Úspěch se dostaví jedině s vytrvalostí

                 

Narodil se v roce 1934 v Miloticích u Kyjova. Oficiálně 1. července. Přesný datum však nezná, protože porodní babka se prý tenkrát domluvila s farářem, že „toho mají teď moc“, tak datum o nějaký ten den posunou. Podstatné ale je, že se trenérské činnosti v kyjovském oddílu atletiky věnuje už víc jak padesát let...

 

Alois Vrbovský s památeční deskou Štěpánského běhu.

Jak jste se dostal k trenování atletiky?

 S tím nápadem přišla moje tchyně. Zdálo se jim to s manželkou jako dobré řešení. V té době jsem běhal závodně za Uherské Hradiště  a spolu s tréninky to zabralo dost času. Když jsem ale začal  pak trénovat mladé atlety v Kyjově, bylo to ještě horší. Nastoupila nekompromisní pravidelnost a do toho jsem si ještě ve volnu šel zaběhat a zazávodit.

Atletický klub Jiskra Kyjov vznikl v roce 1958.

Založil ho primář Richard Strýček, nějakou dobu mu pomáhal Zdeněk Martykán, který se pak vrátil ke košíkové.  Když ale synové doktora Strýčka s atletikou v Kyjově skončili, nechal toho i on. Takže od roku 1966 jsem oddíl vedl já, protože jsem byl nejstarší z jeho svěřenců. 

To vám bylo dvaatřicet let. Jak se vám trenérství dařilo kloubit s rodinou a prací?

Pracoval jsem v kyjovské šroubárně v technickém rozvoji jako konstruktér. Práce mě bavila. Manželka mne naštěstí podporovala, jinak bych to nemohl dělat.  Měli jsme tři malé děti, nebylo to vždycky jednoduché. Je pravda, že jednou jsem si už doma začal balit kufry... ale žena si to naštěstí rozmyslela. Teď jsme spolu už šestapadesát let (úsměv). Jsem kluk z vesnice, a tak jsme měli a máme až dosud zahradu a polnosti, takže se celý život  nenudíme. 

Pocházíte z velké rodiny?

Bylo nás šest sourozenců. Já jsem byl nejstarší, musel jsem se o mladší postarat. Tatínek byl v práci, maminka na poli... Bylo mně patnáct a dostal jsem zánět středního ucha, přišel jsem s tím do kyjovské nemocnice. „A kde máš rodiče?“ ptali se. Rodiče pracovali, jinak to nešlo.

Jak jste se dostal k běhání?

V Miloticích jsem chodil do Sokola. V kyjovské  sklárně jsem se začal učit  zámečníkem. Pak nás poslali do Turnova, kde zřídili Středisko pracujícího  dorostu pro sklářství a keramiku. Tam už jsem začal koketovat s atletikou. V lázních Teplice jsem si pak udělal průmyslovku. Závodně jsem začal dělat atletiku v 19 letech. Na vojně jsem v běhání pokračoval. Závodil jsem i za Rudou hvězdu České Budějovice.  Nějaký čas jsem žil a trénoval v Jablonci, kam jsem dostal pracovní  umístěnku. Od roku 1960 jsem běhal v Kyjově. Pracoval jsem ve šroubárně, dohromady víc jak pětatřicet let. Každý nový inženýr tam prošel mýma rukama.

Se zlepšováky jste začal už v zaměstnání a při trénincích je také využíváte. Mám na mysli turbínu a vrtuli...                                                             

Vrtule pomáhá atletům překonat  rychostní bariéru.

Ano, tak těm zařízením říkáme. Během trénování se totiž dostanete na nějakou maximální rychlost, přesněji řečeno rychlostní bariéru, a jde o to, jak ji překonat. Můžete tu rychlost  překonat  třeba během z kopce nebo po větru. Nebo pomocí těchto motorových přístrojů. Atleti si to dají na záda jako batoh a vpředu  si mohou  sami regulovat rychlost otáček tak, jak je to pro ně únosné. Turbína a vrtule jim pomáhají překročit svoje limity. Zážitek rychlosti zůstane zafixovaný v hlavě, dokáží pak běžet rychleji i bez těchto zařízení.  

A co nová atletická písková dráha na stadionu? Splnila vaše očekávání?

Na nedůvěru už jsem si zvykl, narazí na ni každý, kdo přichází s něčím novým. Přitom ale v tomto případě o žádnou novinku nejde. Takto trénoval například Valerij Borzov, olympijský vítěz na běh sto a svě stě metrů v roce 1972.  Američané   během po mořské pláži trénují na Floridě.  Běh v pískové dráze a případně ještě se závažím je důležitá složka tréninku, takže jsme rádi, že se to nakonec podařilo prosadit a město na své náklady dráhu vybudovalo. Manželka se zlobila, ale já už jsem byl rozhodnutý, že to v opačném případě zafinancuji. 

Tartanová dráha vám nestačila?

