pátek 22. března 2019

Těší mě zájem veřejnosti o životní prostředí, říká vědec Milan Králíček

Třiaosmdesátiletý Milan Králíček se zajímal o přírodu už jako školák. Později vystudoval tehdejší Vysokou školu zemědělskou vBrně a osud ho zavál do Kyjova, kde bydlí dosud. Jeho specializací se stala entomologie, nauka o hmyzu, a především se věnoval studiu motýlů. Vždy ho zajímala také ochrana přírody a přírodní děje v celé jejich šíři.

Milan Králíček ukazuje dokladový materiál nesytek.
Jak se změnila příroda regionu během vašeho života?
Příroda se změnila v mnoha směrech, jednak svým přirozeným vývojem a jednak lidskými zásahy. Nejdrastičtější změny způsobilo zemědělství, které využívá největší plochu a používá velmi razantní nástroje a prostředky, a to jak technické, tak chemické. Narodil jsem se roku 1935 a za mých mladých let se ještě chodilo do polí na procházky. Kromě toho, že se tam vyskytovala všelijaká zajímavá zvířata, rostly tam například i barevné polní plevele – vlčí máky, chrpy, koukol… Dnešní monokulturní lány kukuřice a řepky jsou natolik neatraktivní, že tam chodí málokdo.
Když jsem v roce 1960 přišel do Kyjova, tak se v polích vyskytovala hejna koroptví. Koroptev byla běžným a velmi užitečným ptákem zemědělsky obdělávaných ploch a byla též lovnou zvěří. Dneska mladší lidé už ani neví, jak koroptev vypadá. Zajíců se střílelo okolo milionu za sezónu, dnes je zajíc poměrně vzácné zvíře, ale když jedete krajinou, tak ho ještě sem tam uvidíte.

A jak je to s hmyzem? Ze svého dětství si pamatuji, že bylo více motýlů...
Daleko větší změny doznali bezobratlí. Výjimkou mezi nimi nejsou ani motýli. V Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, kde se to zkoumá a eviduje, vymřelo asi 20 druhů denních motýlů z původních 130 druhů. Daleko horší situace je v otevřené zemědělské krajině, kde vymřelo prakticky 90 procent motýlích druhů, a to proto, že zemědělská krajina je tvořena velkými lány jednotlivých monokultur – tedy porosty s jedním druhem plodiny. To je dědictví z období budování socialismu. Když se díváte z vyvýšeného místa na česko-rakouském pohraničí, tak poznáte už z dálky, kde začíná který stát, protože na rakouské straně takové velké plochy monokultur nejsou. Socialistická zemědělská výroba sledovala jediný ukazatel, a to byl výnos. Při takzvaném scelování pozemků v době kolektivizace vzaly za své meze, silniční lemy, ovocné dřeviny, neobdělavatelné pahorky porostlé křovinami, to vše zmizelo a polní cesty byly využívány těžkou mechanizací. Všechno, co se vyskytovalo na poli mimo záměr pěstitele, bylo nežádoucí. Dříve narození si pamatují žlutá zemědělská letadla, zvaná „Čmelák“. Ve velkém se plošně používaly pesticidy a umělá hnojiva. Panovala představa, že hmyz, žijící v agrocenózách, jsou především škůdci.

Čili zemědělci tehdy považovali půdu za pouhý výrobní prostředek?
Jistě, a čím větší pravoúhlý lán, tím lépe se jim těžkou technikou obdělával. Bohužel stejný přístup je možné pozorovat i dnes, kdy se půda dostala do soukromých rukou. Původní majitelé již zemřeli a jejich potomci, kteří často žijí bůhvíkde, už nemají k půdě vztah. Novým soukromým podnikatelům se ty scelené lány hodí. Přitom je nutné mít na paměti, že produkce potravin, i když je důležitá, není jedinou funkcí krajiny. Je to zároveň i životní prostor člověka a má mnohdy ještě spoustu daleko významnějších funkcí.

