Šohaj Násedlovice zaměstnával stovky žen

Násedlovice - Asi tři stovky bývalých zaměstnanců závodu Šohaj Násedlovice se sešlo poslední zářijovou sobotu v sále kulturního domu v Násedlovicích. Setkání uspořádala obec Násedlovice ve spolupráci s kulturně-sportovní komisí. Přítomný byl i devětaosmdesátiletý Pavelka, dlouholetý ředitel závodu. Podnik fungoval v letech 1951 až 2004.

 

V roce 1956, kdy sem ve svých čtrnácti letech po ukončení základní školní docházky nastoupila Helena Žaroská ze Žarošic, byl ředitelem Šohaje Oldřich Gardáš. Podnik měl tehdy asi 200 zaměstnanců. „Dělalo se na dvě směny. Byla tu velká dílna, malá dílna, střihárna a žehlírna,“ vybavuje si dnes sedmasedmdesátiletá žena. „Pracovala jsem na velké dílně, všívala jsem rukávy na dvojjehlovce. Šily se tu vojenské košile nebo pánské košile z popelínu různé kvality. Abych si vydělala 50 korun, musela jsem za směnu všít 1000 rukávů, to je 500 kusů košil. Na konci výrobního procesu byly ostřihovačky, které ostřihovaly nitě. Pak následovala kontrola, každý kus byl podepsaný a pokud se našla závada, dotyčná musela šití opravit. Ze směny nás rozvážel autobus a cestou jsme si zpívaly lidové písničky,“ vzpomíná s úsměvem na dobu své mladosti pamětnice. 

 

Pracovnice z okolí Násedlovic cestovaly do zaměstnání autobusem. Foto: archiv obce Násedlovice

Ale navždy kroj ten udržeti se nedá!

Výstava ke 100. výročí úmrtí Josefa Klvani je v těchto dnech k vidění v kyjovském muzeu. Josef Klvaňa byl prvním ředitelem nově založeného státního reálného gymnázia v Kyjově. Působil zde v letech 1898 až 1919. Gymnázium nese v současnosti jeho jméno.

Výstava ke 100. výročí úmrtí Josefa Klvani potrvá do 10. listopadu.

Klvaňa se narodil v roce 1857 ve Vídni českým rodičům. Vyrostl v Lipníku nad Bečvou, kam se rodina záhy přestěhovala. Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci, následovaly studia na filozofické fakultě na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Učil na českém gymnáziu v Kroměříži a později v Uherském Hradišti. Jako učitel přírodopisu nevyučoval jenom fakta, ale snažil se ve svých žácích probudit zájem a lásku k přírodě. V době školních prázdnin podnikal průzkumné geologické cesty po vlasti i do zahraničí a často k nim přizval i své žáky. 

V čase, kdy působil ve funkci ředitele českého gymnázia v Kyjově, už se jeho pozornost ubírala jiným směrem, zabýval se etnografií – národopisem. Věnoval se vědeckému studiu moravských lidových krojů, jejich popisu a mapování. Byl výborným kreslířem a stal se také jedním z prvních českých fotografů. Jako první na svých snímcích zachytil Jízdy králů ve Vlčnově. Z fotografických a písemných materiálů Josefa Klvani čerpají i dnešní etnografové při rekonstrukci lidového oděvu.

I když, jak ve své národopisné studii Klvaňa poznamenal, „navždy kroj ten se udržeti nedá“ a způsob každodenního odívání je opravdu dnes zcela jiný než před sto lety, kroj z lokálního společenského a kulturního života nevymizel. Zdá se, že právě naopak. Zvláště na jihovýchodní Moravě si i na začátku třetího tisíciletí stále udržuje svoje pevné místo v budování regionální identity.

Má rád slovácké písničky, místní nářečí i lidi

Milovník národopisu Vašek Horák oslavil pětasedmdesátiny

Folklorista Vašek Horák.

