krejčovská dílna.
Petr Čížek, vedoucí první směny Legiovlaku, uvedl, že projekt je součástí oslav 100. výročí vzniku republiky. „Je to důležité poselství dnešním lidem, aby měli na paměti, že v současné době se máme poměrně dobře, nehrozí riziko válek. Zároveň je potřeba upozorňovat na to, že samostatný stát není samozřejmost a že v minulosti o něj bylo třeba bojovat.“

Průvodce Petr Čížek je oblečený do dobové ruské uniformy s československým označením, červenobílými stužkami a rukávovým štítkem.


Dalším členem stálé osádky Legiovlaku je Tomáš Rusek, vystudovaný historik. Návštěvnost v Kyjově hodnotí jako nadstandardní. „Je to dáno jednak tím, že na vlak je dobře vidět, stojíme na dobrém místě a také tím, že tady v okolí bylo spousta významných legionářů, například ve Vlkoši generál Sergěj Ingr nebo přímo v Kyjově studoval Radola Gajda, věhlasný generál, takzvaný Sibiřský lev,“ připomněl historik.

Putování čs. legionářů ukazuje mapa.

Zájem přivedl na kyjovské vlakové nádraží i paní Marcelu ze Svatobořic-Mistřína. „Měli jsme souseda, strýček Kudela, který k nám chodíval. Byl v italských legiích a přišel pak pěšky domů. Jeho vyprávění jsem jako malá poslouchala. Také můj praděda byl ve válce. Je to úžasná výstava, krásně zpracovaný materiál,“ dodává návštěvnice.


Bojová technika
Zájemci si mohli prohlédnout věrné repliky vybavení vozů, dobové uniformy, ale také originální exponáty, informační panely a spoustu fotografií mapujících historii čs. legií. Legiovlak bude jezdit až do roku 2020. Zřizovatelem projektu je Československá obec legionářská. Na jejích stránkách www.legie100.com je možné dohledat také seznam všech legionářů. 








Od března 1918 se Československé vojsko na Rusi zabydlelo ve vojenských vlacích (ešalonech). Vlaky sloužily jako pojízdná kasárna a staly se do roku 1920 domovem našich vojáků, kteří si je postupně dovybavovali. V druhé polovině roku 1918 byly jednotky nově zformovány a s tím docházelo i k budování logistickckých a podpůrnných částí (kuchyně, pekárny, prádelny, sklady, štáby, nemocnice , zbrojařské, technické, krejčovské, ševcovské, kovářské , truhlářské  a dalsí dílny), a to především ve vagonech. Celkem disponovalo čs. vojsko na Rusi 531 osobními a 10 287 nákladními vozy, které byly uspořádány ve 259 vlacích. (Zdroj: leták Legiovlak)





Před padesáti lety zahynula ruskou kulkou matka tří dětí v Bučovicích

Ilja Sušánková tragicky zahynula v 37 letech. 

Jméno Ilja pochází z hebrejštiny, k nám se ale dostalo z Ruska. Jeho nositelka Ilja Sušánková, narozená v roce 1931, vyrostla v dělnickém rodinném prostředí a své ideály přenesla i do své rodiny. Pro své děti, Vladimíra a Naděždu, rovněž vybrala slovanská a ruská jména, nejstaršího syna pojmenovala po sobě – Ilja. Krutou ironií osudu zbloudilá kulka při průjezdu sovětských vojsk "bratrské pomoci" Bučovicemi v roce 1968 si našla právě ji. Byla na místě mrtvá.

Na pohnuté události v Bučovicích vzpomíná emeritní starosta a podplukovník ve výslužbě pětaosmdesátiletý Josef Medřický, který žije ve Ždánicích. Věnuje se opisování kronik a má zájem, aby byla uchována fakta a vzpomínky přímých účastníků událostí. Text, kde popisuje srpnové dny, které ovlivnily na dlouhé roky také jeho život, nazval bývalý voják z povolání prostě Bučovice 1968. 

„V roce 1968 jsem vykonával funkci velitele útvaru Civilní obrany 5872 v Bučovicích. Dne 24. srpna 1968 byla snížena stoprocentní pohotovost útvaru na padesát procent. Byly rozděleny služby ve štábu a já jsem ten den odejel domů. Bydlím deset kilometrů od Bučovic ve Ždánicích,“ popisuje Josef Medřický. 

