To co se nám předkládá, nemusí být jediná pravda…, tvrdí Sámo Fujera

Kyjov - Být aktivní, nenechávat odpovědnost za záležitosti svého života na jiných a autoritách, hledat odpovědi na otázky a problémy, které život přináší… Zvolit „žití v protikladu“ znamená podle hloubkového psychologa a dietologa Sámo Fujery vybrat si správnou alternativu oproti tomu, co je sice běžné a vidíme to kolem sebe, v konečném důsledku je to však cesta, která nevede ke zdraví a pocitu životní spokojenosti. 

 

Lektor Sámo Fujera se vrací do kyjovské knihovny se svými přednáškami už řadu let a potkává tu víceméně stálé publikum. I když, jak uvedl, vliv mluveného slova na praktický život posluchačů není statisticky velký, zůstává v tomto směru optimistou. 

„Je omyl myslet si, že naše generace se svými vědeckými poznatky a technologiemi – je nejchytřejší,“ poznamenal Fujera s tím, že mnohé z moudrosti předků bylo zapomenuto. Pořádá také semináře na téma bylin, které jsou mnohdy účinnější a nepoměrně levnější než léky. 

„Medicína už přestala rozdělovat nemoci na somatické a psychosomatické, protože je jasné, že psychika, mysl souvisí se vším a je spouštěčem destruktivních procesů a nemoci,“ uvedl hloubkový psycholog. Odkryl myšlenkové vzorce, které jsou všem lidem do velké míry společné a které je dobré si uvědomit a korigovat. Jejich společným jmenovatelem je snaha mít se lépe, ale bez vlastního úsilí, což vede k pohodlnosti, pasivitě a delegování odpovědnosti na jiné. „Člověk si tak podvědomě vytváří jakousi bublinu, stává se uzavřeným a odtrženým od světa. To vede k narušení jeho vztahů. Negativní pocity se promítají do těla. Co se děje v mysli zrcadlí se v každé naší buňce, to vede časem k destrukci a ta se opět odráží do naší mysli…,“ popisuje proces Fujera. Mysl se podle něj zabývá z devadesáti procent podvědomě tím, co se děje v našem organismu. 

Důležitá je i řeč. „Hlas, to jsou vibrace,“ upozornil lektor, „a ty mohou být opět konstruktivní nebo destruktivní. Vibrace působí na lidi kolem a zpětně i na nás, dokonce i na naši DNA. Tělo a mysl jsou propojeny řečí.“

Východiskem z destruktivní cesty je změna mysli i jídelníčku, které lektor shrnul do sedmi bodů. První zásadou je nevyhledávat a nezveličovat chyby druhých a neobviňovat je z vlastního utrpení. Třetím doporučením je hledat skutečnou výživu a zříci se nezdravé stravy. Poslední bod představuje pěstování laskavosti. „Když budete laskaví, získáte úctu,“ poznamenává lektor s tím, že v opačném případě se vám dostane maximálně respektu.

Na závěr se hodí tři praktická doporučení – 

Povinnost začátku a konce:

- Ráno a večer konzumujeme to nejzdravější

- Ráno a večer pijeme vodu (kvůli detoxikaci organismu)

- Ráno a večer ať nás provází laskavost, říkáme milá slova a rozdáváme úsměvy – i kdyby se nám nakrásně do toho vůbec nechtělo..:-)

„Pěstuj čistou mysl bez lživých, zavádějících toxických (negativních) informací,“ nabádá Sámo Fujera.

Ve Vřesovicích představili deník svého rodáka - legionáře

Vřesovice – Stoleté výročí vzniku Československé republiky si připomněla obec Vřesovice. Akce měla společenský charakter, uskutečnila se v pátek 26. října v prostorách místní školy. Návštěvníky čekal bohatý hudební a kulturní program. Kromě ochutnávky vín se konal i netradiční food tasting, na kterém byla nabízena dobová jídla legionářů a první republiky. Příchozí si mohli prohlédnout fotografie, artefakty a originální dokumenty z působení Československých legií v Rusku. Vrcholem akce bylo zveřejnění a křest deníku legionáře Štěpána Mrkůse (1890-1972), který pocházel z Vřesovic. 

První stránka deníku legionáře Š.Mrkůse. Foto: Archiv T. Sedláčka.

