pátek 20. května 2022

Děti si oblíbily didgeridoo

Daniel Bartoš naslouchá hudbě lastury.(Foto. archiv D. Bartoše.)
Kyjov-Bohuslavice – Již tradiční akci pro malé čtenáře Odpoledne s Andersenem v pobočce kyjovské knihovny v Bohuslavicích tentokrát zpestřilo vystoupení Daniela Bartoše, který s sebou přinesl několik neobvyklých hudebních nástrojů, typických pro Afriku a Austrálii. 

„Zavřete oči…“ vyzval přítomné hudebník a zhasl v místnosti světlo, protože ve tmě člověk vnímá zvuky intenzívněji. Za okamžik si děti opravdu připadaly jako v horkem rozpálené Africe, kde se ozývají rytmy domorodců. Daniel Bartoš hrál na hliněné perkusivní nádoby zvané udu, jednu z nich si sám na základě inspirace hudebníkem Tomášem Rohlederem navrhl a vyrobil. A příležitost vyzkoušet si neobvyklé nástroje dostaly i děti.


Nejvíc je nadchnul didgeridoo, dechový hudební nástroj australských domorodců. V tradiční podobě se jedná o termity vyžraný dutý kmínek stromu eukalyptu. „Nikdo pořádně nevěděl, ze které oblasti Austrálie ten nástroj pochází. A mě tak svým intenzivním zvukem zaujal, že jsem si řekl, že se do Austrálie musím podívat,“ vypráví Bartoš. K protinožcům cestoval v roce 2006 a původně plánovaný tříměsíční pobyt se protáhl na celý rok. „Austrálie je velká a ten nástroj pochází až ze samotného tropického severu kontinentu, odkud je blíže do Indonésie než například do Sydney. Je to velmi odlehlá část Austrálie známá jako Arnhemská země. Zde se dostanete do vzdálených domorodých komunit zvaných outstations, kde nástroj můžete vidět doopravdy ve svém původním prostředí, například jako jediný pozvaný návštěvník do osady na břehu Arafurského moře... Každý hudební nástroj má v sobě již skrytý svůj příběh a didgeridoo vás provede tropickým pobřežím Austrálie. Tento svět skvěle přibližuje například film 10 Kánoí od režiséra Rolf De Heera, který film v té době právě představoval na místním folklórním GARMA festivalu. Didgeridoo, známě jako yidaki, je v podstatě rytmický dechový doprovodný nástroj. Představte si kombinaci basové kytary a bicích, které doprovází tradiční písně kmene Yolungu zvané manikay. Je fascinující, jak velmi jednoduché hudební nástroje mají neuvěřitelně širokou paletu zvuků a výrazů.“
Daniel Bartoš se hudbě věnuje od mládí, inspiroval ho například Jimi Hendrix a jeho improvizace na elektrickou kytaru, obdivuje islandskou zpěvačku Björk a její jedinečnou hudbu, která používá originální hudební nástroje a obdobně syrové elektronické zvuky podobné didgeridoo. „Já tomu říkám organická elektronika – když se hraje improvizovaná hudba přímo na akustické nástroje,“ poznamenává.

Daniel pochází z jižních Čech, vystudoval obor kulturní ekologie na Karlově Univerzitě s magisterskou prací věnovanou Austrálii, studoval na FAMU a spolupracoval s hudební akademií HAMU v Praze na snímání hudebních gest sensory. V současné době žije s rodinou ve Snovídkách, okres Vyškov, a živí se jako designér.

V závěru vystoupení doporučil všem knihu H.U.D.B.A., kterou napsali Michal Libera a Michal Mendyk. Ta nejen malým čtenářům otevírá přístupným způsobem s hravými ilustracemi košatý prostor světové hudby. „Je to fantastické čtení, které vás naučí hrát si s hudbou a vnímat nové zvukové inspirace. Neuchopitelné zvukové koláže od Johna Cage, minimalismus Steva Reicha, renezanční hudba nebo remixovaný Michael Jackson najednou začínají dávat smysl, tak jak začínáte pronikat do nápaditých světů originálních hudebníků. Každý z nás je hudebník, stačí se jen zaposlouchat.”

Daniel v současné době objevuje místní tradiční cimbál a jeho autentický zvuk přetváří v inovativní ambientní hudbu. V té se tak vynořují nové a nečekané zvukové krajiny. Nahrávky a ukázky z připravovaného alba Barefoot Landscapes, neboli Krajinami naboso, je možné si poslechnout na www.danielbartos.com





pátek 6. května 2022

Zpěvulenky rozsvítily duše modlitbou svaté Faustyny

Hudební pásmo Boží milosrdenství v mé duši inspirované Deníčkem řeholní sestry Faustyny zaznělo v neděli 24. dubna ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kyjově. Pořad připravily Zpěvulenky z Čeložnic společně s dětmi a přáteli.