Kolem půl osmé večer následujícího dne, byla to neděle, mu dozorčí útvaru telefonicky dal vědět, že se v Bučovicích střílí. Když pak do Bučovic přijel, kolony sovětských okupačních vojsk ještě projížděly městem, ale jinak už byl klid. Informovali ho, že u Sušánků se něco stalo. Podplukovník Václav Sušánek byl jeho blízký spolupracovník. Medřický se vypravil na místo, do jejich bytu. Předtím tam dorazil vojenský lékař. Nejasné zprávy o tragédii se bohužel potvrdily. Paní Ilja Sušánková ležela na posteli mrtvá. Kulka proletěla oknem a zasáhla ji do krční páteře, když se skláněla nad nemocným synem. Vladimírem. Smrt nastala okamžitě, padla na syna mrtvá. 
 

Co říkají historická fakta 

„Skutečností bylo, že všichni vojáci sedící v obrněném transportéru měli zbraně nabité, náboje zasunuté v nábojové komoře a připravené k okamžité střelbě,“ píše historik major Antonín Parobek ve zprávě, kterou vypracoval za použití materiálu uložených ve vojenském archivu Olomouc. „Jeli „potlačovat probíhající revoluci“, ale zde se se žádnou nesetkali. Vojáci uvnitř obrněného transportéru seděli proti sobě. Jeden z nich asi v místě hotelu Hvězda v dřímotě zmáčkl spoušť a zastřelil proti sedícího vojáka. Velitel osádky v domnění, že voják byl zastřelen zvenčí a shora, nařídil okamžitou střelbu. Vojáci vystrčili zbraně ven a celou cestu od hotelu Hvězda až na náměstí stříleli směrem nahoru bez jakéhokoliv konkrétního cíle,“ objasňuje situaci historik. 

 
Josef Medřický k tomu dodává: „V restauraci Hvězda, kde bylo plno hostů, bylo nespočet zásahů, naštěstí nikdo nebyl zraněn. I v dalších domech a bytech byla napočítána celá řada zásahů, avšak bez následků. V této době právě vyšli lidé z místního kina. Všichni lehli na zem, a zde byl jeden chlapec zasažen střelami do nohou.“ 

Tank s hlavní v bojové poloze u kasáren při průjezdu Bučovicemi v srpnu 1968.

Nešťastná souhra náhod zavinila tragédii 

Na náměstí si jedna z mnoha stovek střel našla cestu do okna bytu a zasáhla paní Sušánkovou, která se skláněla nad nemocným synem Vladimírem. Opírala se rukou o okno a střela ji ustřelila malíček, poté uvízla v krčním obratli. „Byla okamžitě mrtvá a padla na syna. Tato skutečnost byla potvrzena pitvou s rentgenovým snímkem ve Vyškově dne 27. srpna 1968,“ píše historik major Antonín Parobek. 


Velitel útvaru Josef Medřický nechal děti paní Ilji Sušánkové odvézt k sobě domů do Ždánic, aby zmírnil jejich šok, a jeho rodina se o děti starala po nezbytně dlouhou dobu. „Příslušníci útvaru svými podpisy projevovali soustrast zástupci velitele pro věci politické k tragické smrti jeho manželky. Nebyl to jen projev soustrasti, ale také projev odporu a nesouhlasu k provedenému zásahu, ke vstupu ozbrojených sil států Varšavské smlouvy do naší republiky,“ připomíná vojenský historik.Aby nadále nedocházelo k jitření nálad, pohřeb se konal 30. srpna 1968 v krematoriu v Brně. Dne 25. srpna došla ze sovětského velitelství ve Vyškově omluva. 

Rodina Sušánkových, na snímku chybí jenom nejstarší syn Ilja.  
 
"Poučení z krizového vývoje"
Josef Medřický na svoji lidskost při nastupující normalizaci tak jako mnoho jiných doplatil. Při politických prověrkách byla jeho angažovanost při pomoci rodině a při organizaci pohřbu vyhodnocena jako zrada na socialistickém zřízení, v roce 1970 byl degradován a postaven mimo službu. „Bylo mi třicet šest let a pluk pod mým vedením dosahoval vynikajících výsledků. Dostal jsem nálepku „pravičák“, byl jsem vyloučen ze studia na vysoké škole, komunisté mě hlídali až do roku 1985. Mstili se mi, jak mohli,“ konstatuje Josef Medřický, který až do roku 1989 pracoval převážně v dělnických profesích. V roce 1990 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě. 