Zápisník byl až do roku 2017 uložen v rodinném archivu v USA. „O deníku jsem se dozvěděl při návštěvě příbuzných v Americe asi před deseti lety a teprve nyní se nám ho podařilo získat,“ uvedl Tomáš Sedláček, který žije a podniká ve Vřesovicích. Legionář Štěpán Mrkůs byl bratr jeho prababičky. Ve Vřesovicích bydlel do roku 1914, těsně před válkou se oženil. Po návratu z legií v Rusku Štěpán Mrkůs odjel se svou manželkou za bratrem do Spojených států amerických a zůstal tam až do konce svého života.

Zápisník zachycuje období let 1914 až 1920. „Deník přináší nejen autentické osobní zážitky, ale také podrobná fakta o řadě historických událostí,“ přibližuje Tomáš Sedláček. V první části deníku Mrkůs popisuje život v armádě a v ruském zajetí. Ve druhé části najdeme jeho komentáře k dění v Rusku zmítaném občanskou válkou a na posledních třiceti stránkách popisuje své zkušenosti ze Spojených států amerických, kam se po válce přestěhoval.

Ve dvacátých a třicátých letech působil Štěpán Mrkůs jako sekretář Čs. družiny USA ve městě Binghampton ve státě New York, kde se sdružovali bývalí českoslovenští legionáři. I když se kvůli komunistickému režimu do vlasti nikdy nevrátil, snažil se s domovem udržovat kontakt. Pravidelně dopisoval do zpravodaje Hlasatel, který byl jedním z hlavních informačních zdrojů o Československu pro Čechoslováky v USA. Podílel se také například na návrzích pro udílení nejvyššího státního vyznamenání Řádu bílého lva či přispíval na pomník padlých v rodné zemi.

Vystoupení Ženského pěveckého sboru Modrá. Foto: Zuzana Dohňanská.

„Zveřejnění deníku v malé obci na Slovácku by nemělo zapadnout mezi záplavou akcí a oslav vzniku republiky,“ říká Tomáš Sedláček. „Výpověď legionáře Štěpána Mrkůse a autenticita jeho národní hrdosti nejlépe svědčí o tom, jaké osobní prožitky měli ti, kteří se svými životy o vznik Československa zasloužili.“

O deník už projevilo zájem kyjovské muzeum. Přepis stěžejní části deníkových záznamů byl vydán nákladem 500 kusů a bude k dostání za symbolickou cenu na stránkách Spolku přátel Hradiska sv. Klimenta ( www. klimentek.cz ), který byl hlavním organizátorem oslavy stoletého výročí vzniku Československé republiky ve Vřesovicích.

Někteří návštěvníci zvolili pro společenskou událost dobové oblečení. Foto: Zuzana Dohňanská.

Menší město mne motivuje k aktivitě, říká Nikol Patíková

Kyjov -

Nikol Patíková

Pochází z Hradce Králové, do Kyjova se přivdala. Letos je Nikol Patíkové pětadvacet. Její skoro tříletý synek Matěj začal chodit do školky. Nikol se rozhodla pokračovat v magisterském studiu na vysoké škole v Brně. Jejím oborem je rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Na svých webových stránkách zveřejňuje autorské povídky i recenze audioknih. Působí ve Skandinávském domě v Brně na pozici PR pracovnice. V rámci akce Zažít Kyjov jinak centrum Fénix předvedlo její scénku Hlasy duše. Zapojila se i do komunální politiky a ráda by realizovala na kulturním poli města své vize. Před dvěma lety vedla v Kyjově kurz tvůrčího psaní, kde jsme se seznámily. Od té doby si tykáme. Ale vezměme to hezky po pořádku…

Nikol, žiješ literární tvorbou, psaním. Kdy se u tebe poprvé tyto sklony projevily?

Bylo to asi už na základní škole, kdy jsem skládala jednoduché rýmovačky. Na druhém stupni mě bavil sloh. Hlavně vyprávění... taky fejetony, úvahy už míň. Líbila se mi ta možnost fabulace. Na střední škole jsem se účastnila různých literárních soutěží, v šestnácti mi otiskli článek v Mladé frontě Dnes na zadní stránce, kterou věnovali nejlepším pracím studentské soutěže (úsměv). Můj text se dostal i mezi dvacet nejlepších prací na festivalu Náchodská Prima sezóna, což je soutěž nejenom literární, ale i výtvarná a fotografická… koná se na počest Josefa Škvoreckého.