Jak se vyvíjel váš vztah k přírodě?
Motýli mne zajímali víc a víc, pořídil jsem si nějakou odbornou literaturu, ve dvanácti třinácti letech jsem začal motýly systematicky zkoumat. V sedmnácti letech mi vyšla první faunistická práce. Už v tomto textu jsem upozorňoval na to, že nahrazovat smíšené lesy smrkovými monokulturami není správná cesta. Monokultury jsou ideálním prostředím pro množení škůdců. Příkladem jsou smrkové monokultury a kůrovec lýkožrout smrkový. Zdá se, že lesníci si to konečně začali uvědomovat.

Čím jsou motýli tak zajímaví?
Řadou věcí, mnozí z nich jsou skutečně krásní. Ale motýli jsou také bioindikátory životního prostředí. Význam má v této souvislosti množství jedinců i druhová skladba. Když jdete po rozkvetlé louce a nevidíte motýly, tak to signalizuje narušené životní prostředí, většinou hlavně v důsledku zemědělské činnosti.

Na které období nejraději vzpomínáte?
Těch období je více a pro entomologa je to vždycky zážitek, když najde v přírodě něco, co dosud neviděl. Nebo dokonce, když narazí na zcela nový druh, který neviděl ještě nikdo a který není popsán. V tomto okamžiku překročíte hranici neznáma…

A to se ještě děje – i v této době?
Ano, sám jsem popsal několik nových druhů motýlů. To se podaří pár oblíbencům štěstěny a těm, kteří zároveň na badatelském poli odvádějí tvrdou práci. To znamená práci v terénu. Nesytky, kterým jsem svůj výzkum věnoval, jsem hledal například v korunách topolů ve jmelí… což předtím nikoho nenapadlo.

To předpokládá i dobrou fyzickou kondici a nemít strach z výšek…
Fyzickou kondici jsme vždycky měli, i má žena, která mne doprovázela a doprovází. Jezdívali jsme na motocyklu, třeba do Tater nebo na východní Slovensko. Ve vysokohorském terénu jsme ušli i třicet kilometrů za den a večer jsem lovil na světlo. Je pravda, že to bylo náročné jak časově, tak fyzicky. Některé tůry byly v nepřehledném terénu, s žebříky a řetězy při stoupání.

Jak to zvládala vaše paní?
S mojí ženou jsme se seznámili na vysoké škole. Nejen, že se mně líbila, ale byla i dostatečně tvárná a učenlivá. To jsem si ověřil, když jsem ji vzal na motocyklu na čtrnáct dnů do divočiny na východní Slovensko na Vihorlat, a tam jsme lovili, existovali, vařili… to zjistíte, jestli váš partner je schopen snášet práci v terénu a jak dalece se mu to líbí. Moje žena se zkrátka ve všech směrech osvědčila. (úsměv)
Dárek k osmdesátým narozeninám.

Na co ještě vzpomínáte rád?
Mimo jiné vzpomínám rád na dobu, kdy jsem pracoval v Agrochemickém podniku v Hodoníně a na své tehdejší přátele a známé, vzpomínám na čas, kdy jsem pracoval ve správě CHKO Bílé Karpaty a v neposlední řadě vzpomínám na období, které jsem trávil na univerzitě, kde jsem působil jako docent na ústavu entomologie. Učitelské povolání má tu výhodu, že máte neustále stejně staré posluchače, kteří se vám s rostoucím věkem ale zdají mladší a mladší. (úsměv)

Co považujete za největší problém současnosti?
Lidstva přibývá nepředstavitelným tempem. Já jsem se učil ve škole, že na Zemi žijí 2 miliardy lidí. V současné době je to téměř 8 miliard, to je čtyřikrát tolik. V roce 2 100 se tedy dá čekat, že populace vzroste až na 30 miliard. Lidé z rozvojových zemí již dnes expandují ze svého území do celého světa. Čím se budou v budoucnu živit, to dnes nikdo neví.