„Spíše než o koncert jde o živou modlitbu,“ přiblížila členka pěveckého sboru Jana Slezáčková. „Zpěv je prokládán mluveným slovem, rozhovorem sestry Faustyny s Bohem, a zazní i krásná hudba.“ Marie Faustyna Kowalská byla polská řeholnice a mystička, členka Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství, která byla v roce 2000 prohlášena za svatou. Narodila se v roce 1905 a zemřela v pouhých 33 letech na tuberkulózu.

Ne všichni vědí, že dnes po celém křesťanském světě rozšířený obraz Spasitele, z jehož srdce tryskají dva paprsky a u nohou má nápis „Ježíši, důvěřuji Ti“, vychází právě z vize mystičky Faustyny. Význam obrazu vysvětlil ve vidění této řeholní sestry sám Ježíš: „Světlý paprsek znamená vodu, která ospravedlňuje duše, červený paprsek znamená krev, která je životem duší. Šťasten, kdo v nich bude žít, protože toho nezasáhne ruka spravedlivého Boha. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne.“ Tato slova zaznamenala sestra Faustyna ve svém Deníčku, který odkrývá hloubku jejího duchovního života. 

Postavu sestry Faustyny ztvárnila šestačtyřicetiletá Ester Hofírková z Kostelce. „Sestra Faustyna byla prostá řeholnice, nestudovaná, a právě ji si vybral Ježíš k tomu, aby zvěstoval poselství božího milosrdenství celému světu. Ježíš se jí zjevil a chtěl, aby namalovala obraz tak, jak ho viděla. Sestra Faustyna to ale nedokázala a byla z toho velmi smutná. Podle jejího popisu se tohoto úkolu chopil malíř. Když byl obraz hotový, byla zklamaná. Ani jemu se nepodařilo štětcem obraz Ježíše zachytit tak krásného, čistého, jak ho vídala… protože to už je nadpozemská krása.“

Autorkou pásma je Jana Něničková, která v Čeložnicích vede ženský pěvecký sbor Zpěvulenky. Deníček sestry Faustyny se jí dostal do rukou před pěti šesti roky, kdy prožívala těžší životní období, a protože ji myšlenky řeholnice oslovily a povzbudily, rozhodla se toto poselství předávat dál. Text Deníčku je obsáhlý, takže bylo těžké vybrat to nejdůležitější. Mluvené slovo doplnily novější duchovní písně. V záměrné anonymitě kostelního kůru vystoupilo 14 členek sboru, 10 dětí a 7 hudebníků. Zazněla příčná flétna, irská flétna, housle, klavír, kytara, baskytara, tamburína a a perkusivní hudební nástroj – cajón.

Autorka pásma Jana Něničková a režisér Jan Krist.

Ve fázi příprav oslovila scénáristka Něničková Jana Krista, který si vzal na starost režii. Svůj sametový hlas Ježíši propůjčil Vladimír Švarc z Rajnochovic. „Mimo pěveckou složku se začala scházet čtecí skupina. Protože uvádíme pásmo v kostelech, musíme pamatovat i na církevní předpisy,“ zmínil Krist. „Potěšilo nás, že přišly na živou modlitbu sestry Faustyny i tři rodiny z Ukrajiny.“ Celkem pořad v Kyjově shlédlo asi 80 lidí.

Zpěvulenky se scházejí k pravidelným zkouškám už od roku 2010. Své hudební pásmo Boží milosrdenství v mé duši uvedly již v loňském roce v Kostelci, 1. května měli možnost jej vidět v Čejkovicích a 15. května zazní ve Vracově.



Kyjovští si připomněli konec války

Před památníkem padlých poblíž kaple sv. Josefa se ve čtvrtek 28. dubna uskutečnil pietní akt u příležitosti 77. výročí osvobození Kyjova rumunskou armádou a ukončení 2. světové války. Tato akce v souvislosti s válečnou situací na Ukrajině získala nový, hlubší a aktuální rozměr. Čelní představitelé města položili věnce a květiny, starosta František Lukl k přítomným promluvil. Pietního aktu s krátkým kulturním programem, v rámci kterého zazněly zpívané biblické žalmy, se účastnili žáci z kyjovských základních a středních škol.