Zpěvák, tanečník, muzikant Václav Horák z Kyjova oslavil 8. srpna pětasedmdesáté narozeniny. Jubileum si připomněl na Slovácký rok vystoupením s cimbálovou muzikou Friška v atriu radnice. „Všichni si přejí hlavně zdraví, ale důležitější je, aby se lidé měli normálně rádi,“ podotýká muž, jehož nepřehlédnutelnou vlastností je skromnost a pokora. Lidovou hudbu si zamiloval od mládí. Dcera Hana, provdaná Vašulková, v roce 1991 založila folklorní soubor Javor a od roku 1998 do roku 2013 vedla taneční složku úspěšného dětského slováckého souboru Kyjovánek. Také dva dnes již dospělí vnuci nezapřou své kořeny. Oba hrají na housle, starší David je primášem v cimbálové muzice Friška a mladší Martin se ve svých dvaadvaceti letech stal nejlepším tanečníkem verbuňku roku 1919.

Zpíval a tančil už ve škole

Václav Horák (nar. 1944) pochází ze Želetic. V sousedních Nenkovicích chodil od roku 1956 do měšťanky a tady mu vstoupil do života pan učitel Sehnal, který se zajímal o národopis. Všiml si Vaškova muzikálního talentu a vybral ho do skupiny dětí, která zpívala a tancovala. „Občas nás vedla v nácviku choreografie Milada Bimková, která sbírala a zapisovala místní lidové tance,“ vzpomíná Horák na význačnou regionální osobnost národopisu.
Učitel Leopold Sehnal ve škole v Nenkovicích založil dechový soubor a Vašek se učil hrát na trubku – křídlovku. „Docela se mi to dařilo, a tak jsem se přihlásil stejně jako další tři moji

spoluhráči na Vojenskou hudební školu v Liberci,“ vypráví. Chlapci byli přijati, on to štěstí neměl. Roli sehrál jeho původ, otec byl dříve živnostník, provozoval autodopravu. Václav se pak vyučil v Kyjově elektrikářem a zůstal tomuto povolání věrný po celý život.

Po hodech v roce 1958 se stal členem kyjovského Slováckého krúžku. „To mě nastartovalo k národopisu,“ říká. V 60. letech se dostal mezi zpěváky krúžku, kteří několikrát natáčeli s BROLNem - Brněnským rozhlasem lidových nástrojů. Tady potkal například primáše Radka Zapletala, který upravoval lidové písně. Přátelské kontakty s vynikajícími hudebníky pro něj byly inspirací a přetrvaly dlouhá léta.

Jak se stal „kontrášem“

Vašek Horák před pěti lety. Foto: Navrátil

Oženil se ve třiadvaceti letech, v roce 1967. V té době tancoval a zpíval vedle kyjovského Slováckého krúžku také ve folklorním souboru Olšava v Uherském Brodě, a to i se svou paní. „Měl jsem tenkrát trabanta, z Kyjovska jsme na zkoušky jezdily dva taneční páry. Jedna cesta ze Želetic byla sedmdesát kilometrů Bavilo nás to, tak jsme to dělali i za takových podmínek,“ vzpomíná Horák. V šedesátých letech se uherskobrodský soubor rozdělil na dvě tělesa, která působila pod názvy Olšava a Brozané. „Brozané zůstali bez muziky, proto jsme jim chtěli pomoct. Tenkrát nebylo muzikantů zdaleka tolik, jako je dnes. Takže jsem se až ve svých osmadvaceti letech dostal ke hře na violu, hrál jsem kontry,“ vysvětluje folklorista. 
 

„Od sedmačtyřicátého roku na Kyjovsku působil s cimbálovkou Jura Petrů. Hrávali většinou v radniční vinárně, rádi jsme si tam chodili zazpívat a zatancovat, ale jenom příležitostně jsme s nimi vystupovali,“ popisuje tehdejší situaci na místním folklorní scéně. „V šedesátých letech na Kyjovsku účinkovala Varmužova cimbálová muzika, kterou primášoval rodilý Kyjovják, Jan Slaměna. Muzika občas zahrála „chase“ Slováckého krúžku. Začátkem sedmdesátých let se dostavoval v Kyjově kulturák a krúžek se rozšířil na Slovácký soubor, protože byla velká snaha získat pro krúžek muziku,“ přibližuje pamětník. Tenkrát oslovili muzikanta Karla Hirsche, aby dal dohromady cimbálovku. Hirsch pozval do sestavy i Vaška Horáka. „Když muzika chtěla fungovat, tak musela jít na povinné přehrávky, přidělili jí kvalifikaci, kterou bylo nutné každé dva roky obhajovat před porotou,“ objasňuje zpěvák a muzikant.