Četla jsi ráda? Četla jsi hodně?

Ano, jednoznačně, četla jsem ráda a hodně. Ale většinou trochu něco jiného, než mí vrstevníci. I když i já sem prošla generačním čtením Harryho Pottera, což mne ale drží dodnes… Už od třinácti let jsem v knihovně chodila do vedlejšího oddělení, oddělení pro dospělé. Zajímaly mne hlavně psychologické a společenské romány.

Detektivky tě minuly?

Ty jsem nikdy nečetla a nečtu ani teď populární severské detektivky. V televizi ale sleduji český seriál Pustina, z produkce HBO. Není to úplně klasická detektivka, ale podle mne je to jeden z nejlepších seriálů v současnosti u nás.

Podporovali tě rodiče ve tvých zálibách?

Podporovali, ale brali to tak, že psaní je takový můj koníček a čekali, že se rozhodnu pro nějaké praktičtější povolání. Například moje o čtyři roky mladší sestra studuje fyzioterapii. Vrhla se tak trochu po mamce, která pracuje jako sálová zdravotní sestra na neurochirurgii.

Jaká je náplň práce dobrovolného pracovníka public relations ve Skandinávském domě v Brně?

Skandinávský dům je nezisková organizace, jejímž cílem je v Česku podporovat povědomí o severských zemích. Patří sem propagace literatury, umění, hudby, cestopisů. Teď pracujeme na akci Dny severu, což je multižánrový několikadenní festival, který bude probíhat v Praze i v Brně. Součástí budou například literární salony. Letošním tématem je téma Tabu v dětské literatuře. Na programu je beseda se švédskou autorkou Pernillou Stalfelt a českou spisovataelkou Petrou Soukupovou. Oběma autorkám nedávno u nás vyšly dětské knížky, které se zabývají tématem smrti.

Ztotožňuješ se s tím tématem? Kdy budeš o konci života se svým momentálně tříletým synem mluvit?

Ano, ztotožňuji, podle mě je to důležité téma a například kniha Pernilly Stalfelt se jím zabývá přímo a konkrétně, ale zároveň používá takový jazyk, aby tomu děti porozuměly. Se synem už jsem toto téma naťukla, když jsme šli okolo kamenictví, kde měli vystavěné náhrobky. Ptal se, k čemu to je... tak jsem se snažila mu to vysvětlit.

Matěj už není miminko, které většinu času prospí. Máš ještě čas na poslouchání audioknih a psaní recenzí?

Od této spolupráce se servem Audiotéka jsem musela upustit, bylo to náročné na čas a soustředění. A odměnou mi byla právě jenom ta audiokazeta, kterou jsem si mohla ponechat (úsměv). Začala jsem spolupracovat s Českým rozhlasem, píšu pro ně scénáře.

Jak se ti pracovalo na scénáři Hlasy duše, scénky, kterou nastudovali pracovníci a uživatelé Sociálně-psychiatrického centra Fénix?

Hlasy duše byla zajímavá zkušenost. Psaní pro divadlo je úplně jiné než pro televizi nebo film. Pro mě je to náročnější, ale snažím se sbírat zkušenosti a ničemu se nebráním. Chtěla jsem to ale napsat hlavně proto, že mi téma destigmatizace připadá velmi důležité, nejen u duševních chorob.

 Text byl napsaný pro sedm herců, nakonec nám zbyli čtyři. Samotnou realizaci si vzala na starost Alena Novosadová z divadelního spolku Opona a myslím, že to dopadlo velmi dobře. Nejdůležitější je ale to poslání, které hra měla předat, a to se doufám povedlo.

Na svém webu Jaktokrásněpíše uveřejňuješ i vlastní texty. Kdy se dočkáme knížky?

Knížku mám rozpracovanou, mám spoustu poznámek a mnoho faktů, protože se bude zčásti týkat historie. Inspiraci jsem našla v životech svých předků a v místech mého dětství - v Moravském krasu. Občas se ale stane, že autora kvantum informací zavalí a nemůže najít klíč k tomu, co si vybrat a jak to napsat. Což se stalo mně. A pak je to jen otázka času, kdy se autor věnuje jiným věcem, než si všechno sedne a ten klíč najde.