„Jsem ráda, že přišli mladí,“ řekla Novému Slovácku historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková, která zde přednesla svoji netradiční Modlitbu za mír. „Bože, dej, aby už nikdy koncese na těžbu ropy, wolframu, ani zlata a diamantů nebyly pro nikoho cennější než lidské životy,“ zazněla úvodní věta modlitby. „My všichni můžeme určitým způsobem bránit válkám, třeba když nebudeme toužit po stálém zvyšování spotřeby a zisků za každou cenu,“ upozorňuje Bednaříková.

„Vzpomínáme teď na 50 milionů zbytečně zmařených životů za 2. světové války. Jsme tu, třebas už tuto válku nikdo z nás nepamatuje. Ale nechceme, aby paměť na její příčiny nebo důsledky zahynula,“ řekla v závěru modlitby Kyjovjanka Jarmila Bednaříková.

 


Numerologie i Cubeca lákají návštěvníky do knihovny

Po covidovém období útlumu se v kyjovské knihovně naplno rozbíhá přednášková činnost.  

Zaplněný sál přivítal i herce Jiřího Bartoně, který z Kyjova pochází. O indické numerologii zde mluvil již podruhé. Jak se dalo čekat, většinu obecenstva tvořily ženy, ale účastnili se i dva pánové, což lektor s potěšením kvitoval.

Bartoň vyučuje herectví a dějiny českého filmu na Mezinárodní Konzervatoři v Praze. Je spoluautorem Velké knihy herců první republiky a protektorátu a v současné době pracuje již na další knize s podobným tématem. Jako zpěvák vystupuje v pořadu Staré filmové melodie. Spolupracuje s Českým rozhlasem, s Českou televizí a s TV Nova. Numerologii, kterou někteří považují za iracionální pseudovědu bez hlubšího opodstatnění, se věnuje už řadu let.

V úvodu lektor mluvil o své životní cestě a zážitcích, které by se daly označit jako paranormální. Vysvětlil význam jednotlivých čísel v datu narození a naznačil jejich vzájemný vztah, díky čemuž dokáže vyhodnotit předpoklady a potenciály daného člověka. Na osobnostech našich slavných prvorepublikových hvězd s tragickým osudem spojeným s dobou protektorátu demonstroval numerologický rozbor jejich dat narození.

Karel Kostka Cubeca na autogramiádě. (Foto: internet)     

„Jsem ráda, že si lidé do knihovny znovu našli cestu a můžeme se tu opět scházet při zajímavých příležitostech,“ řekla ředitelka knihovny Michaela Moudrá. „Z nadcházejících událostí bych chtěla zejména pozvat na přednášku Karla Kostky Cubecy, což je spisovatel, filozof, pedagog i výborný malíř. Počátkem devadesátých let založil první soukromou střední školu v republice. Patří do malé skupiny lidí na světě, jimž byla naměřena hodnota IQ vyšší než 200, má obdivuhodně široký záběr, a při komunikaci je to srdečný člověk,“ podotýká Moudrá.

Karel Kostka Cubeca vystoupí v knihovně ve středu 4. května v 17 hodin. Jeho literární tvorba je rozsáhlá. Například v češtině a angličtině byly vydány knihy Rozhovory/Talks a rozsáhlá dvoudílná monografie Cubeca, dále je autorem odborného textu Črty z psychologie a komunikace a knihy na pomezí náboženství a filozofie Kdo jsme: obecná teorie vědomí, času, prostoru a bytí. 

„Chceme naši práci dále zkvalitňovat, proto naše pracovnice připravily pro návštěvníky knihovny dotazník, jehož smyslem je získat zpětnou vazbu, zjistit, co naši klienti nejvíce oceňují, nebo co jim naopak chybí,“ dodává ředitelka knihovny s tím, že se těší na nové poznatky, které je budou inspirovat k další činnosti.





V knihovně se vyměňovaly kytky

Do veřejných knihoven se už dávno nechodí jenom půjčovat knihy, ale staly se komunitními centry s pestrou náplní. Zajímavou akcí poslední doby bylo v Městské knihovně Kyjov uspořádání Zeleného swapu, vzájemné výměny sazeniček rostlin i semen. 

 

Zájemci si mohli odnést a zasadit i semínka.