Slyšela jsem, že se uvažuje o konzumaci právě hmyzu…
Maso členovců je kvalitní a chutné. Například sladkovodní raci. Jediný problém je, že hmyz se nekuchá, takže například smažené kobylky se konzumují takto celé i s obsahem trávícího traktu…

Čeho by se ještě měly příští generace obávat?
Velkým problémem bude nedostatek pitné vody. Narovnala se koryta potoků a řek, vybetonovala, namísto toho, aby vodoteč volně meandrovala a voda mohla zasakovat do půdy. Povrchy se nejenom ve městech stále více zpevňují, betonují, a voda tak rychle odtéká pryč. Je třeba se vyvarovat neuvážených razantních zásahů do krajiny. Škoda je také odvodněných mokřadů, které se rekultivovaly. Kromě snížení retenční schopnosti krajiny došlo tak k ohrožení mokřadní fauny – žab, vodního hmyzu a vodních ptáků.
Kromě toho v současné době dochází ke globálnímu oteplování klimatu. Takovýchto období v dávných geologických dobách bylo více, ale nelze se ubránit dojmu, že tentokrát se na tom podílí i lidstvo svými technologickými aktivitami.

Pamatujete doby, kdy z rozhlasu zněla budovatelská píseň Poručíme větru dešti, kdy má pršet a kdy vát?
Ano, to pamatuji. Poručit větru dešti je celkem snadné, ale jiná otázka je, jestli tyto živly poslechnou. (úsměv) Dnes si to začínáme uvědomovat, že to není tak jednoduchá záležitost… Například Karpatské louky, které jsou světově proslulé druhovou diverzitou rostlin a živočichů, byly částečně rozorány. Na takto vzniklé půdě docházelo k deflaci – odnosu půdy větrem, k sesuvům, a celkový dopad na krajinné prostředí byl negativní. Když jsem před padesáti lety projednával vyhlášení chráněné krajinné oblasti v některých JZD, tak jsem se setkával s nepochopením. Představa, že někdo chce chránit nějaké kytičky, byla směšná a termín „ekologická rovnováha“ neznámým pojmem.

Zachytila jsem v médiích informaci, že během následujících dekád může dojít k vymření až 40 procent hmyzu.
Hmyz je nejpočetnější skupina živočichů na Zemi. Hmyzu žije na světě asi milion popsaných druhů a v každém okamžiku trilion jedinců. Jeho celková hmotnost je asi 12krát větší než hmotnost všeho lidstva. Zachování druhové diverzity je nejdůležitějším předpokladem pro udržení ekologické rovnováhy. Problém ale je, že se ničí jednotlivé přírodní ekosystémy, například v Amazonii v důsledku těžby dřeva

Co může každý z nás udělat pro zlepšení životního prostředí?
Mnoho věcí. Počínaje tím, že pokud máte zahrádku, tak tam nebudete vytrhávat kdejakou pampelišku, totiž trávník, kde nějaké rostliny kvetou, je lepší než trávník, kde nekvete nic. Pokud máte u plotu křoviny, to mohou být například maliny, tak je nechte vyrůst, může vzniknout trochu taková zanedbaná džungle, a když olámete suché výhonky, nechte je na místě ležet rok nebo dva, trochu toho nepořádku je žádoucí. Trouchnivějící pruty mohou poskytnout úkryt pro některé druhy, pro jiné optimální biotop. Někteří lidé se domnívají, že zahrádka musí být okopaná na černý úhor, nesmí tam být ani travička, jinak by byli považováni za nedbalce. Podobně, když se kultivuje vinohrad, ale tady už se přístup naštěstí částečně mění. Neničit přirozené meze, terénní nerovnosti. Na noční osvětlení je vhodnější používat žluté osvětlení než bílé led diody, které hmyz lákají do té míry, že neustálým narážením na zdroj světla nakonec zahynou.