Tartanovou dráhu  máme od roku 2001. Štěrková dráha byla už nevyhovující. Atleti byli od ní zašpinění, často byla dráha mokrá od postřiku travnatého fotbalového hřiště. Ve Bzenci  měli tartanovou dráhu  dříve než v Kyjově. Pozval jsem tehdejšího starostu Jana Letochu, aby se se mnou na stadion do Bzence jel podívat. A díky tomu, že si i rodiče stěžovali... a díky dotacím z Českého svazu tělesné výchovy se to podařilo prosadit.

Napadlo vás někdy, že byste s trénováním skončil? Stalo se Vám během toho půlstoletí, že jste takzvaně vyhořel?  

Manželka mi to několikrát navrhla, abych už skončil s trénováním. O nějakém vyhoření nemůže být ani řeč, to se mi zatím nikdy nestalo. Bylo i několik pokusů o palácovou revoluci, ale když viděli, že by museli zadarmo zabrat, a úspěch je daleko, tak raději odešli. Mládež trénujeme   sice zadarmo, ale výsledky nám přinášejí  radost, zvláště, když porazíme profíky.

Musí mít dítě talent, aby se v atletice prosadilo? Nebo se dá všechno vydřít, natrénovat?

Talent je určitá částečná výhoda, ale bez dřiny to nejde. Úspěch se dostaví jedině s vytrvalostí po delší době.

Jaký je v dnešní době v Kyjově zájem o královnu sportu – atletiku?

Zájem je překvapivě velký oproti minulým letům, zvláště u těch nejmladších. Jsme čtyři trenéři a větší počet svěřenců  už bychom ani nezvládli. Na stadionu jsme kromě volného čtvrtku prakticky každý den.  Důležité je, aby to děcka bavilo, měly z toho radost. Přehnaně ctižádostiví a necitliví rodiče mohou napáchat velké škody.  Radost mi ale kazí i stále větší administrativa, která se na provoz atletického klubu  nabaluje.

Atletickým oddílem prošlo v Kyjově za uplynulých padesát let stovky a tisíce dětí. I když zdaleka  ze všech nebyli šampioni, odnesli si určité dovednosti a zdravé návyky do života. Kdybyste měl ale jmenovat ty skutečně úspěšné, na jejichž výsledky jste hrdý...

Vzpomenul bych například bratry – dvojčata  Petra a Pavla Klimešovi, Arnošta a Hynka Brychovi, Lenku Cejpovou, která byla dvakrát  druhá na mistrovství republiky  a další.  V posledních letech mi dělá radost štafeta na čtyřikrát tři sta metrů ve složení Výletová, Rybaříková, Sekerková, Bušinová. V roce 2013 získali titul Mistryně republiky a zlatou medaili.  Bušinová pak reprezentovala republiku v Maďarsku. Pak je tu skokanka do výšky  Jiřina Maradová, Sylvie Cahlíková byla pátá ve  skoku dalekém na mistrovství republiky.

Celkem atleti našeho klubu získali osm titulů přeborníků republiky ,deset stříbrných a deset bronzových medailí z tohoto klání.

Váš syn Jiří byl předsedou Atletického klubu Kyjov od roku 1995 až do roku 2014, kdy podlehl těžké nemoci.

Jirka jako trenér v přípravce odvedl kus poctivé práce. Předsednictví pak převzala dcera Ivana Řezáčová. Trénuje nejmladší žáky. Ivana je devátá nejlepší v České republice v hodinovce výkonem 15 646 metrů. V roce 2002 byla na mistrovství Evropy v Postupimi v běhu na patnáct set metrů třetí. Když bylo dětem dvanáct třináct let,  řekl jsem jim, aby si   vybraly nějaký sport, nebo budou dělat atletiku, doma se poflakovat nebudou. Dvě starší děti, Jirka a Ivana, se rozhodly pro  atletiku.

Vychoval jste  ještě další trenéry? 

 Úspěšným trenérem je i můj odchovanec  Antonín Slezák v Hodoníně nebo Petr Forman ve Žďáru nad Sázavou. Na toho také rád vzpomínám. Petr  byl zapálený pro věc. Matka ho nutila: „Uč se, uč se...“, a tak nosil tretry v pouzdru na housle, protože ty mu doma nezakazovali, a občas taky vyskočil oknem a šel trénovat do Chrastí.  Bydlel v Kostelci.

 

Máte nějakou další úsměvnou vzpomínku?

Vzpomínám na Víťu Krista, bylo to po běhu Osvobození Koryčan a jemu se po dlouhé době podařilo vyhrát. Běhal po koryčanském  náměstí, ruce nahoře  a křičel radostí  „ Já jsem vyhrál...to není možný, já jsem vyhrál...“ Vždycky ho někdo porazil.

Nemohu zde nezmínit  Štěpánský běh, který se poprvé pořádal už v roce 1963. A od té doby každým rokem až dosud. Většinou po trase od vodojemu do Kostelce kolem  rybníku a Chrastí zpět do Kyjova, v délce 5,5 km.                                             

S tím nápadem přišel Pavel Adler, člen klubu a šílenec do atletiky. Původně šlo jen o to, abychom si  mezi svátky zaběhali. Postupně se to „ zvrhlo  v závod“ a běh získal věhlas. Mezi důležité spolupracovníky při organizaci běhu patřil i Jan Svoboda.  Během let se závodu zúčastnila řada  úspěšných sportovců. Rekord z roku 1980 drží Lubomír Tesáček. Asi tři měsíce na to, se stal mistrem Evropy v hale na tři kilometry. Takže od té doby říkám, „kdo se chce stát mistrem Evropy, musí běžet v Kyjově Štěpáňák.“  Bohužel Lubomír už není  mezi námi.