V těchto letech se tedy transformoval kyjovský Slovácký krúžek na soubor, kde byla zastoupena nejen složka taneční a pěvecká, ale i hudební. „Národopis je postavený na muzice, ale my, moje generace, jsme tu šanci neměli. Později už Lidové školy umění produkovaly každý rok houslisty, z nichž někteří se vždy ve folkloru uchytili,“ dodává.

Karla Hirsche časem nahradil ve funkci primáše zkušenější Jan Slaměna. Horák jako člen Slaměnovy cimbálové muziky vedle kyjovského Slováckého krúžku spolupracoval s řadou dalších úspěšných folklorních souborů. „Těšilo mne, že mohu hrát k tanci a zpěvu mladým a že tradice pokračuje,“ říká ke svému muzikantskému působení. „Národopisných festivalů jsem se účastnil hrozně rád, žil jsem tím. Díky folklóru jsme procestovali Evropu. Pro mne ale bylo důležité, že jsem potkal celou řadu krásných lidí, skvělých zpěváků a muzikantů, osobností lidové muziky.“

Zpíval v Národním...

Ve druhé polovině devadesátých let Vašek Horák vedl mužský pěvecký sbor v Bukovanech. „Tenkrát tam chodili i podnikatelé Zapletal a Kouřil,“ podotýká s tím, že i za jejich podpory se podařilo v roce 2001 vydat CD „Veselo muziko“ mužského a ženského sboru z Bukovan. Horák zde zpívá sólovou píseň Svatý Urbane, kterou složil u příležitosti posvěcení sochy sv. Urbana, patrona vinařů, v Bukovanech. Později na pozvání starostky Kostelce řídil devět let smíšený národopisný sbor Kosteláci. Vzpomíná na pěvecké vystoupení se sborem v roce 2008 na slavnosti svěcení Božích muk v Kyjově-Bohuslavicích. Sakrální stavbička vznikla díky finančnímu daru sourozenců Josefa a Marie Cichrových z Boršova. Rodina zemědělců Cichrových byla za minulého totalitního režimu těžce perzekvována. 
 

„Folklór jsem vždy dělal pro radost,“ říká Vašek Horák.

V roce 2004 Horák za podpory přátel natočil profilové CD „Pod Babím lomem“. Následovalo CD „A když si zazpívám“, kde přizval k některým písním i kostelecký pěvecký sbor. Při natáčení zaangažoval i své známé, přední muzikanty z brněnského BROLNu. „Velkou pomocí pro mne byl Radek Zapletal,“ vzpomíná s povděkem folklorista na svého celoživotního přítele a učitele.

„Pocházím z venkova, všecky polní práce a kolem vinohradu, o kterých se v lidových písních často zpívá, znám, jinak bych o tom ani zpívat nemohl,“ konstatuje Horák, jehož pravdivý a procítěný muzikální projev se dotýká srdcí posluchačů. S potěšením také oživuje zapomenuté písně, ve kterých promlouvají příběhy našich předků. Odposlouchával je od starších lidí nebo je vyhledává ve sbírkách známých sběratelů.

Vystupování Vaška Horáka bylo a je velmi skromné, nikdy se nesnažil získat přízeň celebrit a hřát se v jejich výslunní. „Všecka sláva polní tráva, jak se zpívá v jedné z písní, toho jsem se vždycky držel a folklor jsem dělal pro radost.“ Rád ale vzpomíná na své vystoupení po představení Jiráskovy Lucerny v Národním divadle v Praze, kdy zazpíval herci Radovanu Lukavskému k jeho 85. narozeninám. „Lukavský hrál vodníka Ivana. Po skončení divadla a našem hudebním vstupu se dočkal ovací, celé hlediště povstalo… i já jsem měl tenkrát slzy v očích. Do Prahy nás přijel z Kyjova celý vagón, organizoval to Laďa Výleta, který měl se slavným hercem přátelské kontakty. Nikdy nezapomenu, jakou krásnou prohlídku budovy Národního divadla pro nás Lukavský připravil, provedl nás od základních kamenů až po půdu,“ připomíná si silný zážitek jubilant, Vašek Horák. 