Slyšela jsem, že plánuješ otevřít další ročník kurzu tvůrčího psaní…

Oslovilo mne už několik zájemců, tak uvidíme. Ráda bych. Pravděpodobně v lednu příštího roku. Momentálně mám ale v životě hodně změn... Škola, nedávno volby, Skandinávský dům… Se spolužákem plánujeme scénář pro televizi.

Jednou z těch novinek je také to, jak jsi zmínila, že jsi vstoupila do komunální politiky. Tvoje jméno se objevilo na kandidátce sdružení Pro Kyjov…

To je pravda. Chtěla bych se zasazovat o změny v kulturním dění. Postrádám v Kyjově akce a pořady s literární tématikou. Věnovala se jim kavárna Pražírna, ale jak jsem slyšela, tak už od pořadu Listování kvůli nízké návštěvnosti upustila… Někdy se mi zdá, že Kyjov žije jenom hudbou nebo folklórem, ale psané slovo tu nenachází publikum. Nerozumím tomu, proč to tak je. Přece ve školách by měli děti a mladé lidi vést k zájmu o literaturu, k lásce k mateřskému jazyku, k psaní. Slovo, řeč, písemný projev je součástí kultury jako takové. Chybí mi zde častější autorské čtení. Ráda bych dostala do města i známé osobnosti současné literární scény, nejenom regionální autory, získala granty, abych je mohla zaplatit. Teď například funguje program Spisovatelé do knihoven. Lucie Faulerová, mladá oceněná publicistka a spisovatelka, přijela do Ratíškovic. Nebo by se mi líbilo, kdyby přímo v Kyjově vedli známí spisovatelé dílny tvůrčího psaní…byť třeba jenom na jedno odpoledne.

Není Kyjov příliš malým městem na tento druh akcí?

Ve velkých městech se takové akce pořádají snadněji a řada věcí tam již běží. Kyjov je v tomto směru pro mne výzvou k mé vlastní aktivitě a přínosu. Přála bych si, aby městské kulturní středisko více spolupracovalo s místními spolky, třeba Oponou, která pořádá Kyjovský divadelní podzim, a aby jeho nabídka byla pestřejší a nenabízelo jenom mainstreamový kulturní proud. Mělo by mít na zřeteli i menšiny, které žádají nebo chtějí dělat něco jiného. Ráda bych, třeba jako členka kulturní komise, probudila v Kyjově jeho dřímající potenciál…

Blog Nikol Patíkové:

https://jaktokrasnepise.blogspot.com/2018/09/jeden-den-pokoj.html

Špaček umí napodobit i kdákání slepic

Kyjov - Podzimní Festival ptactva probíhá již tradičně první říjnový víkend, a to nejenom u nás, ale i v dalších evropských zemích. V Česku akci pořádá Česká společnost ornitologická. Jedná se o sčítání ptáků táhnoucích na zimoviště do Afriky. Během tohoto víkendu organizují ornitologové pro veřejnost vycházky do přírody spojené s pozorováním ptáků, jejich odchytem a kroužkováním, ukázkou odborné literatury a dalším doprovodným programem.

Ornitolog Karel Šimeček bude kroužkovat červenku obecnou.

Karel Šimeček, který terénní procházku v okolí Kyjova vedl, je členem České ornitologické společnosti od svých patnácti let. „Jde o to, lidem nastínit některé problémy, se kterými se ptáci v naší krajině a v našich sídlištích setkávají,“ říká amatérský ornitolog, pro kterého jsou výpravy za pozorováním ptactva životním koníčkem a nejlepší formou relaxace.

„Krajina Kyjovska je specifická svou pestrostí. Nachází se tu místa a zákoutí, kde prostředí je ještě přirozené, a naopak jsou tady plochy a území, kde probíhá intenzivní zemědělská činnost a výroba, a tam podmínky pro život ptáků nejsou zrovna ideální. Velice dobré podmínky jsou v příměstských záhumenkových oblastech nebo v remízcích, které se nacházejí kolem Kyjova. Příkladem může být areál Boršovských luk, kde byly v minulosti zasazeny vysokokmenné odrůdy ovocných stromů, což je dneska už vzácnost. Koruna těchto stromů je ve výšce dvou tří metrů a to je výhodné i pro hnízdění druhů, které si staví hnízda ve větší výšce, nebo si v kmenech dlabou dutiny strakapoudi a žluny. V současné době se dává bohužel přednost nízkokmenným odrůdám ovocných stromů, aby údržba a sklizeň byla jednodušší,“ vysvětluje ornitolog.

