pondělí 7. října 2019

Má rád slovácké písničky, místní nářečí i lidi

Milovník národopisu Vašek Horák oslavil pětasedmdesátiny

Folklorista Vašek Horák.

Zpěvák, tanečník, muzikant Václav Horák z Kyjova oslavil 8. srpna pětasedmdesáté narozeniny. Jubileum si připomněl na Slovácký rok vystoupením s cimbálovou muzikou Friška v atriu radnice. „Všichni si přejí hlavně zdraví, ale důležitější je, aby se lidé měli normálně rádi,“ podotýká muž, jehož nepřehlédnutelnou vlastností je skromnost a pokora. Lidovou hudbu si zamiloval od mládí. Dcera Hana, provdaná Vašulková, v roce 1991 založila folklorní soubor Javor a od roku 1998 do roku 2013 vedla taneční složku úspěšného dětského slováckého souboru Kyjovánek. Také dva dnes již dospělí vnuci nezapřou své kořeny. Oba hrají na housle, starší David je primášem v cimbálové muzice Friška a mladší Martin se ve svých dvaadvaceti letech stal nejlepším tanečníkem verbuňku roku 1919.



Zpíval a tančil už ve škole
Václav Horák (nar. 1944) pochází ze Želetic. V sousedních Nenkovicích chodil od roku 1956 do měšťanky a tady mu vstoupil do života pan učitel Sehnal, který se zajímal o národopis. Všiml si Vaškova muzikálního talentu a vybral ho do skupiny dětí, která zpívala a tancovala. „Občas nás vedla v nácviku choreografie Milada Bimková, která sbírala a zapisovala místní lidové tance,“ vzpomíná Horák na význačnou regionální osobnost národopisu.
Učitel Leopold Sehnal ve škole v Nenkovicích založil dechový soubor a Vašek se učil hrát na trubku – křídlovku. „Docela se mi to dařilo, a tak jsem se přihlásil stejně jako další tři moji
spoluhráči na Vojenskou hudební školu v Liberci,“vypráví. Chlapci byli přijati, on to štěstí neměl. Roli sehrál jeho původ, otec byl dříve živnostník, provozoval autodopravu. Václav se pak vyučil v Kyjově elektrikářem a zůstal tomuto povolání věrný po celý život.
Po hodech v roce 1958 se stal členem kyjovského Slováckého krúžku. „To mě nastartovalo k národopisu,“ říká. V 60. letech se dostal mezi zpěváky krúžku, kteří několikrát natáčeli s BROLNem - Brněnským rozhlasem lidových nástrojů. Tady potkal například primáše Radka Zapletala, který upravoval lidové písně. Přátelské kontakty s vynikajícími hudebníky pro něj byly inspirací a přetrvaly dlouhá léta.

Jak se stal „kontrášem“
Vašek Horák před pěti lety. Foto: Navrátil
Oženil se ve třiadvaceti letech, v roce 1967. V té době tancoval a zpíval vedle kyjovského Slováckého krúžku také ve folklorním souboru Olšava v Uherském Brodě, a to i se svou paní. „Měl jsem tenkrát trabanta, z Kyjovska jsme na zkoušky jezdily dva taneční páry. Jedna cesta ze Želetic byla sedmdesát kilometrů Bavilo nás to, tak jsme to dělali i za takových podmínek,“ vzpomíná Horák. V šedesátých letech se uherskobrodský soubor rozdělil na dvě tělesa, která působila pod názvy Olšava a Brozané. „Brozané zůstali bez muziky, proto jsme jim chtěli pomoct. Tenkrát nebylo muzikantů zdaleka tolik, jako je dnes. Takže jsem se až ve svých osmadvaceti letech dostal ke hře na violu, hrál jsem kontry,“ vysvětluje folklorista. 
 