V sobotu 25. srpna si v Bučovicích připoměli 50. výročí této smutné události, při které zcela zbytečně vyhasl jeden lidský život. Při této příležitosti byla odhalena bronzová pamětní deska, zasazena do chodníku před domem, kde k tragické události došlo. Uskutečnění pietní vzpomínkové akce inicioval Josef Medřický, který je stále s rodinou Sušánkových v přátelském kontaktu. 

„Tragická smrt paní Ilji poznamenala životy jejich tří dětí, manžela a částečně i ten můj. Ale kdyby se to stalo znovu, jednal bych stejně. Události roku 1968 v Bučovicích jsem sepsal, aby zůstalo v paměti, jak se to stalo doopravdy. Ze zkušenosti vím, že každý kronikář byl a je poplatný režimu, pro který píše,“ uzavřel Josef Medřický.


Josef Medřický (85 let)

Josef Medřický.
- Po roce 1989 šestnáct let působil ve funkci starosty města Ždánice.

- Opsal kroniky, vztahující se k městu Ždánice (obecní, hasičskou, školní, JZD), které jsou nyní dostupné na webu města.

- Sepsal například stať Konec sedláků ve Ždánicích a Vývoj zemědělství ve Ždánicích, zmapoval současné obyvatele jednotlivých domů ve Ždánicích, zachytil vývoj Sametové revoluce a založení Občanského fóra ve Ždánicích, věnoval se významné osobnosti rodáku ze Ždánic architektu Antonínu Mendlovi.

- Aktuálně vyšla monografie „Významní občané a rodáci Ždánic“ o osobnostech, které ve své době ovlivnili život města. I tuto publikaci napsal ve spolupráci se svým dlouholetým přítelem Josefem Chvílou a společně ji věnují městu ke 100. výročí vzniku Československé republiky.

- Je nositelem „Ocenění města Ždánice“ za jeho rozvoj po roce 1990 a Čestným občanem obce Patince za záchranné práce při záplavách v roce 1965.









středa 15. srpna 2018

XXII. KYJOVSKÉ LETNÍ SLAVNOSTI. 10. - 12. srpna


Na náměstí se již tradičně konal lidový jarmark.

V přilehlých ulicích byl komerční jarmark se  zbožím všeho druhu.

Scénka v historických kostýmech připomněla povýšení města Kyjova na město královské. 





Těsto připravené podle středověké receptury. Mouka a voda.

Brána rozprašující vodu  byla vítaným osvěžením nejenom pro děti.   






V neděli se na pódiu před radnicí vystřídaly kyjovské folklórní soubory.

Do nedělního průvodu přijeli z Věteřova a Svatobořic-Mistřína.
Nedělní dožínkový průvod.







středa 1. srpna 2018

Svárov je promodlené místo


Poutníci. Foto: Eva Šáchová
Svárov – Svárov je malá dědinka na Uherskohradišťsku. Působí zde P. Pavel Macura, bývalý kaplan kyjovské katolické farnosti, na jehož pozvání sem  Kyjováci přijeli. Ve středu 25. června se tu uskutečnila pouť k Panně Marii  už jedenadvacátou sezónu.

Na okraji vesnice, snad na valech zaniklé středověké tvrze, našla své čestné místo socha Panenky Marie z Medžugorje. Přivezl ji P. Josef Červenka, velký ctitel Panny Marie Medžugorské, který založil toto "poutní místo". Mši, jež se uskutečnila ve svátek sv. Jakuba, apoštola, bylo přítomno pět kněží a téměř tři stovky věřících.

Modlitební setkání začíná  dvěma růženci, navazují litanie, následuje mše svatá a následně adorace. Je možné využít nabídky ke svaté zpovědi. P. Jan Svozílek udílel novokněžské požehnání. 

V kázání zaznělo, že i svatí byli lidé z masa a kostí, a právě takové, živé lidi s jejich přednostmi i nedostatky, si Pán Ježíš vybírá.

„Vždycky byli na světě lidé, kteří si říkali, musím urvat, co se dá. To nedělejte. To nepřinese štěstí. To vám nepřinese spokojenost. Ježíš říká: Vždycky můžeš začít znovu. I přes tvoje chyby. Vytrvej. Tvá práce pro Boží království přinese dobré ovoce. Nevzdávej se. Vytrvej,“ povzbuzoval hlavní  celebrant P. Pavel Martinka, farář z Provodova, přítomné.