Někdy se v souvislosti s ubývajícím hmyzem mluví o takzvaném efektu čelního skla. Sama si vzpomínám, kolik mušek jsme mívali v létě na naší staré škodovce, kdežto dnes se to nestává.
I tak ale platí, že za minutu teplé letní noci motorová vozidla usmrtí víc kusů hmyzu, než všichni entomologové za celé dvacáté století. Jeden netopýr sežere za jednu sezónu dvě a půl až čtyři a půl kilogramu hmyzu, 95 procent z toho tvoří motýli. Je to asi 10 000 jedinců. Když je entomolog pracovitý a celý život se zabývá sběrem hmyzu, poté, co věnuje svou sbírku muzeu, kde každý kus dostane evidenční číslo - tak dojdou k počtu 10 000. Čili z hlediska „ekologické rovnováhy“ je badatelská činnost a s ní spojené ztráty jedinců hmyzí populace skutečně zcela irelevantní… (úsměv)

Z hlediska lidského poznání a ochrany přírody je ale vaše celoživotní práce velmi cenná.
V roce 1989 a v roce 2019 jste obdržel vyznamenání od Ústředního výboru Českého svazu ochránců přírody, v minulém roce jste se stal laureátem Ceny starosty města Kyjova za dlouholetou vědeckou práci a za přínos k ochraně životního prostředí. Těší vás ta ocenění?
Vážím si těch vyznamenání, to jistě. Nejdůležitější je pro mne ale skutečnost, že si nejširší veřejnost začíná uvědomovat, že je nejvyšší čas se otázkám ochrany životního prostředí seriózně věnovat.


Kdo je Milan Králíček
Přední český lepidopterolog, doc. Ing. Milan Králíček, CSc, se narodil v roce 1935 v Brně. Dětství a mládí prožil v Uherském Hradišti, kde absolvoval gymnázium. Ve studiích pokračoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. Od roku 1960 pracoval jako agronom v Jednotném zemědělském družstvu v Kyjově, kde dodnes bydlí. Později působil v Zemědělském nákupním a zásobovacím podniku v Hodoníně. Již během této práce se dokonale seznámil s přírodními poměry jihovýchodní Moravy, zvláště s její entomofaunou. Svoje poznatky a zkušenosti uplatnil po roce 1977, kdy se stal pracovníkem a později vedoucím Správy Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Zpracoval entomologickou expertízu, která se stala důležitou součástí podkladů pro vyhlášení tohoto území chráněnou oblastí. Na postu profesionálního pracovníka státní ochrany přírody energicky prosazoval moderní přístupy ochrany druhů, biotopů i přírody jako celku. Tím se postupně dostával do konfliktu s názory a zájmy panujícího režimu, a proto odchází v roce 1984 do Agrochemického podniku v Hodoníně, kde se zabýval především ochranou rostlin. V roce 1988 se stal odborným asistentem v Ústavu ochrany rostlin Agronomické fakulty VSŽ v Brně, kam se tak vrátil téměř po třiceti letech praxe. Ve svých přednáškách byl schopen celou problematiku zemědělské entomologie a ochrany rostlin prezentovat studentům v širších souvislostech než bylo do té doby obvyklé. V roce 1989 obdržel od ÚV ČSOP medaili za zásluhy v ochraně přírody.
Jeho vědecko-pedagogická dráha vyvrcholila habilitací na lepidopterologické téma v roce 1993. Publikoval také desítky odborných článků, byl spoluautorem populárně naučných knih zabývajících se hlavně regionální faunistikou jižní Moravy, Bílých Karpat a slovenského Záhoří. Na Mendelově univerzitě působil Milan Králíček až do roku 2000, kdy odchází do penze. Ve své badatelské činnosti ale neustává. Jeho nejoblíbenější čeledí motýlů jsou nesytkovití (Sesiidae).
V roce 2018 se Milan Králíček stal nositelem Ceny starosty města Kyjova za dlouholetou vědeckou práci a také za přínos k ochraně životního prostředí. V roce 2019 obdržel vyznamenání ÚV ČSOP „Příroda děkuje“.











Žádné komentáře:

Okomentovat