úterý 18. října 2016

Jak Kyjovjáci vzpomínají na malíře a fotografa Miroslava Tichého



Jeho fotografie viděli ve Francii v Centre Pompidou, ve švýcarském Curychu  i španělské Seville. „Já jsem jeho výstavu viděla v Londýně,“ říká Petra B., rodačka z Kyjova, která žije poblíž Vídně. V současné době můžeme  dílo Miroslava Tichého objevovat  po několika letech opět v Kyjově. Galerie Doma zde u příležitosti nedožitých devadesáti let  autora vystavuje jeho výtvarné práce i fotografie.
 
„Tichý byl především malíř,“ tvrdí majitel galerie Vladimír Jež. Fascinace ženami, u nichž Tichý ale nikdy nepřekročil hranici objektu inspirace své výtvarné vášně, je patrná na jeho kresbách, výkresech suchou jehlou i olejomalbách.
 „Pan Tichý nechodil na vernisáže, ale kulturní dění zde sledoval,“ dodává Jež. „Často přišel, prohlížel si obrazy a rád o nich přemýšlel a rozmlouval.“  Domek Miroslava Tichého stál  jen pár metrů  od samotné galerie.  „Někdy zůstal i na oběd nebo si dal kapku něčeho ostřejšího.  Poslední roky života ale už vůbec nepil,“ vzpomíná Jež.
Svoje obrazy za svého života Miroslav Tichý nevystavoval ani neprodával. „Za pár let ten obraz bude mít cenu milion,“ odvedl prý řeč, když narazil na někoho, kdo projevil o koupi obrazu zájem. Jak známo, doma není nikdo prorokem a Tichý se se svou vizáží a  přístupem k životu byl nezařaditelnou figurou.  
Při jedné hospitalizaci v kyjovské  nemocnici, kam se dostal  kvůli úrazu, poté, co  u něj provedli celkovou hygienu, jeho „staré hadry“ vyhodili. Mirek Tichý se ale nedal. Tak nekompromisně se domáhal svých práv, že oblečení nakonec našli a Tichý v něm spokojeně odkráčel domů.
Celé roky se o osamělého umělce starala nezištně sousedka Jana Hebnarová. Na ni Tichý převedl později dědická práva. Měl k ní důvěru a spoléhal na to, že s jeho odkazem dobře naloží. Jana Hebnarová schraňovala jeho kresby a fotografie, které se válely v domku po zemi mezi odpadky, věci trpělivě třídila. Dobré sousedské vztahy spojovaly obě rodiny po generace.  Po  smrti Tichého nechali Hebnarovi Tichého domek opravit, veškeré vnitřní zařízení renovovali do podoby, jak to vypadalo ještě v době, kdy žili rodiče Miroslava Tichého. Jeho otec byl vyhlášeným krejčím. Tichého způsob života a oblékání byla do jisté míry i revolta proti otci, se kterým nevycházel. Pokračoval v ní však i po smrti rodičů a domek chátral zároveň s jeho majitelem.
Miroslav Tichý zemřel v roce 2011, ve věku osmdesáti čtyř let. Dočkal se slávy, především díky popularizaci svých fotografií   Romanem Buxbaumem,  ale nezajímalo ho to. Své roli životního outsidera, který je lhostejný k mínění okolí,  byl věrný až do samého konce. 


Kyjovjáci vzpomínají
I když někteří nad jeho fotografiemi vrtí nechápavě hlavou a odmítají změnit svůj úhel pohledu, jeho malířské nadání je nepopiratelné. „Pane malíři, nakreslete nám něco,“ pokřikovaly na něj děti začátkem sedmdesátých let. „A on vytáhl odněkud barvičku, namočil do ní prst a jedním tahem namaloval na chodník obrázek,“ vybavuje si živě  dnes třiapadesátiletý Radek Ž. Děti na něho v té době často pokřikovaly, některé i zle, jiné se ho bály. Nemyl se, nestříhal, neholil a jeho jediné šaty držely pohromadě jenom „silou vůle“.
„Naši vzpomínali, jaký to byl na studiích fešák,“ vybavuje si Radek Ž., „černovlasý, krásně oblečený chodil, vždyť jeho otec byl krejčí. A pak se říkalo, že měl vyhrát nějakou výstavu… že byl jasně nejlepší. Bylo to za komunistů, někdy v padesátých letech? A tu výstavu samozřejmě nevyhrál, a od té doby se tak zatvrdil,“ traduje po Kyjově rozšířenou pověst.  
Paní Marie G. (75) si pamatuje: „V chodbě visely jeho obrazy, nikdy nechtěl nic prodat. Byl jedináček. Rodiče na něj byli hrdí, maminka ho milovala a starala se o něj. Zásadní konflikt měl s otcem, dokonce jeden čas přespával na dvoře v šopce.“