Mnoho žen s tím má své zkušenosti. Kytky rostou, množí se, okenní parapety jsou už plné, ale vyhodit rostlinky je jim prostě líto. Zelený swap tak dal příležitost udělat kytkou radost někomu dalšímu. Na stole vestibulu budovy se sešla pěkná řádka květináčků s pokojovými květinami, bylinkami a k dispozici byly i balíčky s neobvyklými semeny, které si mohli zájemci odnést. Nechyběly ani obrázky rostlin a informace o jejich původu, účincích a instrukce jak o ně pečovat. O akci, která začala 19. dubna, byl nečekaný zájem, a tak byla prodloužena na deset dnů.



sobota 23. dubna 2022

Teď je potřeba růst lidsky, říká historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková

Tři roky psala fejetony do národopisného časopisu Malovaný kraj, kde je členkou redakční rady, její povídky vycházely porůznu v novinách a časopisech. Je autorkou pěti titulů beletrie, ale především řady odborných a populárně naučných knih. Historička a spisovatelka Jarmila Bednaříková sama mluví jako kniha a je jasné, že témata, o kterých si povídáme, má do hloubky prostudovaná a promyšlená. Tak vznikl tento rozhovor, kdy se osobněji laděné otázky střídají s dotazy týkajícími se její profese a erudované odpovědi respondentky mohou místy připomínat přednášky pro posluchače Filozofické fakulty oboru Dějin starověku. Ale i tak překvapivě často rezonují s dnešní dobou.

Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 

Jarmila Bednaříková (nar. 17. září 1952 v Kyjově) se zabývá dějinami starověku, hlavně pozdní antiky a přeměnou antického světa v raně středověký. Vystudovala gymnázium v Kyjově a pak historii, archeologii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita). Vyučuje dějiny starověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývá problematikou stěhování národů, historií Hunů, ranými germánskými státy, etikou starověkých civilizací či sociálními problémy pozdní Římské říše. Žije střídavě v Kyjově a na své chalupě ve Chřibech.


Vaší poslední knihou je překlad z latiny díla Vita Anskarii, legendy o misionáři Oskarovi, která byla napsána v 9. století. Kolik vlastně ovládáte jazyků?

Určitě neovládám tolik jazyků, jako třeba náš prezident Masaryk, ale z těch živých je to němčina, angličtina a ruština, z těch mrtvých latina a také trochu klasická řečtina. Životopis sv. Oskara je psán pěknou latinou tzv. karolinské reformy vzdělanosti a týká se misionáře oblastí dnešního Dánska a Švédska. Oskar byl prakticky současník slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, což byl též jeden z důvodů, proč jsem právě tento překlad zvolila. Může ukázat, jaké trampoty tehdejší misionáři zažívali, jak je přijímalo prostředí, do nějž přicházeli a jak lehce či naopak neradi se lidé loučili se starým náboženstvím, jež vyznávali. Jak vůbec evangeliu rozuměli a jak se přijímání křesťanství slučovalo s obdobím válek, vedených dánskými, švédskými nebo norskými vikingy.

Absolvovala jste studijní a badatelské pobyty v Německu, Polsku, Rakousku, Švédsku a Velké Británii. Co vám přinesly? Který z nich byl nejdůležitější nebo nejzajímavější?

Nejzajímavější byl pro mne asi badatelský pobyt na švédské univerzitě v Lundu. A to hned z několika důvodů. Nebyl to pobyt na katedře historie, ale archeologie, takže jsem se seznámila zase s jinými poznatky než s těmi, které jsem získala z písemných pramenů, konkrétně o jednom z germánských kmenů, jimiž se zabývám, Gótech. Dále jsem mohla navštívit některé katedrály, které pocházely z doby christianizace Skandinávie. Najednou jsem seděla v temné prastaré katedrále z 10. století, kde se počátky tamějšího křesťanství opravdu odehrávaly. Stála tam skutečně od té doby, třebaže byla pochopitelně opravována. Prožívala jsem cestu zpátky časem.

O Švédech se často říkalo, že jsou neobyčejně studení, zvláště k cizincům. Ale nic takového jsem tam nepocítila. Jak mladí, tak také starší badatelé byli velmi srdeční. Když jsem řekla, že skutečně mám zájem o všechnu jimi nabízenou literaturu, kterou bych vzala s sebou do Brna, ale mám omezenou nosnost, začali prostě balit větší bednu a tu mi potom poslali poštou. Řekla bych vřelí Seveřané. A to taky není poznatek zrovna bezvýznamný.

 Ještě něco vám z pracovních cest utkvělo?

Moc krásný byl také pobyt v německém Münsteru, kde jsem měla přednášku o germánském kmeni Ostrogótů a o jejich christianizaci, na kterou nepřišli jen studenti, jak bývá zvykem u nás, ale především vyučující, což mě moc potěšilo.