 

-

Zažít Kyjov jinak - hodně zábavy s malými náklady

Kyjov – Druhý ročník sousedské slavnosti „Zažít Kyjov jinak“ přinesl opět pestrou programovou nabídku pro obyvatele města. Akce, založená na principu vzájemné výpomoci a dobrovolnického nasazení, probíhala na náměstí před gymnáziem a v parku. Připojila se i blízká knihovna.

První část sobotního programu byla určena hlavně dětem, odpoledne se konaly hudební koncerty. „Kapely vystupují bez nároku na honorář,“ uvedla členka organizačního týmu akce Zuzana Šrahůlková. „Město zapůjčilo stánky, takže se zde každý, kdo má co nabídnout ostatním, může zdarma prezentovat.“ Toho využily neziskové organizace i zájmové spolky, ale především jednotlivci. Svoji kolekci šatů ve stánku u gymnázia předvedla začínající designérka oděvů a šperků Radomíra Klouparová z Kyjova. Prostor náměstíčka jí posloužil jako molo pro módní přehlídku. Originální textilní „skřítky z kyjovského lesa“ si „sousedé“ mohli zakoupit u stánku Lenky Navrátilové, která tímto způsobem hledá podporu pro vydání své první knihy pro děti. „Ráda šiju i píšu, tak jsem to skloubila dohromady,“ usmívá se.

Relaxační chodníček z přírodních materiálů.

 Na stanovišti Českého svazu ochránců přírody a lesní mateřské školky si děti vyzkoušely poznávání rostlin, se kterými se ve svém okolí setkávají, nebo se bosýma nožkama prošly po relaxačním chodníku z přírodních materiálů. Téma ochrany životního prostředí a koncept zero waste - života bez obalu jsou přítomné i v aktivitě Soni Šaradinové, která organizuje charitativní dětský bazárek. „Děti rychle rostou, oblečení většinou nezničí, a tak jsem chtěla nabídnout možnost k jeho dalšímu využití,“ říká mladá žena. Za poplatek padesáti korun si zájemci mohli odnést vše, co se jim pro děti hodí. Výtěžek z bazárku Šaradinová rozděluje mezi azylový dům pro matky s dětmi a kojenecký ústav v Kyjově. 

Soutěž o nejlepší pomazánku a chléb. 

„Je to nízkorozpočtová akce a těší nás velký zájem lidí, kteří mají chuť se do sousedské slavnosti zapojit. Program je ještě bohatší než v minulém roce. Divadla, výtvarné dílničky pro děti, lanová dráha v parku, psí sporty, umisťovací výstava koček, basketbalové utkání, koncerty, výstavy, autorské čtení a další. Uspořádali jsme tombolu, do které každý ze stánků něco věnuje. Výtěžek použijeme na sousedskou slavnost v příštím roce. Vážíme si podpory, kterou nám město poskytuje,“ zdůraznila Šrahůlková. Kyjov se tak připojil k celostátní akci Zažít město jinak. Kromě Prahy se slavnost konala ve třiceti dalších městech, například v Brně, v Uherském Hradišti nebo ve Veselí nad Moravou

Lidé si vyrazili v neděli na trh na zámek

Milotice - Plné parkoviště aut a a zaplněné i další přilehlé odstavné plochy v okolí zámku svědčily o neobyčejném zájmu návštěvníků o Trh místních produktů, který se konal v neděli 22. září v zámeckém areálu v Miloticích. Lidi z blízkého i vzdáleného okolí přilákala nejenom nabídka lokálních pochutin – vína, medu, povidel, sádla nebo bramborových lat, na které se stála fronta, ale také kulturně-zábavný program pro děti i dospělé a v neposlední řadě pěkné slunečné počasí babího léta. Půvabné prostředí okolí zámku a příjemná atmosféra společenské události byla dalším bonusem nedělního výletu.

 

Příjemné počasí hrálo do karet pořadatelům Trhu místních produktů v milotickém zámku.

Královské vinobraní ocenili turisté i místní

První ročník akce Královské vinobraní se uskutečnil v sobotu v polovině září v Kyjově. Na náměstí před radnicí měl odpolední kulturní program folklorní charakter, účinkovali místní soubory. Zlatým hřebem programu bylo vystoupení Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, která na folklorní scéně působí už od roku 1966. „Zahráli jsme pár horňáckých, pár dolňáckých. Aby posluchači poznali horňáckou muziku a dostali i to, na co jsou zvyklí,“ poznamenala k repertoáru živoucí legenda horňáckého folkloru primáš Martin Hrbáč. 