Procházky se zúčastnila asi dvacítka zájemců. Trasa vedla záhumenkami, poli i kolem louky směrem na Kostelec, poté se stočila na Kyjov-Boršov. Lidé pozorovali sýkorky, strnady obecné, pěnkavy obecné, budníčky, poštolky, káně, sojky, straky obecné, běžné druhy příměstských zahrádkářských kolonií. 

Ornitologické procházky kolem Kyjova se účastnila dvacítka zájemců, mezi nimi i děti.

„Sojka je výborný imitátor ptačího zpěvu, takže se stává i zkušeným ornitologům, že je sojka převeze a a nechají se nachytat na zpěv ptáků, kteří v této roční době už tady nejsou, ale sojka je perfektně napodobuje. Umí napodobit i různé technické zvuky jako alarmy aut, zvonění mobilů a podobně,“ připojuje zajímavost Šimeček. „Špaček je dalším příkladem imitátora. Ve svém zpěvu je monotónní, ale zařazuje do něj nápěvy jiných ptačích druhů, a tím svůj zpěv zpestřuje. Můžeme tam slyšet sýkorky, skřivany, žluvy nebo i kdákání slepic,“ doplňuje ornitolog.

Trasa vycházky vedla i kolem louky.

„Cílem akce je vytáhnout lidi do terénu a ukázat jim, že volný čas se nemusí prosedět jenom u televize nebo u počítačů. Velice mne dnes potěšila účast dětí a doufám, že aspoň v některých to semínko zájmu o živou přírodu vzklíčí a začne růst,“ zakončil optimisticky zanícený ornitolog Karel Šimeček.

Lidé si mohou svou práci vybírat

Kyjov - Ti, kteří hledají práci nebo uvažují o změně zaměstnání, mají možnost navštívit veletrh pracovních příležitostí, který se koná ve třech městech našeho regionu. Okresní hospodářská komora ho společně s firmou Alfa Fairs uspořádala nejdříve v Kyjově, a to ve středu 10. října. 

 

Jiří Wagner, jednatel společnosti Alfa Fairs.

V estrádním sále kulturního domu se představilo celkem 14 vystavovatelů. Nabídka zaměstnání byla různorodá, poptávka byla po technických a stavařských profesích, z kyjovských firem se prezentovala například akciová společnost Vetropack Moravia glass a nábor prováděla do řad profesionálních vojáků i Česká armáda. 

Jak uvedl Jiří Wagner ze společnosti Alfa Fairs, poprvé se veletrh pracovních příležitostí konal v Hodoníně před pěti lety. Akce navázala na veletrhy v Brně, kde probíhaly už dvanáct let. „Protože jsem té myšlence věřil, přizval jsem ke spolupráci ředitele Okresní hospodářské komory Michala Švagerku, Úřad práce v Hodoníně, naším partnerem je i Integrovaná střední škola v Hodoníně nebo Centrum vzdělávání všem. Největší a nejsilnější veletrh bude 7. listopadu v Hodoníně. Potom 13. listopadu bude následovat veletrh ve Veselí nad Moravou, který se bude poprvé konat v nově zrekonstruovaném kulturním domě,“ informuje Wagner. 

V Kyjově nabízelo práci čtrnáct vystavovatelů.

„Tady v Kyjově očekáváme návštěvnost kolem 600 lidí a s průběhem akce jsme zatím velmi spokojeni,“ dodal Jiří Wagner, který je přesvědčený, že i v době široké nabídky internetových pracovních portálů je kontakt „face to face“ při hledání zaměstnání nenahraditelný. „Kde jinde poznáte osobně pracovníky čtrnácti firem na jednom místě…,“ přibližuje myšlenku veletrhu pracovních příležitostí. Akce nese benefity také zúčastněným firmám, které se zviditelní, a na místě mají možnost výběru z většího množství zájemců o práci.