Mši koncelebrovalo pět kněží: P. Pavel Martinka,  P. Jan Svozílek, P. Vladimír Mrázek, P. Pavel Macura  a P. Jan Liška.
 Na vyvýšeném místě stojí socha Panny Marie z Medžugorje. Foto: Eva Šáchová

"Poutní místo" Královny míru a pokoje ve Svárově je každoročně od května do konce října vyhledávanou lokalitou. V této době se vždy  25. dne v měsíci   scházejí v údolíčku místní i přespolní na poutní mši svaté. "Mše v přírodě má svoji nezaměnitelnou atmosféru a překrásné okolí přímo vybízí k modlitbám a rozjímání," říkají věřící.



sobota 28. července 2018

V Mikulčicích se vydali ve šlépějích středověkých křesťanů...

Mikulčice – Noční procházku za svitu loučí doprovázenou hrou na zobcovou flétnu v areálu Slovanského hradiště Mikulčice-Valy absolvovala v sobotu 21. července téměř stovka účastníků. Trasa vedla kolem kostelů, cestou, kudy již v devátém století procházela pravděpodobně církevní procesí.

  Francouz Marc Hervieux hrál na zobcovou flétnu.
Na konci devátého století existovalo v Mikulčicích minimálně deset kostelních staveb. „Kostely se dochovaly jenom v podobě půdorysů, jakýchsi negativních otisků, protože stavební materiál byl vzácný a lidé jej rozebrali k dalšímu použití,“ osvětlil vedoucí archeologické základny v Mikulčicích Lumír Poláček. „Bohužel o funkci kostelů víme velice málo, protože bez písemných pramenů a bez liturgického vybavení nejsme schopni rekonstruovat původní účel staveb. Mikulčické kostely vznikly asi během třiceti čtyřiceti let, nejvíce kostelů pochází z poslední třetiny devátého století, tedy z doby působení cyrilometodějské mise. Předpokládáme, že některé kostely obhospodařovali latinští kněží, jiné staroslověnský klérus,“ uvedl archeolog. Vysoká koncentrace kostelů na malé ploše podle něj jednoznačně souvisí s koncentrací politické moci v tomto místě a odráží význam lokality. „Některé kostely byly pravděpodobně založeny knížetem, vlastnické kostely postavili velmožové, najdeme zde i biskupský kostel – trojlodní baziliku, kostel, který označujeme jako devátý, patrně sloužil jako pohřební kaple,“doplnil archeolog.

Archeolog Lumír Poláček.
„Například v Chorvatsku je hodně kostelů z tohoto období, ale mají kamennou architekturu, a tak se zachovaly nápisy na kamenných článcích - který panovník kostel postavil, kdo tam byl pochován, a to je úplně jiná situace,“ podotknul Poláček. Zlatá éra objevování velkomoravských kostelů byla v padesátých, šedesátých letech. „Každý rok docházelo k objevení nějaké stavby z tohoto období. V Mikulčicích začal výzkum v roce 1954. Bádání jednoznačně ukázalo, že se jednalo o významné centrum Velké Moravy,“ zdůraznil archeolog Lumír Poláček.

Akce nazvaná „Hudební archeologie“ se konala s obdobným scénářem v Mikulčicích už po osmé, ale v archeologickém areálu měla svou premiéru. O hudební program se postaral host z Francie Marc Hervieux.

Kostely z konce 9. století se dochovaly v podobě půdorysů.


 

Oživlá historie. Tatíček Masaryk přijel do Kyjova

Pamětníci, kterým by však muselo být nejméně kolem sta let, by mohli mít skutečně dojem, že se historie opakuje. V sobotu 14. července totiž Kyjov navštívil prezident Masaryk. Stejně jako 22. června roku 1924.  
I když ve skutečnosti šlo samozřejmě o figuranta, zhostil se své prezidentské role na výbornou a spolu s dobovými kostýmy, historickými automobily a chlapíky na koních v prvorepublikových uniformách byla iluze příjezdu našeho prvního prezidenta do královského města Kyjova takřka dokonalá. Do hry se zapojilo i vedení města, které Masaryka přivítalo ve fracích a cylindrech, dámy v kloboučcích a šatech dobového střihu.


Prezident Masaryk přijíždí s doprovodnou kolonou náměstím ke kyjovské radnici.

Prezident popřál Kyjovákům zdraví a Boží požehnání a jeho krátký projev byl odměněn bouřlivým potleskem a provoláváním „bravo“… Krojované děti s papírovými vlaječkami v rukou zazpívaly za doprovodu housliček připravenou písničku. Pan prezident vzal jedno z dětí do náruče, tak jak to s oblibou činíval a jest toho mnohé fotografické svědectví. Během krátkého ceremoniálu zazněla československá hymna. Její slovenskou část přítomní zazpívali společně, a tak díky technickému výpadku byli vtaženi do slavnostního aktu. Nemohla chybět ani oblíbená písnička Tomáše Garrigua Masaryka Ach synku, synku. Celé přivítání bylo neokázalé, prosté, o to však působivější… jako by na přítomné na chvíli dýchla „solidnost“ zašlých časů.

