Génius, který měl být zapomenut... Eduard Ingriš

Jméno autora písně, která  u nás  zlidověla, není  zrovna známé. Zní - Eduard Ingriš. Eduard pocházel z Čech, ale zemřel v Americe, kde prožil většinu svého života. Jako dobrodruh, mořeplavec, fotograf, kameraman, hudebník, dirigent a hudební skladatel, který pracoval i pro Hollywood. Do Čech zásluhou  cestovatele Miroslava Zikmunda a dokumentaristy Petra Horkého  doputoval  archiv Eduarda Ingiše, který čítá 1100 kg spisů, fotodokumentace i filmů. No a tu píseň, o které byla řeč v úvodu,  určitě budete znát: „Teskně hučí Niagára...“

Píseň Niagara, složil Ingriš na počátku 30. let původně pro operetu Trampské milování. Eduard Ingriš se narodil se v roce 1905. Patřil k nejplodnějším meziválečným autorům. Jeho tvorbu nahrávaly významné gramofonové firmy a přátelil se s důležitými kulturními osobnostmi umělecké avantgardy. Rozhlas vysílal pravidelné půlhodinky jeho skladeb, které vycházely i tiskem.  

Když se u nás  po válce dostali k moci  komunisté,  jeho umění bylo ocejchováno jako  projev pokleslé buržoazní kultury.  Eduard Ingriš v roce 1947 legálně vycestoval, ale do  nesvobodného Československa po „Vítězném únoru“ už se nevrátil.

Do Kyjova zavítal režisér Petr Horký počátkem září se svým dokumentárním filmem o tomto neznámém géniovi.  Jak řekl, je zajímavé sledovat osudy lidí, kteří jdou za svými sny a díky tomu zažívají na svých cestách nezapomenutelná  setkání.  Ingriš od třinácti let fotografoval a od roku 1924 točil amatérské filmy.   Když se   v roce   1949 v Peru setkal  s českými cestovateli Miroslavem Zikmundem a  Jiřím Hanzelkou, vznikly unikátní  záběry, kde jsou oba dobrodruzi současně. Jindy se ve filmování museli střídat.  Teď je filmoval Eduard Ingriš, se kterým se rychle spřátelili. Ingriše vyhledal i slavný spisovatel Hemingway kvůli spolupráci  na vznikajícím filmu  Stařec a moře. Ingriš byl přítelem i slavného cestovatele Thora Heyerdahla.

Horkého dokument obsahuje  záběry ze dvou plaveb Ingriše na balsovém voru napříč Pacifikem. Na podporu  teorie Thora Heyerdahla o možnosti překonat na jednoduchém plavidlu oceán se Ingriš rozhodl v prosinci 1954 pro plavbu z Peru do Polynésie na balzovém voru Kantuta. Tato výprava ale skončila nezdarem a musela je zachraňovat americká loď. O pět let později cestu na Kantutě zopakoval – a tentokrát úspěšně. Šťastně přistáli na ostrůvku Francouzské polynézie. Všude Ingriše doprovázela jeho kytara.

Ingriš fotografoval peruánskou krajinu a architekturu, věnoval se sociálnímu dokumentu i reklamní tvorbě, také  fotografování známých osobností, včetně hollywoodských celebrit.  Jeho snímky vyhrávaly mezinárodní soutěže a objevily se i v časopisech Time a Life.

V padesátých letech Ingriš  procestoval celé povodí Amazonky a jako jeden z prvních kameramanů natáčel mezi domorodci, kde málem přišel o život.  Určitý čas působil v Limě jako šéfdirigent státní filharmonie Peru.   Autor téměř 1000 písní, 60 operet a hudby k 11 filmům zemřel ve věku 86 let 12. ledna 1991 v Renu ve státě Nevada v USA.  

 

Petr Horký se výrazně podílel na záchraně cenného archivu Edurda Ingriše pro Českou republiku. Archiv vznikal celý život a přesahuje hmotnost jedné tuny. V současnosti je uložený v muzeu ve Zlíně. 
 

 Na tomto primitivním plavidle se Eduard Ingriš s posádkou vydali napříč Tichým oceánem.

Teskně hučí Niagára - text

Na břehu Niagary, stojí tulák starý,
na svou první lásku vzpomíná.
Jak tam stáli spolu, dívali se dolů,
až jim půlnoc spadla do klína.

R:
Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci,
komu vášeň v srdci hárá,
tomu není pomoci,
komu vášeň v srdci hárá,
tomu není pomoci.

Střemhlav do propasti padá proud,
na něm vidím tebe děvče plout,
škoda že ten přelud
krásný nelze obejmout,
škoda že ten přelud
krásný nelze obejmout.

Osud tvrdou pěstí, zničil lidské štěstí,
i ten nejkrásnější jara květ
i ten kvítek jara vzala Niagára
ta jej nenavrátí nikdy zpět.

R:
Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.