Cimbálová muzika Martina Hrbáče vznikla v roce 1966. Ze zakládajících členů CM  zde dnes působí pouze primáš Martin Hrbáč.

Se sklenkou vína v ruce a v dobré náladě poslouchal cimbálovku manželský pár z Litomyšle. „Jsme tady na kole,“ říká žena. „Byli jsem se podívat ve sklípcích v Mutěnicích, tam jsme ochutnali burčák, a teď se posilníme před cestou do kopce do Bukovan, kde jsme ubytovaní na Bukovanském mlýně,“ doplnil s úsměvem muž. 

K vystoupení Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče se spontánně přidala kyjovská chasa.

Ve večerních hodinách se posluchači na náměstí mohli těšit na oblíbenou dechovou hudbu Moravanka Jana Slabáka. Program probíhal také na letním kině a přitáhl hlavně mladé posluchače. Hlavní hvězdou večera byla česká pop-punková kapela Rybičky 48 s Kubou Rybou.

Klasická černobílá fotografie bude vždycky „in“

Kyjov – Kdo se zajímá o fotografii, neměl by si nechat ujít výstavu v Galerii Doma. Jiří Nováček, rodák ze Znojma, zde prezentuje své černobílé fotografie pořízené klasickou technikou.

Jiří Nováček fotí na klasické černobílé filmy.

Fotografování je pro třiašedesátiletého Nováčka celoživotní zálibou. „Vždycky byl hodně podnikavý a na focení si dokázal vydělat peníze, už když jsme spolu studovali,“ vzpomíná Stanislav Pokorný z Kyjova. S Jiřím se seznámili na nástavbovém studiu ekonomiky cestovního ruchu v Táboře. Nováček pak žil dlouhé roky v Olomouci, později v Praze a nyní bydlí v Neratovicích, severně od Prahy. 

„Jirka Nováček je jedna z nejvýraznějších postav na webu Temnakomora.cz, má velké zkušenosti s technikou, sleduji jeho tvorbu, a proto jsem rád na výstavu přijel,“ sdělil fotografův fanoušek Jaroslav Vacek z Lipníka nad Bečvou, který sám rovněž fotí i vystavuje. „Fotografie jsou úžasné, moc se mi líbí,“ zhodnotila snímky návštěvnice vernisáže v galerii.

Nováček vybral na výstavu fotografie pořízené v průběhu let 1974 až 2019, což je dlouhé období 45 let. Z tisíce snímků zvolil ty, které ho nejsilněji oslovily. Fotografie nedoplňují popisky, ale autor si přesně vybavil místo, čas i okolnosti pořízeného snímku a zájemcům nabídl komentovanou prohlídku svého díla. „Soustřeďuji se na oční kontakt s lidmi,“ přibližuje fotograf. „Pokud vás pohledem akceptují, pak můžete fotit, co chcete. Jenom si musíte počkat na ten správný okamžik. Velice hezky se fotí v cizině, lidé jsou vstřícní, komunikativní, otevření. Nejhůř se fotí v české kotlině, v Praze, na malých českých obcích,“ konstatuje fotograf. 

O hudební produkci se postarali Nachmelení starci. Zleva Jiří Lunga a Petr Moudrý.

Zatímco většina lidí se po nástupu digitalizace začala zbavovat fotoaparátů na film jako něčeho překonaného, Nováček zůstal tradiční technice věrný. Užívá si chvíle v temné komoře při zvětšování klasickým způsobem „na stříbro“ a rád si máčí ruce ve vývojce při vyvolávání fotografií na papír. Takto strávil stovky a tisíce hodin. „Jirka je na sebe velmi náročný, perfekcionistický a při práci až úzkostlivě pedantický, všechno má své přesné místo,“ podotýká jeho přítel Staňa Pokorný.

Nováček vystavuje samostatně a účastní se i skupinových výstav, umístil se ve fotografických soutěží. „Dobrá fotka umí mluvit sama za sebe. Pokud divák v té fotce něco uvidí, něco ho osloví, pak jsem spokojen,“ uzavírá svou pozvánku na expozici fotograf. 

„Tahle dívka mi očima řekla, že je šťastná,“ říká fotograf Jiří Nováček.

Výstava v kyjovské Galerii Doma potrvá do 5. října.