Paní Marie  má pěknou vzpomínku na to, jak jí na  Mikuláše Mirek Tichý coby dítěti vyrobil andělská křídla z papíru.  „Mirku, nakresli nás... žadonili jsme někdy.  A on někoho pár tahy vystihl v kresbě na chodníku.“

Kyjovský přízrak...
Miroslav Tichý se několikrát během svého života ocitl v  psychiatrické léčebně, většinou to bylo ale účelové.
Radek Ž. to dokladuje: „ Moje teta dělala v obchodě na náměstí a jednou tam přišli nějací zákazníci, bylo to před Slováckým rokem. Jeden z nich vytáhl vysílačku a hlásil: „Akce Tichý“… Byli to tajní a odváželi Tichého do Kroměříže, aby nekazil turistům dojem z našeho města plného folklóru.“
Kyjovják Robert Š. (51) doplňuje: „Pamatuju si, jak na Prvního máje měl nějaký papaláš projev na tribuně u Domu služeb a Tichý seděl na schodech nad ním… a všichni se dívali na Tichého...  Pak policajti Tichého odvedli.“

„Sousedka Jana Hebnarová  se nezištně o něj starala,“ vypráví Marie G. „Vykala mu. Respektovala jeho pokyny, že nesmí na věci na stole sahat. Jana Hebnarová pracovala na sociálním odboru městského národního výboru, někdy jí i volali a ona se šla o Tichého postarat. Jeden čas chodil opilý.  Jana se se vší ctí o něj starala, pečovala. Čistila byt, co dovolil.   Kupovala mu i rum.“
„Ten rum mu později  ředila, kvůli zdraví,“ doplňuje Vladimír Jež.

Miroslav Tichý. Foto: Petr Kozánek
Miroslav Tichý považoval údajně za svůj největší vzor Rembrandta. Jana Hebnarová zase přirovnávala Tichého kvůli jeho všestrannosti k Leonardu da Vinci. Že si sám vyráběl fotografické přístroje a příslušenství je věcí všeobecně již dobře známou, i kdy patrně málo pochopitelnou pro většinu lidí. Tichý byl manuálně zručný a šikovný. Jiří N. (80) vzpomíná, jak vyrobil vnučce své známé houpačku ze „sukýnky“ lampy veřejného osvětlení. „Přidělal tam sedátko, něco přimaloval...“

„Párkrát se objevil i v místním baru a kluci ho obdivovali kvůli jeho inteligentnímu projevu. Mluvil výborně německy, francouzsky,“ vypráví paní Marie G.

Sláva Tichého nezměnila
Nebýt Romana Buxbauma, jehož zásluhou se konalo několik výstav fotografií ve světě, fenomén Mirka Tichého by zřejmě zůstal neobjeven. K  Buxbaumovi měl ale sám umělec kontroverzní vztah a s výstavami nesouhlasil.
Paní Libuše S., majitelka zdejšího hotelu, vzpomíná: „Pan  Buxbaum byl u nás ubytovaný i se svou matkou. V době konání výstavy fotografií v Brně v roce 2006 přijel i se  slavným hudebním skladatelem Michaelem Nymanem. Kupoval zde nějaké fotky, v Kyjově si fotil každý roh a mluvil v tom smyslu, že příběh Tichého je pro něj námět pro tvorbu.“