A hodně zajímavý zážitek mám též ze skotského Edinburgu - což nebyl badatelský pobyt, ale jen konference. Na konferenci bylo velmi málo času jít se kamkoli podívat. S kolegyní z Londýna jsme se tedy aspoň o polední přestávce vypravily do tamějšího muzea. Byla tam také expozice na téma christianizace Británie a Skotska. Zastavovala jsem se u všech příslušných památek a měla k nim výklad. Britskou kolegyni to velice překvapilo, že totiž někdo z ciziny se vůbec zabývá počátky jejich christianizace a že o ní dost ví, takže když jsme s vrátili, s úžasem hodně nahlas všem při svačince vykládala, že „ta kolegyně z Česka zná o naší christianizaci více než my“. To jistě člověk docela potěší… (směje se) 

Christianizace, česky pokřesťanštění, je pojem, který označuje proces konverze lidí ke křesťanství. To je vaším velkým badatelským tématem. Zajímají vás více české, nebo světové dějiny?

Mám ráda naše dějiny, hlavně třeba historii Velké Moravy, to je taková moje srdeční záležitost. Ale na druhé straně si myslím, že je dobré zabývat se i dějinami jiných národů, evropských i neevropských, protože to neobyčejně přispívá k porozumění. Takovou zkušenost mám třeba s arabskými studenty, kteří chodili na přednášku Arabský svět v době antiky a raného středověku. Tam jsme probírali nejstarší arabské dějiny a studenti pak přicházeli do mé pracovny, kde jsme dál o mnohém, nejen minulém, diskutovali a zjistili jsme, že je toho hodně, o čem můžeme mluvit, co nás spojuje, kde se nezačneme přít. Poznáváním jiných kultur, národů, jiných civilizací se výtečně dá dosáhnout vzájemného porozumění. Náš strach z něčeho cizího obvykle pramení z nevědomosti, z falešných představ.

 Napsala jste učebnice i historické romány. To všechno je podloženo badatelskou prací. Co to obnáší? Hodiny a hodiny studia v archivech?

V archivech v tomto případě ne, protože naše prameny se velkou většinou nachází v edicích (v užším slova smyslu se jedná se o formu zpřístupnění historických písemných pramenů, pozn. red.). Nejraději užíváme pramenů, vzniklých v době, které se týkají, nebo i pozdějších, opřených o dobré prameny starší. Žádný antický pramen se nám však nedochoval v takzvaném autografu, tak jak jej napsal nebo si nechal opsat třeba historik Hérodotos, Livius nebo Tacitus. Takže se musíme spokojit s pozdějšími, např. středověkými opisy těchto pramenů. Velcí historikové, velcí básníci jich mohou mít desítky a stovky. Některé prameny byly opsány možná též vícekrát, ale dochovaly se v jedné nebo dvou kopiích. Výborným pramenem jsou pro nás kromě děl antických historiků a spisovatelů také dobové nápisy v kameni či jiném trvanlivém materiálu, mince, papyry, dopisy, zákoníky nebo i – světe div se – popsané keramické střepy.
 

Kdo se opisováním rukopisů zabýval?

Co se týče rukopisů antiky, začíná jejich opisování už v 6. století, kdy v Itálii vznikl klášter Vivarium, který založil Cassiodorus, zvaný Senator, a ten poprvé zadal mnichům úkol staré rukopisy opisovat. Některé středověké rukopisy jsou velmi kvalitní, jiné jsou plné chyb, protože leckdo už neuměl latinsky, nevěděl tedy, co opisuje, nebo měl unavené oči, poněvadž samozřejmě nepsal při elektrickém osvětlení. Rukopisy mohly být poškozeny také mechanicky. Nám historikům velmi pomáhá to, že od doby humanismu se ediční činnost, zaměřená na dědictví antiky, velmi rozvinula, hlavně pak ovšem od 19. století, kdy už můžeme mluvit o moderní ediční práci. Editor shromáždí všecky existující rukopisy a porovná je mezi sebou. Vybere ten, který mu připadá nejbližší originálu, jejž samozřejmě nemáme. A hlavně se snaží rekonstruovat rukopis, z kterého všechny ty ostatní, které fyzicky máme, byly opsány. Protože jinou spojnici mezi originálem a tím, co držíme v ruce, nelze najít. Znění, kde se rukopisy liší, dává pod čáru na stránkách do tzv. kritického aparátu. Takže badatel má pak přehled o tom, jak vypadaly všechny dochované rukopisy, jestli v některém nebyly třeba mezery, vpisky, nebyl poškozen např. vlhkostí, myšmi, jestli v něm někdo něco nevymazával a tak dále, a s takovou podobou antických psaných textů pracujeme. Nově se i dnes stále objevují další starověké nápisy, mince nebo papyry, které se často věnují soukromému životu – obsahují např. rodinnou korespondenci, domácí účetnictví, svatební smlouvy.
 

