pondělí 12. prosince 2016

Reportáž: Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap a pořídí si spolu ranč…




Jenda Dobíšek na ranči s kobylkou Tequillou.

Hned na úvod je třeba říci, že Jenda Dobíšek je můj spolužák ze základní školy. Když jsme nedávno měli školní sraz po xy letech, přišel oblečený v kovbojské košili s třásněmi a každého zval k sobě na nový ranč. Bylo jasné, že tím žije. Ale možná ani nečekal, že se najde někdo, kdo ho chytí za slovo… a na ranč doopravdy přijede. Domluvily jsme se na tom se svou kamarádkou spolužačkou. 

Vemte si nějaké starší omyvatelné boty, rozmrzlo a je tu blátivo,“ upozorňoval mne starostlivě Jenda po telefonu. Možná jsem někdy byla v JZD, ale na ranči nikoliv. Byla jsem trochu napjatá, z toho, co mne čeká. „To byste nenašly, zaparkujte na kraji vesnice, přijedu pro vás,“ zněly další instrukce.

Jsme na místě. Ranč je na samém okraji katastru Osvětiman, zatím hektar a čtvrt. Další nákup pozemků je v plánu.  Výhodou je, že je až sem přivedena elektřina, funguje studna a malý dřevěný domek s jednou místností a s vyhřátými kamny. Vítá nás paní Veronika Dobíšková. Dostáváme dobrý kafe i něco ostřejšího. Rozhlížíme se kolem. Je tu hezky. A hezky ticho. V nových rozlehlých ohradnících jsou dva krásní koně a dvě spokojené jalůvky. 

„Já jsem se měl narodit před sto lety, polní cesty, koně, krávy…to je to, co mě baví. Mě nezajímají počítače,“ říká Jan Dobíšek. Před pár lety si na rok odskočil do Anglie, kde byl zaměstnaný u stavební firmy a považuje to za cennou zkušenost, jinak ale po absolvování lesnického učiliště ve Bzenci pracoval vždy v lese. „Nic jinýho neumím a nic jinýho mě ani nebaví,“ potvrzuje. 
 
Pozemky i s chatkou koupili Dobíškovi před rokem. Je za nimi už kus práce. Po celém obvodu ranče stojí dřevěný plot, na který spotřebovali asi 20 kubických metrů smrkové tyčoviny a 25 kilo hřebíků.Celkově jsme vyvrtali  na  200 jamek pro sloupky a nařezali na cirkulárce nesčetně půlkuláčků,“ informuje Veronika.Všechno dřevo na otop i výrobu ohrad jsme si sami natěžili...“ Postavili také větší dřevěný seník s přístřeším pro koně a na opačném konci ranče menší přístřešek pro jalovičky.
 
Ve dřevem vytápěné chatce bylo příjemné teplíčko.

Dobíškovi  bydlí v sousední obci, odkud denně dojíždí na farmu své svěřence krmit. Tráví tu víkendy.  Měli i ovce, ale vzalo to špatný konec. Sousedův pes v jejich nepřítomnosti jednu z nich škaredě potrhal a smrtelně zranil. Náhrady se nedočkali a s ovcemi raději skončili. 

Veronika má střední zemědělskou školu v Kroměříži a koním rozumí. Svého prvního koně jménem Mausty si pořídila před dvěma lety. Bylo to krátce po rozvodu. I Jan je rozvedený.  Jsou spolu rok.  „Verča je ta nejpohodovější ženská,“  pochvaloval si na srazu Jenda. 

„A jak jste se seznámili?“ ptám se. „To si nahrej,“ diktuje mi  Jan. Nějakou dobu se okukovali, nebo spíš Jenda tu „bloncku“, ze které měli chlapi kolem něj strach. Veronika  pracuje ve stavební firmě a má respekt. Jan se jí ale nelekl. Sehnal si její telefoní číslo, napsal sms-ku a pak před ní poklekl s kyticí růží. Verča zrovna pokládala obrubníky kolem chodníku. „Už jsem tušila, že se něco chystá,“ popisuje svoje pocity. Jenda natrhal růže mezi paneláky. „Chlapům jsem řekl, že to zkusím… že nanejvýš mne pošle někam… Poklekl  jsem  před ní  s tou kyticí a zeptal se jí, jestli si mne vezme…“ přibližuje Jenda  romantickou situaci. Neodmítla ho, ale řekla, že pouze v případě, pokud bude svatba do roka a do dne… A tak se i stalo.  A svatba byla dokonce v kostele.
Jak už je zřejmé z předchozích řádků, Verča není žádná pápěrka a dokonce dělala závodně páku (armwrestling.) Je několikanásobnou mistryní ČR na pravou i levou ruku, na mistrovství Evropy byla pátá, na mistrovství světa v anglickém Manchesteru obsadila desáté místo. „Nikdy jsem netrénovala,“ obhajuje se Veronika, „mám ale fyzický fond po otci, každý to říká.“  Na publicitu si  nepotrpí, když přišla televize, zamykala se prý na WC.
Veronika Dobíšková s klisnou Mausty.
 „Jednu dobu jsem se zajímala o politiku, ale pak mne to znechutilo…“ říká Veronika s tím, že na ranči je jí dobře. „Doma máme velkou televizi, ale vůbec se na ni nedíváme.“
„Že chceme bydlet na samotě, na to jsme přišli až spolu. Jsme tady do toho blázni,“ doplňuje Jenda. „Zabačujeme… naše národní jídlo jsou opékané špekáčky.  Divočáci už dole u seníku, liška tu chodí až k chatě...“ „Je tu krásný výhled na ty lesy, na podzim tu bylo nádherně,“ doplňuje Veronika.  
 Občas si udělají  vyjížďku na koni, i když Jenda neprodělal regulérní výcvik, a tak má ještě rezervy.

Tak dlouho se hledali, až se našli... a plní si svůj sen.
 Jan do budoucna plánuje navýšit stav hovězího tak, aby ho to mohlo eventuálně i uživit a on mohl namáhavé práce v lese nechat. Taky chce přistavět další obytnou chatku. Časem by se chtěli na samotu nastěhovat na trvalo .„Prostě tady budeme  vegetit,“ uzavírá Jenda a Veronika spokojeně pokyvuje hlavou. „Celé je to náš pomalu se plnící sen…,“ usmívá se.

Jan se těší, že až jalůvka dospěje, bude mít telátka.

Kobylka barvy dun se jmenuje Tequilla Crystal, pochází ze sev.  Ameriky a je plemene AQH - American Quarter Horse.

 Fundamentální klisna barvy blue roan jménem Mausty Docs Hancook pochází ze Slovenska a je také plemene AQH.








Žádné komentáře:

Okomentovat