Moravany
– Rodinná stáj Anita vznikla v roce 2015, kdy koupili v
Moravanech dům s přilehlým pozemkem. Ve výběhu se prochází
klisna českého teplokrevníka, valach polského chladnokrevníka a
dvě starokladrubské vranky. Stádečko doplňuje poník.
Stáj
patří Blance Pokorné z Kyjova, která pracuje jako vedoucí
kyjovského muzea, a její dceři Kateřině, která v Moravanech se
svou rodinou našla nový domov. „Koním se věnuji již od svých
osmi let, začínala jsem v jezdeckém oddíle u Josefa Šanty v
Kyjově. V devatenácti letech mi vyšlo spoření a za peníze jsem
si pořídila svou první nezapomenutelnou kobylku Anitku... a tím
to vše začalo,“ vypravuje Kateřina. „Anitka už bohužel
není s námi, po velkých komplikacích vzdala boj o život. Byla
neuvěřitelně věrný koník, má největší životní kamarádka.
Kůň má podobný naturel jako pes. Je to věrné zvíře, nezklame.
Když s ním člověk pracuje, kůň se snaží vyhovět, já zase
jemu… Je to takové souznění s něčím, co má víc jak pět set
kilo,“ vyznává se pětatřicetiletá Kateřina.
Svou
láskou k těmto ušlechtilým zvířatům nakazila i svou matku
Blanku. Ta ve svých 41 letech poprvé sedla na koně a po malých
krůčcích se naučila jezdeckému umění. „Mojí
nezapomenutelnou učitelkou byla kobyla českého teplokrevníka
Alena, ale brzy jsem začala toužit po vlastním koni,“ vzpomíná.
V roce 2007 si pořídila hříbě starokladrubského koně, kterého
pojmenovala Elatea. Postupně přibyli další.
Jejich
koně mají klidnou povahu, a tak pro ně majitelky hledaly vhodné
využití. Tři koně z jejich stádečka, starokladrubská klisna,
chladnokrevný valach a poník, složili náročné zkoušky, aby s
nimi mohli provozovat hiporehabilitaci. Hiporehabilitace je
zastřešující název pro všechny aktivity a terapie, kdy se
setkává speciálně připravený kůň a člověk se zdravotním
handicapem. Díky tomu, že kůň má
velice podobný pohybový stereotyp chůze jako člověk, centrální
nervový systém pohybově znevýhodněného člověka je nucen
zpracovávat vjemy a vysílat příkazy, které by za normálních
okolností vysílal při lidské chůzi. Tak je možné docílit
pokroků právě v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých.
 |
| Specializační zkouška koní. Kůň se nesmí bát například deštníku. |
„Vozili
k nám asi pětiletou holčičku po mozkové obrně, která byla
zcela nepohyblivá. Po několika lekcích začala zvedat hlavu,“
přibližuje význam nápravného cvičení Blanka Pokorná.„Klienty
jistíme, přidržujeme za nohu, za záda, musíme dávat pozor. Koně
jsou cvičení tak, aby se nelekali a zůstali klidní například i
při hře s míčem, pokud by je míč trefil, aby strpěli i
případné kopání od klientů. Kontakt s koněm působí opravdu
terapeuticky. A to nejenom po stránce tělesné, ale pomáhá i
psychicky. Docházel k nám například na doporučení psycholožky
chlapeček, který měl problém se začlenit do kolektivu spolužáků
a trpěl nízkým sebevědomím. Rychle si vytvořil ke koním vztah
a byl opravdu šikovný. Hrál si s nimi, pomáhal se o ně starat.
Pozvedlo ho to psychicky, že umí něco víc než ostatní. Když
pak ukázal spolužákům fotku, jak stojí na hřbetu koně, získal
si jejich respekt.“
Hodně
zkušeností Blanka načerpala na hiporehabilitačním táboře,
který pořádá středisko hiporehabilitace Epona Brno, kde pracují
s klienty s nejrůznějším typem postižení, mentálním,
psychickým i fyzickým. Letos se ho zúčastní už podruhé. Blanka
i Kateřina jsou členkami České hiporehabilitační společnosti,
která v současnosti sdružuje 57 hiporehabilitačních center v
celé České republice.
Hiporehabilitace se doporučuje prakticky pro každý věk a řadu
diagnóz. Ať už se jedná o dětskou mozkovou obrnu, asymetrické
držení těla, děti s autismem nebo Downovým syndromem. Vhodná je
pro děti nedonošené, s opožděným psychomotorickým vývojem
nebo při poruchách učení, chování a socializace. Význam má u
dospělých s diagnózou roztroušené sklerózy, u pacientů po
mrtvici, po úrazech, s neurologickými diagnózami, s depresemi a
podobně. Zdravotní pojišťovny tuto terapii bohužel zatím
nehradí.
Žádné komentáře:
Okomentovat