Česko-lucemburský výtvarník Ota Nalezinek na plátně i naživo

Kyjov - Česko-lucemburský výtvarník Ota Nalezinek přijel uvést výstavu svých děl do kyjovské Galerie Doma. Byla to jeho vůbec první návštěva Slovácka, pochází z Lomnice nad Popelkou, z kraje na rozhraní Krkonoš a Českého ráje. Vernisáž byla součástí premiéry dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který uvedlo kino Panorama.

Ota Nalezinek na obraze vpravo ztvárnil stověžatou matičku Prahu.

Osmaosmdesátiletý vitální umělec Ota Nalezinek emigroval do Lucemburska v roce 1969, ve svých devětatřiceti letech. V Československu vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, byl žákem vynikajících výtvarných umělců Cyrila Boudy nebo Karla Lidického. Pracoval jako učitel výtvarné výchovy v severních Čechách na Rumbursku, kde působil dvacet let. 

V roce 1968 vytvořil první textilní aplikace, předtím se věnoval především kresbě a malbě. Jeho touhou bylo živit se svobodným povoláním, výtvarnictvím. V Lucembursku se mu díky jeho talentu a originalitě podařilo brzy uchytit. Rozsah Nalezinkovy tvorby je široký, zahrnuje knižní ilustrace, návrhy známek, kreslení do novin a karikatury, grafiku, koláže, tapiserie i malby. Přivydělával si soukromými lekcemi kreslení, kde potkal v roce 1972 Simone, absolventku vysoké školy v Trieru, která vystudovala obor textil. Pro Nalezinka to byl důležitý moment, jejich spolupráce na velkoformátových textilních aplikacích trvala až do roku 2005.

Ota Nalezinek vystavuje také své koláže.

Díla Oty Nalezinka zdobí řadu soukromých i veřejných prostor nejen v Lucembursku, ale také v Německu, Itálii, Švýcarsku či Řecku. Kromě evropských zemí umělec vystavoval v USA i Africe. V roce 1977 získal Oto Nalezinek lucemburské občanství a současně mu bylo za zásluhy o výtvarné umění uděleno státní vyznamenání Řád velkoknížete Adolfa. Nalezinkův „Ateliér Ota“ se dostal do povědomí v celé západní Evropě.

Ota Nalezinek je jednou ze sedmi osobností, kterým se věnuje dokument České kořeny v Lucembursku a Belgii. „České kořeny točíme už deset let,“ připomněl režisér a kameraman projektu Tomáš Kubák. U příležitosti červnové pražské premiéry filmu byla uspořádána velká výstava děl Oty Nalezinka v Praze. „Teď následuje kyjovská premiéra, protože většina tvůrců projektu je z Kyjova,“ upřesnil Kubák, který pochází ze Ždánic a žije v Kyjově. „Ota Nalezinek je osobnost na výtvarném poli světoznámá a renesanční, zvládá téměř veškeré výtvarné techniky, a je to člověk velmi vitální a veselý. V tomto odlehčeném duchu se nese celý tento díl Kořenů… kdy nechceme mluvit jenom o svobodě a lidech, kteří za ní odcházejí v době komunistické diktatury, i když i toto téma tam zazní. Více jsme se zaměřili na osobní příběhy těchto lidí, které v sobě nesou mnoho pozitivního a optimistického,“ přibližuje Kubák.

Na vernisáži zazněl mužský folklorní sbor.

„Jsem dvakrát šťastně rozvedený a zaplať pánbůh za to, že jsem se mohl věnovat svým barvičkám,“ řekl po premiéře výtvarník Ota Nalezinek. Z odstupu času to hodnotí jako prospěšné rozhodnutí. Jeho otec vlastnil soukromou hudební školu, kterou v roce 1945 musel zavřít a pak se rodina přestěhovala do Ostravy. „Otec brzy zemřel a od té doby jsem se živil sám. Jsem šťastný, že jsem to dokázal, i když jednoduché to nebylo a jak jsem nazval jeden svůj obrázek - Ráj je (vždycky) někde jinde,“ usmívá se umělec.
„Nyní žiju asi patnáct kilometrů od hlavního města Lucemburska, ale ta vesnice se podobá krajině s pískovcovými skalami v Českém ráji, kde jsem vyrostl. Přímo z balkonu mám výhled na starý hrad… Jsem absolutně a vrchovatě spokojený. Akorát stále, stále - a asi mne to už nikdy neopustí - myslím po česku. A v každém obrázku, i v obrovské dekoraci, kterou jsem dělal pro lucemburské divadlo, ty motivy české krajiny a měst najdete…,“ uzavřel krajan Ota Nalezinek. 

