Definice říká, že normální je to, co přijala za své určitá kultura, skupina. (Např. chodit venku oblečený.)
Jiná definice zní: Normální je to, co umožňuje optimální fungování jedince či skupiny ve společnosti.
V době komunismu, kdy jsem vyrůstala a dospívala, byla náboženská víra z hlediska vládnoucí ideologie nežádoucí, projevovat svoji víru navenek přinášelo v mnoha případech skutečně komplikace a těžkosti, a tak většina obyvatelstva na náboženskou praxi a často i na samotnou víru rezignovala. Chodit tehdy do kostela rozhodně nebylo běžné, a z hlediska výše uvedených definic – normální.
Po celá staletí předtím však křesťanství a návštěva bohoslužeb byly víceméně samozřejmou součástí drtivé většiny lidí a nepohodlí přinášelo naopak se od této normy lišit. Věřit v Boha, účastnit se života církve, bylo považováno za správné - a normální.
Dnes žijeme v jedenadvacátém století, politické poměry se změnily a svoboda vyznání je od Listopadové revoluce již 35 let skutečně zaručena. Kostely jsou však v současné době ještě více prázdné než za socialismu. Návštěva bohoslužeb se nestala součástí života většiny lidí, není běžná. Není „normální“?? Počet praktikujících křesťanů stále klesá. (Pomineme zde ne snadno řešitelnou otázku, jak dalece vypovídá tradiční náboženská praxe o duchovním založení dnešního člověka.)
Svět se rychle mění. Zatímco dříve byl otec hlavou rodiny a staral se především o její ekonomické zabezpečení, dnes jsou role rodičů rovnocenné a z velké části zaměnitelné. Známá mi vypráví, jak otec chová při nákupu v Ikei dítě, zatímco matka vyměřuje police. „To není normální,“ soudí žena, jen o pár let mladší než já. Chtěla říci – přirozené? Nebo zůstala trčet někde v minulém století a odmítá akceptovat nový převládající trend jako normu?
A není důležitější zůstat svobodně hledajícím, samostatně přemýšlejícím nebo ukotveným ve svých hodnotách, pravdivým a svébytným než tzv. „normálním“? Nemůže „normálnost“, jako něco co umožňuje „optimální fungování jedince ve společnosti“ znamenat v jistém slova smyslu „stádovitost“, slepé přizpůsobení se většině a za určitých okolností pragmatické až bezcharakterní opuštění svých hodnot, podrobivost, nekritičnost, pohodlnost…? Je opravdu tak důležité brát ohled na to, či dokonce řídit se podle toho, co je „tady a teď“ normální?
Nebo může být normálnost projevem pružného myšlení, otevřenosti změnám, zdravého pragmatismu a pokroku? Zkrátka – co je špatného na tom být takzvaně „In“? (Viz. argumenty výše!)
Nezapomínejme na to, že je v člověku biologicky zakódované povědomí, že bez druhých nepřežije… že potřeba být akceptován skupinou („tlupou“) je oprávněná. Že upozorňovat na sebe a vyčnívat – může být vždycky nebezpečné… jak nás o tom poučuje historie a zvláště osudy některých filozofů… o prorocích a světcích ani nemluvě!
Ale právě tito hrdinové posouvají lidské dějiny a společnost. Václav Havel byl natolik „nekompatibilní“ s ideologií socialistické společnosti, že se ocitl několikrát ve vězení a stejný osud potkal mnoho chartistů… kterým se „normální“ člověk za socialismu raději (a z celkem pochopitelných důvodů) vyhnul. Poměrně výstižně bývají někdy označováni jako vězňové svědomí. Kdyby Havel takovým nebyl, nemohl by se stát v určitém dějinném okamžiku prezidentem nové svobodné společnosti… jejíž hodnoty již dříve ztělesňoval a žil. A to bez ohledu na to, že to nebylo běžné, výhodné, bezpečné… zkrátka „normální“.