 Prezident Masaryk a vedení města. Ředitelka gymnázia zvolila v tento horký den elegantní slunečník
Celodenní bohatý program Den republiky aneb oživlá historie uspořádalo město ve spolupráci s Městským kulturním střediskem Kyjov a Military muzeem Vlkoš. Účastnily se kluby vojenské historie z celé Moravy. Nechyběla dobová hudba, módní přehlídka dvacátých a třicátých let, po okrajích náměstí byla rozprostřena vojenská ležení s lazaretem, vojáci předvedli s chloubou a vtipem převratný vynález první světové války – elektrokola, odlévaly se pamětní mince. Děti se mohly svézt na koni nebo si zahrát třeba kuličky. Akce byla věnována 100. výročí vzniku republiky.

Módní přehlídka dobových modelů.



Voják z první světové vychvaluje přednosti skvělého vynálezu – elektrokola.




Ne to není kulečník… to je dětská hra zvaná kuličky.

Malé odvážné děti se vozily na velkých koních....

Melody Gentlemen z Lednice hráli dobové písně.

Prezident se fotí s dětmi.









neděle 22. července 2018

Hasiči pomáhají ve Ždánicích už 135 let


Členové SDH Ždánice při zásahu.
 Ždánice – Vyjíždějí průměrně ke třiceti zásahům ročně. Jsou to poloprofesionálové, výjezd musí zvládnout do sedmi minut od vyhlášení poplachu. Zasahují většinou ve svém okrsku, v Lovčicích, Ostrovánkách, Nechvalíně, Věteřově, Želeticích, v Archlebově a také na Vyškovsku. Účastnili se i záchranných akcí při nedávném požáru lesa ve Bzenci.

Sbor dobrovolných hasičů ve Ždánicích patří ke sborům s nejdelší historií v okrese, ba i republice. Vznikl v roce 1883. „Když v té době došlo všeobecně ve známost, že se po Moravě začínají tvořit hasičské spolky, začala se u obyvatelstva tvořit pro toto vše vhodná nálada – příznivé ovzduší,“ píše se v kronice hasičů. Počin urychlilo i několik požárů, ke kterým ve Ždánicích v roce 1883 došlo, dva vznikly v noci z rukou žháře.

Sbor dobrovolných hasičů Ždánice slaví letos 135. výročí založení. V současné době má 30 členů, z toho 6 žen. Výjezdovou jednotku tvoří 16 vysoce proškolených hasičů, ostatní mají status přispívajících členů, kteří podporují a pomáhají zajišťovat činnost sboru. Poslání hasiče se zde často dědí po generace a sbor vstřebává celé rodinné klany. K mužům se přidávají jejich životní partnerky, do sboru vstupují jejich děti. 

Výjezdní jednotka SDH Ždánice u příležitosti svěcení nové techniky sboru. V druhé řadě první zleva farář P. Stanislav Kovář, čtvrtý zleva starosta MUDr. Vladimír Okáč.
Aktivní členové SDH Ždánice, manželé Josef a Vlasta Škrhákovi.



Vyznamenaný Antonín Škrhák.
„Musíte to mít v srdíčku,“ říká Josef Škrhák, jednatel sboru, „musíte mít k tomu vztah.“ Dobrovolným hasičem je už 43 let. Po vzoru svého otce se dali k „dobrákům“ i se svým bratrem Antonínem. Josef Škrhák před dvěma lety obdržel vysoké vyznamenání – medaili Za mimořádné zásluhy. Toto ocenění nosí společně s dalším členem sboru Stanislavem Šímou starším. V pátek 6. července na slavnostní výroční schůzi hasičů obdržel medaili Za mimořádné zásluhy také jeho bratr Antonín Škrhák.

Vlasta Škrháková, manželka Josefa Škrháka, zastává v SDH funkci pokladní, do sboru přišla před patnácti lety. „Chtěla jsem víc času trávit se svým mužem, a tak nezbylo, než ho podpořit a přidat se k němu,“ přiznává. „Je to hodně starostí, žádat o dotace, pokrýt finančně všechny akce, vyúčtovat pokladnu, ale dělám to ráda a jsem spokojená, že mohu takto činnost dobrovolné organizace podpořit,“ říká Vlasta Škrháková. „Je to o tom srdci, jak říká manžel."