Závodů s takto dlouhou tradicí u nás mnoho nenajdeme. Myslíte, že sehrál roli datum? Že lidé přejedení a společensky unavení  po vánočních svátcích si chtějí vyčistit hlavu na čerstvém vzduchu, a to přispělo k oblibě závodu?  

Něco na tom bude. V hlavní kategorii startovalo až dvě stě závodníků a diváků bývalo  víc než na fotbale. Na startu se objevovali reprezentanti ČR, i cizinci. Měli jsme i dětskou kategorii. Děcka běhala dva tisíce metrů, od vodojemu ke Chrastí a zpět. Myslel jsem, že závod v roce 2013 po padesáti letech skončí, ale město má zájem, aby se konal dál. 

Ukazoval jste mi  pamětní  desku  s vyrytými letopočty a jmény vítězů jednotlivých ročníků...

Po prvním ročníku Štěpánského běhu v roce 1963 mi tuto desku z mosazného plechu věnoval  Jarda Berka. Každý rok jsem tam nechal vyrýt jméno vítěze. Putovní pohár nechal vyrobit Milan Moudrý ze šroubárny Kyjov.  Slíbil jsem, že komu se podaří vyhrát závod pětkrát za sebou, ten  putovní  pohár dostane.  Dodržel jsem slovo a pohár tak obdržel Michal Nejedlý, který splnil podmínku a  „Štěpáňák“ vyhrál celkově dokonce desetkrát.  

Alois Vrbovský

Oficiální datum narození:  1.července 1934, je mu 82 let.

Sportovní úspěchy:    účastník Mistrovství ČR na dráze a přespolního běhu

                                      Krajský přeborník v běhu na 800m v roce 1958

Trenérské vzdělání:  I.třída. Fakulta tělesné výchovy a sportu UK (1985 -1989)

Od roku 1965 trénuje  atletický oddíl v Kyjově, nezištně a ve svém volném čase.

Mezi atlety je oblíbený a ctěný pro svůj lidský a profesionální přístup. 

Na 54. ročníku Štěpánském běhu v Kyjově  v roce  2016 startovalo 277 účastníků.

Článek vyšel také ve Slovácku, příloze Hodonínského deníku.

Demence je častá diagnóza

Co je to demence a jak pečovat o člověka s demencí, to bylo tématem přednášky klinické psycholožky Mgr. Jany Kulheimové. Přednáška se konala začátkem prosince  v KoCKy – komunitním centru Kyjov.

Demence je charakterizována jako nepřiměřený úbytek rozumových schopností a jde o psychiatrickou diagnózu. „Úbytek paměťových a kognitivních schopností s věkem je přirozený, u demence jde však o výrazný propad těchto schopností,“  řekla psycholožka.

Paměť je složitý systém. Okamžitá paměť zaznamenává a podrží informace prvních 7 vteřin a měli bychom schopni si v této krátké době zapamatovat 5 až7 prvků. Dále mluvíme o krátkodobé paměti v řádu několika dnů a dlouhodobé paměti. Důležitá je i schopnost pozornosti, proto, abychom si údaje byli schopni dobře uložit do paměti.

Psycholožka  informovala o příčinách a typech demence a také o jejích příznacích. Péče o člověka s demencí je náročná. Ideální je, když se u nemocného mohou střídat v péči tři lidé. „Pečující si musí udělat čas na  odpočinek, své koníčky, duševní hygienu a pravidelné relaxace, aby se zbavili napětí,“ uvedla Kulheimová.  V závěrečné fázi nemoci, kdy pacient již padá, není podle zkušeností lektorky péče doma možná. Tito lidé pobývají v domovech se zvláštním režimem nebo v nemocnici.

U komunikace je důležité ujistit se, že vás dotyčný člověk  - nemocný - vnímá. Co se týče obsahu řeči je třeba sdělení zjednodušovat a informace sdělovat postupně. Stává se, že člověk s demencí trpí bludy, ty jsou však nevyvratitelné. Proto nemá smysl stupňovat úzkost a agresivitu dotyčného tím, že mu tyto smyšlenky vyvracíme. Vhodné je spíše odvést pozornost. Lidé s touto diagnózou bývají pasivní, bojí se změn. Přesto je nutné vhodně  překonávat tento odpor.

„Cílem je udržet soběstačnost co nejdéle, proto jde o to, aby pečující nepečovali až příliš,“ upozornila Jana Kulheimová. „Je dobré, aby pacient prováděl úkony sám, i když my bychom to měli rychleji.“

 Přednáška o demnci  ukončila sérii školení pro laickou veřejnost, kterou pořádala Diakonie Československé církve evangelické  Brno ve spolupráci se spolkem Educante  Kyjov.