„Od sedmačtyřicátého roku na Kyjovsku působil s cimbálovkou Jura Petrů. Hrávali většinou v radniční vinárně, rádi jsme si tam chodili zazpívat a zatancovat, ale jenom příležitostně jsme s nimi vystupovali,“ popisuje tehdejší situaci na místním folklorní scéně. „V šedesátých letech na Kyjovsku účinkovala Varmužova cimbálová muzika, kterou primášoval rodilý Kyjovják, Jan Slaměna. Muzika občas zahrála „chase“ Slováckého krúžku. Začátkem sedmdesátých let se dostavoval v Kyjově kulturák a krúžek se rozšířil na Slovácký soubor, protože byla velká snaha získat pro krúžek muziku,“ přibližuje pamětník. Tenkrát oslovili muzikanta Karla Hirsche, aby dal dohromady cimbálovku. Hirsch pozval do sestavy i Vaška Horáka. „Když muzika chtěla fungovat, tak musela jít na povinné přehrávky, přidělili jí kvalifikaci, kterou bylo nutné každé dva roky obhajovat před porotou,“ objasňuje zpěvák a muzikant.
V těchto letech se tedy transformoval kyjovský Slovácký krúžek na soubor, kde byla zastoupena nejen složka taneční a pěvecká, ale i hudební. „Národopis je postavený na muzice, ale my, moje generace, jsme tu šanci neměli. Později už Lidové školy umění produkovaly každý rok houslisty, z nichž někteří se vždy ve folkloru uchytili,“ dodává.
Karla Hirsche časem nahradil ve funkci primáše zkušenější Jan Slaměna. Horák jako člen Slaměnovy cimbálové muziky vedle kyjovského Slováckého krúžku spolupracoval s řadou dalších úspěšných folklorních souborů. „Těšilo mne, že mohu hrát k tanci a zpěvu mladým a že tradice pokračuje,“ říká ke svému muzikantskému působení. „Národopisných festivalů jsem se účastnil hrozně rád, žil jsem tím. Díky folklóru jsme procestovali Evropu. Pro mne ale bylo důležité, že jsem potkal celou řadu krásných lidí, skvělých zpěváků a muzikantů, osobností lidové muziky.“

Zpíval v Národním...
Ve druhé polovině devadesátých let Vašek Horák vedl mužský pěvecký sbor v Bukovanech. „Tenkrát tam chodili i podnikatelé Zapletal a Kouřil,“ podotýká s tím, že i za jejich podpory se podařilo v roce 2001 vydat CD „Veselo muziko“ mužského a ženského sboru z Bukovan. Horák zde zpívá sólovou píseň Svatý Urbane, kterou složil u příležitosti posvěcení sochy sv. Urbana, patrona vinařů, v Bukovanech. Později na pozvání starostky Kostelce řídil devět let smíšený národopisný sbor Kosteláci. Vzpomíná na pěvecké vystoupení se sborem v roce 2008 na slavnosti svěcení Božích muk v Kyjově-Bohuslavicích. Sakrální stavbička vznikla díky finančnímu daru sourozenců Josefa a Marie Cichrových z Boršova. Rodina zemědělců Cichrových byla za minulého totalitního režimu těžce perzekvována. 
 
„Folklór jsem vždy dělal pro radost,“ říká Vašek Horák.
V roce 2004 Horák za podpory přátel natočil profilové CD „Pod Babím lomem“. Následovalo CD „A když si zazpívám“, kde přizval k některým písním i kostelecký pěvecký sbor. Při natáčení zaangažoval i své známé, přední muzikanty z brněnského BROLNu. „Velkou pomocí pro mne byl Radek Zapletal,“ vzpomíná s povděkem folklorista na svého celoživotního přítele a učitele.
„Pocházím z venkova, všecky polní práce a kolem vinohradu, o kterých se v lidových písních často zpívá, znám, jinak bych o tom ani zpívat nemohl,“ konstatuje Horák, jehož pravdivý a procítěný muzikální projev se dotýká srdcí posluchačů. S potěšením také oživuje zapomenuté písně, ve kterých promlouvají příběhy našich předků. Odposlouchával je od starších lidí nebo je vyhledává ve sbírkách známých sběratelů.

Vystupování Vaška Horáka bylo a je velmi skromné, nikdy se nesnažil získat přízeň celebrit a hřát se v jejich výslunní. „Všecka sláva polní tráva, jak se zpívá v jedné z písní, toho jsem se vždycky držel a folklor jsem dělal pro radost.“ Rád ale vzpomíná na své vystoupení po představení Jiráskovy Lucerny v Národním divadle v Praze, kdy zazpíval herci Radovanu Lukavskému k jeho 85. narozeninám. „Lukavský hrál vodníka Ivana. Po skončení divadla a našem hudebním vstupu se dočkal ovací, celé hlediště povstalo… i já jsem měl tenkrát slzy v očích. Do Prahy nás přijel z Kyjova celý vagón, organizoval to Laďa Výleta, který měl se slavným hercem přátelské kontakty. Nikdy nezapomenu, jakou krásnou prohlídku budovy Národního divadla pro nás Lukavský připravil, provedl nás od základních kamenů až po půdu,“ připomíná si silný zážitek jubilant, Vašek Horák. 





 







-



Žádné komentáře:

Okomentovat