Jak do toho vstupujete vy se svým badatelským přístupem?

Především musíme provádět takzvanou historickou textovou kritiku. Badatel si vždy zjišťuje co nejvíc informací o autorovi: kdy žil, čím byl, protože když někdo píše o válkách, je dobré, má-li vojenské zkušenosti; aby se někdo dostal např. do císařských archivů v Římě, musel být vyšším úředníkem. Důležité je třeba také jakého byl náboženského vyznání, politického přesvědčení, do jaké sociální vrstvy patřil, protože to vše může jeho dílo ovlivnit. Někdy musíme udělat také kritiku filologickou, to znamená sami něco do vydaného rukopisu doplnit nebo jej upravit podle určitých pravidel, aby odstavec nebo věta dávaly smysl. Takže tato práce na nás ještě zbývá, ale hlavně se snažíme pramen interpretovat. Tedy vydobýt z něj nejenom to, co má historik jaksi v prvním plánu, ale i všechno to ostatní – reálie všedního života, autorovo přesvědčení, myšlení, cítění a mravní hodnoty doby, její obavy a úzkosti, poznatky o hospodářství, rodině, vztahu k dětem a podobně. Porovnáváme také různé druhy pramenů mezi sebou (např. vyprávění historika a svědectví nápisů), ale i s poznatky archeologie.


Takže kláštery hrály důležitou roli pro zachování literárních děl, ostatně to je věc všeobecně známá.


Ano, a podobně také třeba dvorské opisovačské školy nebo středověké univerzity, protože tam si také každý musel většinu toho, co potřeboval ke studiu, opsat.


Období počátku christianizace Evropy bylo důležité a předznamenalo celou následující epochu. Jak vnímáte současný „soumrak křesťanství“ v Evropě?

Tzv. soumrak křesťanství v Evropě je zároveň krizí všeobecných hodnot lidství. A toho, že se už málo zdůrazňuje, čím bylo Ježíšovo poselství tak výjimečné. Války a revoluce mění svět a zanechávají za sebou spousty těch, kterým bylo ublíženo a kteří myslí na nové války a převraty. Prostě jo-jo efekt… Ježíš chtěl změnit svět tím, že se vnitřně k lepšímu změní lidé. A dokud k tomuto vnitřnímu přerodu člověka nedojde, je přece křesťanství stále aktuální. Věřím, že nezanikne.
 

Existuje v duchovní rovině něco, co staré civilizace spojuje?

Mohli bychom jít do jihoamerických, středoamerických civilizací, Mezopotámie nebo do Číny a najdeme tam představu o jednotě světa. Všechno souvisí se vším. My k tomu dospěli vědeckým bádáním. Ale už před šesti, sedmi tisíci lety si lidé představovali, že existuje jednota lidí, bohů, zvířat, rostlin. A proto člověk může ovlivňovat takzvaný světový řád a ovlivňuje jej dvěma způsoby. Jednak je to rituál, tedy pravidelné provádění určitých obřadů, a tím druhým způsobem je etické chování, které je stejně tak důležité. Když člověk ublíží jinému člověku, navíc ještě někomu, kdo je mu podřízený nebo se nemůže bránit, má to odezvu v celém vesmíru. Může přijít třeba potopa (vzpomeňme na Bibli), zemětřesení, epidemie, války. Takže lidé měli jakousi představu, že musí být k sobě navzájem dobří a spravedliví, aby udrželi svět, jeho řád, který nám umožňuje žít.

A já si myslím, že to vůbec není tak hloupé, když si uvědomíme, že bychom mohli být dejme tomu spíš skromnější, než usilovat pořád jen o větší a větší zisky, vyšší spotřebu, která ničí planetu. Prospělo by podělit se s chudými, aby ve světě nevznikalo zbytečné napětí. Jet klidně vlakem nebo tramvají, protože to nás opravdu nijak nesnižuje, a může to znamenat méně válečných konfliktů kvůli ropě. A to je vlastně ta zkušenostmi získaná vědomost starých civilizací. Svět je jeden a my na něj působíme tím, jak se k sobě navzájem chováme.
  

