Natáhla jsem si budík na čtvrtou. Ranní. A vytrhl
mne ze slastného pochrupování... přesto jsem rychle na sebe oblékla teplé oblečení
– a vyšla ven. Mělo být vidět zatmění měsíce. A bylo.
Zatmění slunce už jsme viděli asi všichni, ale zatmění
měsíce?
„Mně to připomíná něco jako Mars,“ řekl kamarád do telefonu, kterého
jsem se rozhodla vzbudit. No a co. Nejradši
bych vzbudila celé město, vždyť stejný úkaz bude k vidění zase až
za třináct let. Ale město spalo. Celé to vesmírné divadlo mělo trvat asi dvě
hodiny, tak jsem se rozhodla, že se projdu. Konečně Kyjov není Bronx – takže
jsem se cítila celkem v bezpečí. Doufala jsem, že narazím na nějakou
spřízněnou duši, na skupinku obdivovatelů tohoto přírodního vesmírného úkazu,
ale asi byli jinde. Nakonec jsem se přesvědčila, že nejlepší výhled je stejně
ze dvorku našeho domu, prostého světelného smogu.
Západ slunce nad Kyjovem |
Slyšela jsem o půl šesté prvního ranního kohouta a viděla, jak bledne
nebe – a ztrácí se hvězdy. Je zvláštní si uvědomit, že ony svítí pořád stejně,
jenomže jejich světlo přerazí jiná hvězda, mnohonásobně silnější intenzitou –
naše Slunce. Napsala jsem „naše“, protože je to tak nesamozřejmé, jak je vše na
Zemi uzpůsobeno na míru člověka. Nemám pravdu? Život ve vesmíru je vlastně velmi
nesamozřejmý. Naše Země je taková „plovoucí botanická zahrada ve vesmíru“, jak
nepřestává žasnout kněz a biolog Marek Orko Vácha.
Stražovják při západu slunce |
(Článek byl napsán v roce 2015)
Žádné komentáře:
Okomentovat