Výstava potrvá do  19.října.

Věra Dupynová vystavovala v Praze, nyní v Hodoníně

Vývarnictví se věnuje od dětství. V současnosti 36letá Věra Dupynová z Násedlovic spolupracuje s chráněnou dílnou Emit-cz, ilustruje komiksy autora Teodora Pravického, má za sebou pět výstav, zúčastňuje se uměleckých soutěží. V Talent Awards, mezinárodní a celorepublikové soutěži pro talenty z oblasti kultury i sportu, již dvakrát získala ocenění výherce ve své kategorii. Letos v září Věrka Dupynová poprvé vystavovala své práce na Mezinárodním festivalu současného umění v Praze - Ateliéru ART Fest.

Věrka Dupynová na festivalu Ateliér ART Fest 2018 v Praze.

Ateliér ART Fest 2018 v Praze-Holešovicích je třídenní festival výtvarného umění, jehož druhý ročník se konal 7. až 9. září. Jeho účelem je setkání umělců napříč výtvarnými směry bez rozdílu věku a národnosti či dosaženého vzdělání v oboru. „Ateliér ART Fest se zrodil z myšlenky, že umění nezná hranic a je mu vlastní svoboda. Proto i my chceme vytvořit svobodný prostor, v němž se mohou střetnout umělci, jejich publikum, ale také ti, kteří se uměním zabývají v rovině teoretické, nebo třeba z hlediska obchodního. Chceme, aby na veřejnost mohl proniknout skutečně každý,“ píše se na webových stránkách festivalu. 

„O události jsem se dozvěděla od Vincenta Fikara, přes jeho projekt sdružující výtvarníky u nás,“ říká Věrka Dupynová. „Každý z umělců získal svou vlastní prezentaci na webových stránkách ateliéru ART Fest a jednu stránku v tištěném katalogu, který u příležitosti akce vyšel. Celkem v Průmyslovém paláci v Praze-Holešovicích vystavovalo 240 umělců, já jsem byla jedním z nich,“ usmívá se Dupynová. 

Každý výtvarník měl k dispozici prostor několika čtverečních metrů, kde své práce sám prezentoval a nabízel k prodeji. Událost provázely hudební i gastronomické akce, přednášky a diskuse o umění, venkovní jarmark.

V areálu Výstaviště prezentovalo svoji tvorbu 240 výtvarníků.

„Pro mne osobně znamenal festival opravdu hodně, protože jenom zde jsem měla možnost potkat přehršle brilantních tvůrců a obdivovatelů umění, získat nové kontakty,“ přibližuje Věra Dupynová, která pracuje na pozici výtvarníka v chráněné dílně Emit-cz. „Kreslím návrhy reklamních předmětů, potisků triček, hrnečků, svíček, omalovánek, butonů a dalších,“ upřesňuje. „Ve svém volném čase však vytvářím vlastní obrazy. Kde jinde bych měla příležitost si s lidmi povídat o své tvorbě… Těším se na další ročník. Tento mezinárodní veletrh současného umění neznamená jen jednorázový prodej obrazů, ale je i obrovským přínosem pro kulturní scénu u nás,“ je přesvědčena výtvarnice.

Kresba z cyklu „Podoby ženy“.

Věrka Dupynová si zamilovala kresbu linkou a tuto techniku použila ve svém výtvarném cyklu Podoby ženy, se kterým do Prahy přijela. „Někteří z účastníků poskytli svá díla charitativní aukci a také já jsem několik svých prací do aukce nabídla,“ svěřila se Dupynová. Formou aukce vystavující podpořili nadační fond dětské onkologie Krtek

.

Během měsíce října jsou k vidění obrazy, které Věrka Dupynová vystavovala v Praze, v prostorách Městské knihovny v Hodoníně.

Foto: archiv Věry Dupynové