Taková úvaha působí na první pohled dost fantasticky, dneska se nám nehodí…

Přesto však takové představy měly praktický dopad. V minulosti byly civilizace hodně hierarchizované, třeba ve starém Egyptě byl král považován za vtělení boha. Jeho úředníci měli jako odznak hůl, kterou mohli potrestat každého svého podřízeného v úřadě, natožpak nějakého obyčejného rolníka. Ale v krutosti jim bránilo to, co si mysleli o boží vůli. Bůh nechce, aby ten, kdo má moc, ubližoval někomu, kdo ji nemá.
 

Většina vašich knih je odborných, i když čtivě napsaných. Celkem jich vyšlo už sedmnáct, včetně těch, na kterých jste se autorsky podílela. Musela jste své profesionální dráze něco obětovat?

Ano, přiznám, že hodně, ale nejsem typ člověka, který by byl profesní dráze ochotný obětovat vše. Mohla bych snad uvést konkrétní případ: Byly jsme kdysi s maminkou u lékaře, a on mi řekl: Máte takové povolání spíš pro muže a nebudete při své práci moct opatrovat svou těžce nemocnou matku. Budete ji muset dát někam do domova důchodců. A já mu odpověděla, že moje matka má jenom jednu dceru, zatímco historikem starověku se může stát i leckdo jiný. Když na to přijde, zůstanu s maminkou doma. Za tři dny umřela. Nedošlo tedy k té nutnosti volby, ale byla jsem skutečně připravená své práce zanechat. Není to věc, kterou bych nedokázala opustit, i když se to, že „pro starověk prostě žiju“ objevilo už i v mém osobním hodnocení.

Cítíte se být více spisovatelkou nebo historičkou?

Myslím, že ve svých beletristických knihách jsem si vycvičila styl, naučila se zřetelně formulovat, co opravdu chci říct, a to mohu dobře zužitkovat i v knihách odborných a populárně odborných.


Není té osamocené práce někdy příliš?

To je. Někdy bych se moc ráda víc věnovala svým přátelům, ale musím jim říct, ono to zase nepůjde, protože přišly korektury článku, které musí být hotové do pondělka. Takže bohužel ano, historikovo bádání může přispívat k samotě.

Co byste změnila, kdyby to šlo? Udělala byste něco ve svém životě jinak?

Těžko říct. Když jsem opustila myšlenku na studium žurnalistiky, myslela jsem, že půjdu studovat češtinu a angličtinu. Byl rok 1972 a na gymnáziu mi oznámili, že je pro mne učitelství nevhodné, protože se „svými názory nemohu prý vychovávat mládež“. Abych si tedy vybrala obor odborný, jinak že doporučení ke studiu nedostanu. Jak už to bývá, šlo spíš o všelijaké sousedské a podobné nevraživosti než o politiku. Vybrala jsem si historii a archeologii; dodnes za to svým nevraživým blízkým nepřátelům blahořečím, a vůbec toho nelituju. (směje se)


To by byla krásná tečka za naším povídáním. Ale pokud ještě chcete něco dodat…

Napadá mě ještě jedna věc, a sice, že o dějiny starověku je dnes opravdu velký zájem. Když se člověk podívá do výloh větších knihkupectví, vždycky tam několik titulů z tohoto období najde. A ten zájem se projevuje i tím, že o přednášky na téma dějin starověku žádají třeba technici nebo přírodovědci a chtějí se také o této epoše vývoje lidstva něco víc dozvědět. Několik rozhovorů o starověku v posledních letech natočila Česká televize, Český rozhlas (v pořadu Meteor , v radiu Wave apod.), dlouhé rozhovory přinesl tisk. Téma starověku se nedávno objevilo i na mezinárodní konferenci TEDx konané v Bratislavě, přičemž mottem těchto konferencí je šíření myšlenek, které stojí za celosvětovou pozornost. Starověk může být aktuální, ať už se ptáme na všelidskou etiku, kolapsy civilizací nebo např. na migrace. Kromě toho se zdá, že lidé pravděpodobně začínají cítit, že technicky a materiálně jsme vybaveni už poměrně dost, a teď je potřeba růst duchovně a lidsky.





Lesní školka a Domškolička ve Vřesovicích

Vřesovice – Lesní mateřskou školku od října loňského roku provozuje spolek Podchřibák ve Vřesovicích. Od ledna zahájil i výuku v Domškoličce pro děti na prvním stupni, které se učí v režimu domácího vzdělávání.