Členové SDH Ždánice u vozového parku sboru. V sobotním odpoledni předvedli zájemcům své technické vybavení.
A která dramatická událost se výjezdové jednotce nejvíce vryla do paměti? „Byl to velký požár na Bzenecku v roce 2012,“ vzpomíná Josef Škrhák. Přijely tam sbory z celé republiky. Střídali jsme se po osmi hodinách. I zaměstnavatelé byli vstřícní a hasiče uvolňovali.“ 

Oceněný emeritní starosta Ždánic Josef Medřický.
„Dobrovolný sbor hasičů byl vždy pravou rukou starosty. Ať se jednalo o jakékoliv živelné pohromy, či úklid obce. Jediná vetší akce se neobešla bez účasti hasičů a také sami byli pořadateli kulturních, společenských a sportovních akcí,“ připomněl ve svém projevu emeritní starosta a přispívající člen SDH Josef Medřický na páteční slavnostní schůzi. 

Dobrovolní hasiči ve Ždánicích dvakrát do roka zajišťují sběr šrotu a pokud obec požádá, jsou ochotni s čímkoli pomoci. Jejich společenská činnost je také bohatá. „SDH pořádá v lednu ples, v únoru Hasičský ovárek spojený se Dnem otevřených dveří, v květnu bývá spolková oslava sv. Floriana, v srpnu se podílí na zajištění akce Histokolo a v září budeme pořádat už třetí ročník hasičského guláše,“ vyjmenuje Josef Škrhák. Hasiči ze Ždánic se stali sponzorem postižených dětí ze soukromé střední a základní školy v Olomouci-Topolanech, kde pracuje dcera Michaela manželů Josefa a Vlasty Škrhákových. Svou techniku dobrovolní hasiči ve svém volném čase předvedli dětem v mateřské škole v Sobůlkách, Kyjově – Boršově i v Nechvalíně. „Určitě je dobré od mala v dětech probudit zájem o činnost hasičů, roste to v nich a snad budou svůj čas trávit aktivně a smysluplně, “ dodává paní Vlasta. 

Děti si mohly na hasičské slavnosti prohlédnout kabinu požárního vozu. Mnohé si předtím nechaly pomalovat obličej.
 Hasiči uspořádali v sobotu 7. července pro své příznivce zábavné odpoledne s občerstvením a Letní noc s hudbou v zámeckém parku. Návštěvnice Taťána Tycová z Lovčic tu nebyla náhodou. Její manžel je hasičem v Lovčicích, dříve působil ve Ždánicích. Věnoval se mládeži. Taťána má k poslání hasičů respekt a úctu. Zmínila duchapřítomný zásah svého manžela při autonehodě blízko Kyjova. „Oni jsou to obětaví a dobří lidi, i když nemají uniformu. Mám hodně přátel mezi hasiči,“ poznamenala. 

Do zámeckého parku přišli lidé  strávit příjemné odpoledne.
 Technika, kterou mají současní hasiči k dispozici, se od doby počátků hasičského sboru proměnila nevídaně. „Od háků, žebřů s háky až po čtyřicetimetrové výsuvné žebříky, místo seker motorové pily, místo kbelíků na vodu - moderní vysoce účinné stříkačky,“ připomněl Josef Medřický. SDH Ždánice má v současnosti k dispozici Cisternu Tatra, cisternu Liaz a od roku 2017 dopravní vozidlo Ford transport pro přepravu osob. Úloha členů SDH doznala také vývoje, od hasičů požárů až po vysoce kvalitní univerzální záchranáře při všech druzích pohrom.




Cvičení sboru ve Ždánicích v roce 1922.
Na slavností výroční schůzi, při které se setkali bratři a sestry i z okolních dobrovolných hasičských sborů, byl emeritní starosta a nejstarší přispívající člen SDH Ždánice Josef Medřický oceněn třemi medailemi. Za věrnost, Za příkladnou práci a obdržel také Záslužnou medaili Českého hasičstva. Dvě členky sboru obdržely Čestná uznání. Dále byly uděleny Pamětní medaile ke stému výročí založení ČSR, mezi oceněnými bratry hasiči byl i starosta Ždánic Vladimír Okáč.


Sbor dobrovolných hasičů ve Ždánicích v roce 1933.


Dobrovolní hasiči při návštěvě mateřské školy.