Amatérský výtvarník Tomáš P. po návštěvě výstavy poznamenává:  „Během let jsem se naučil s obrazy "mluvit", obrazy jsou pro mě živé struktury a hledám v nich sílu vyjádření, která vždy vypoví o autorovi a o jeho zaujetí pro věc a lásce k jeho vytvořenému dílu, potažmo pak i k ostatním lidem. U Miroslava Tichého je to nepopiratelné. Také velmi rozumím tomu, že v určitý okamžik přestal malovat - dával do svých obrazů tolik mimořádné energie, že pak už na to asi moc neměl síly a hlavně jeho zájem přecházel do stále větších okamžiků, které chtěl zachytit, což  mu fotografie umožňovala.“

Setkání
Fotografii se Tichý věnoval od konce šedesátých do počátku devadesátých let. Pracoval stylem voyeura – fotografie pořizoval fotoaparátem většinou schovaným pod svetrem. V příhodném okamžiku aparát odkryl a stiskl spoušť, aniž by se díval hledáčkem.
Robert Š. na něj vzpomíná takto:V polovině osmdesátých let jsem si našetřil na ruskou kazetovou kameru a šel jsem ji vyzkoušet do parku, co to dokáže.  Našel jsem si tam klidný kout a najednou jsem za sebou vytušil stín… ptal se, já říkám, že to jenom zkouším. Viděl pětiminutový záběr klidné ulice bez aut, fotka by byla lepší.
Prohlížel jsem si jeho foťák… bylo to asi udělané z ruské Smeny, s natahovací gumou, já jsem se ho ptal, jak to cloní.
„Já to mám v ruce“, říkal, „když natočím ruku takhle, tak… když natáhnu gumu víc, tak je to rychlejší, když míň tak to jde pomalejc, a jenom odhadem to natahoval... Říkal jsem si, tak to je geniální, ale ono to asi jde, ten odhad se naučit. Často se trefil. Mně se líbilo, že to neřešil pomocí matematiky, ale „by očko", přibližně a většinou to vyšlo.“

 „Asi v polovině devadesátých let, jednou navečer jsem šel kolem jeho domku,“ pokračuje Robert Š.,  zaklepal jsem, zeptal se - kdo je, pozval mne dál. Ve vstupní místnosti měl obrazy, oleje. Dívali jsme se na obrazy, říkal – moment, já to musím oprášit. Byl to zvláštní pocit, jako kdybych se dostal do míst, kde tři sta let nikdo nebyl  a najednou mimořádná návštěva, tak se musí poutírat prach, aby přes něj bylo vidět.
Přinesl jsem dvě piva, abych nepřišel s prázdnou.
Zpočátku jsem se ho bál, jako jiné děcka, „kyjovský přízrak“…
Jenže jednou jsem ho „přistihl“. Děcku vypadlo něco z kočárku, asi hračka, Tichý tam hledal...“


Miroslav Tichý
Narodil se 20. listopadu 1926 v Nětčicích (dnes součást Kyjova), zemřel 12. dubna 2011.
V letech 1945 až 1948 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jána Želibského.
V padesátých letech se obracel k avantgardě,  impresionismu a kubismu. Ke svým vzorům počítá především Picassa,  Matisse a Cézanna.
Fotografií se zabýval od konce 60. let. Aparáty i zvětšovací přístroje si konstruoval sám z vyřazeného vybavení, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů. Své fotografie  někdy „vylepšoval“ tužkou (zvýraznění kontur).
Fotografii se věnoval až do počátku 90. let, kdy s tvorbou definitivně přestal.
Ke konci 90. let z iniciativy  Romana Buxbauma bylo uspořádáno  několik výstav, ke  kterým Tichý   nedal   svolení.
Na prestižním festivalu fotografie v Arles v roce 2005 získal cenu objev roku
 Zdroj: Wikipedie 
                                                                                                           

           

1 komentář:

  1. Miru sem znal osobně, ale tolik lží co tu o něm píšete jsem o něm ještě nečetl. Udělali jste z něho proamerickou politickou loutku, fuj tajbl!

    OdpovědětSmazat