Účelem spolku Podchřibák, který vznikl ve Vřesovicích před šesti lety, je mimoškolní výchova a vzdělávání dětí i dospělých v rámci ekologických aktivit. „Spolek začal pořádat příměstské tábory pro děti v ekologickém duchu, protože v těsné blízkosti obce jsou lesy, příroda. Děti byly nadšené, rodičům se naše aktivity líbily a přišel od nich nápad a žádost na zřízení předškolního zařízení, kam by mohly docházet i neočkované děti, protože běžné školky mohou navštěvovat ze zákona až rok před zahájením povinné školní docházky,“ vysvětluje Dana Slezáčková, která spolu s kolegyní Mgr. Kamilou Hozíkovou na tento nápad posléze přistoupily. V současné době funguje školka Podchřibák od pondělí do čtvrtka od 8 do 15:30 hodin a dochází sem šest dětí ve věku tří až sedmi let. Zázemí našla v prostorné jurtě Lesparku na okraji Vřesovic v chatové oblasti. Jurta je vybavená zařízením, hračkami a pomůckami podobně jako běžná třída školky.

Podle mínění paní Dany se provoz lesní školky od té běžné zase tolik neliší. „Děti si hrají s hračkami, cvičíme, tančíme, zpíváme, hrajeme různé tematické hry, učíme se nové věci, děláme pracovní listy, abychom viděli, jestli si děti něco zapamatovaly, povídáme si a čteme, tvoříme. A venku třeba hrabeme listí nebo čistíme studánku, jezdíme na kole, skáčeme na trampolíně... Rozdíl je v tom, že většinu času trávíme venku, v prostředí Lesparku a okolní přírody. Máme zde vybudováno i krásné dřevěné venkovní hřiště s houpačkami, prolézačkami a dalšími herními prvky, které je u dětí velmi oblíbené,“ popisuje Slezáčková, která vystudovala střední ekonomickou školu, později obor pedagog volného času a volnočasovým aktivitám s dětmi se věnuje již mnoho let. Od mládí se zabývala různými druhy sportů, v současné době působí jako lektorka jógy pro dospělé i děti. „Uvědomila jsem si, že vlastně každý sport z jógy vychází, jóga pozitivně působí na hybnost veškerých kloubů a po čase se cvičením automaticky přichází i zklidnění mysli a vyrovnanost, což je žádoucí v každé době, a dnes obzvlášť,“ podotýká cvičitelka. 

Upozorňuje také na nedostatečnou tělesnou připravenost a fyzickou obratnost, se kterou se setkává u školáků. „Stává se, že žák druhého stupně neumí udělat kotoul, bojí se. Dítě je třeba vhodně motivovat, aby překonalo ten blok… to vyžaduje ale tvořivý individuální přístup učitele, na který v běžných školách se spoustou dětí často není prostor.

Domškoličku, která zahájila činnost s počátkem letošního kalendářního roku, navštěvují nyní tři děti. „Při domácím vzdělávání zodpovědnost za výuku svých dětí přebírají rodiče, my jim pouze zprostředkujeme službu tak, abychom jim jejich úkol usnadnili,“ přibližuje edukační koncept Slezáčková. „Vše probíhá v souladu se stávající legislativou. Záleží nám na tom, aby požadované učivo děti zvládly a měly na konci školního roku penzum znalostí příslušného ročníku, aby mohly bez potíží navázat na jakékoliv jiné škole. Výuka probíhá ale netradičně, učíme se hodně venku. Pokud je teplo, pracujeme venku celý den. Učení prokládáme pohybovými aktivitami, hlava je tak stále okysličená a lépe ukládá nové informace. Třeba přírodověda se přímo v přírodě učí lehce, vše vidíme ve skutečnosti. Potřebné zázemí máme v přístavbě baru Lesparku, který je otevřený jenom o víkendech. Děti nesedí v klasických školních lavicích, ale u společného stolu, nestresuje nás školní zvonek, výuka trvá tak dlouho, jak je potřeba, jednotlivé učební předměty se snažíme vhodně propojovat. Děti k nám chodí od pondělí do čtvrtka v době od 8 do 13 hodin. 

Dvaapadesátiletá Dana Slezáčková pochází ze severní Moravy, ve Vřesovicích žije s rodinou posledních deset let. „Spojení čisté dětské energie a energie lesa je úžasné, z toho ani nemůžete být unavení,“ usmívá se učitelka, i když jedním dechem dodává, že to bývá někdy náročné. Domškolička je určena i dětem, které mají s obvyklým většinovým systémem výuky základních škol problémy, je otevřena pro každého. Měsíční školné činí 3000 Kč. Zájemce pro příští školní rok už mají, ale stále zbývá volná kapacita.