Zahradní galerie Pavla Valčíka

Hovorany – Dříve se pozemek u vesnického stavení využíval výhradně k pěstování zemědělských plodin, v současné době si lidé často pořizují bazény, vysazují trávník a okrasné keře, ale hovoranský rodák Pavel Valčík má „humno“ skutečně originální. Umístil tam totiž vlastní výtvarné artefakty k potěše své, i kolemjdoucích. 

Pavel Valčík je samouk, výtvarnou tvorbou se zabývá celý život. Jeho oblíbeným materiálem je beton. Na dvoře u svého domu má galerii soch, které sám vytvořil. Začínal s hlínou a drobnou keramikou, později zkoušel různé techniky, než se dopracoval k bezchybným výsledkům a velkým plastikám.

„Každé dílo je originál. Žádné formy nepoužívám a nákresy nepotřebuju. Učím se z toho, co vidím kolem sebe,“ vysvětluje svůj přístup umělec – samouk. Časem si získal důvěru veřejnosti. Podle fotografie vytvořil například bustu prezidenta Masaryka pro památník v Hovoranech nebo v Čejči. V současné době dokončuje vánoční betlém pro obec a připravuje se na výstavu, která bude koncem října.

Sochy v "humně".

Pavel Valčík u  betonové plastiky.

Zatímco jeho sochy jsou realistické a inspirují ho především ženy, v zahradě vystavuje svá díla abstraktnějšího charakteru. Často používá nepotřebné betonové komponenty jako je potrubí, pražce z vlakové trati či betonový kruh ze staré studny, dotváří je, a tak jim vdechuje nový život. Jeho oblíbeným tématen jsou sluneční hodiny, které ztvárňuje s velikou fantazií. 

Rád vzpomíná na akademického sochaře Václava Kovaniče, který měl v Hovoranech svůj ateliér. „Tím, že mi předvedl své práce, mi vlastně ukázal cestu,“ vysvětluje. Tvorba betonových plastik Pavla Valčíka naplňuje, přináší mu do života radost,  nové impulsy a  dobrodružství.  A upřímně ho těší, když se jeho práce líbí i jiným.

Útulné muzeum v Hovoranech poučí i potěší

I menší obce mají svá muzea, kde s láskou uchovávají cenné pamětihodnosti po svých předcích. Jednou z nich je také obec Hovorany. Muzeum se nachází přímo vedle budovy obecního úřadu. Stavení obec zakoupila od majitele v roce 2019. Objekt spravuje muzejní spolek.

 Návštěvníci, tedy ti starší, si zde připomenou styl bydlení a řadu předmětů denního užití, které mají ve svých vzpomínkách spojeny s prázdninami u prarodičů na venkově. Ať už jde o typický oválný obraz Panenky Marie s Ježíškem v náručí, který zdobí „seknici“, nebo třeba malované smaltované vědro na vodu v kuchyni či nezbytné kožené „lepačky na muchy“, protože „tenkrát“ jich bývalo skutečně moc! Je zde také bohatě vybavená ševcovská dílna a muzeum se pyšní i expozicí hornictví, umístěnou v bývalém vinařském sklepě. Hovorany totiž bývaly obcí hornickou, vinařskou a zemědělskou. Na dvoře se pod střechou suší kukuřičné klasy a v hospodářských staveních přiléhajících k obytné části domu najdeme také chlívy s prasátkem, kravičkou a telátkem, jak to za starých časů bylo běžné. Figuríny lidí i dobytek ve chlévě jsou vytvořeny ze slámy v rodinné dílně Pavlicových na Horňácku. 

 „Dále je nově zpřístupněna expozice archeologických nálezů z okolí Hovoran. Velkým unikátem je nález roubené studny z poloviny 13. století,“ zdůrazní správce muzea Pavel Valčík. „Ještě nedávno zde probíhaly rušné stavební práce. Již je upravený dvůr a plánujeme zpřístupnění půdy,“ slibuje. Za zmínku stojí také expozice připomínající místního umělce, akademického sochaře a medailéra Václava Adolfa Kovaniče.

A co je posláním muzea? „Trošku poučit, připomenout a rozdávat radost,“ usmívá se správce. Pro starší bude návštěva znamenat jistě trochu příjemné nostalgie, pro mladší generace a děti nové poznatky a zážitky. Svět a životní styl lidí se totiž proměnily za posledních padesát či sto let velice výrazně, "až k nepoznání".

 Otevřeno je každou první neděli v měsíci od 15,00 do 17,00 hod. nebo kdykoliv po dohodě se správcem muzea, panem Pavlem Valčíkem, na telefonu číslo 607 242 124 nebo paní Blankou Kučerovou, telefonní číslo 608 078 131. 

 

Mirka Řehánková vystavuje v knihovně

Propracované realistické kresby tužkou i obrázky plné barev vzniklé hrou různých technik potěší návštěvníky výstavy amatérské výtvarnice Mirky Řehánkové.

V Kyjově žije Mirka Řehánková od roku 2000. Nalezla tady okruh lidí se stejným zájmem a to ji motivovalo k další tvorbě. Věnuje se i keramice a na Domečku vedla několik let keramický kroužek pro děti i dospělé.

Náměty k tvorbě - lidé, zahrada, příroda - nachází v každodenním životě kolem sebe. Často se na jejích obrázcích objevují ryby, které považuje za inspirativní tvory. Baví ji střídat různé výtvarné techniky – používá tužku, pastelky, akvarelové i akrylové barvy a v poslední době ji nadchly možnosti kreslící gumy.

Výstava v prostorách Městské knihovny Kyjov potrvá do konce září. „Přijďte se podívat a nebojte se sami začít čmárat!“ vzkazuje autorka výstavy, která sama na sobě zakusila hojivé terapeutické účinky tvořivé výtvarné činnosti. 

 

Realisticky propracovanou hlavu koně obdivovali všichni. Obraz vznikl v kurzu kreslení pravou hemisférou. 

 

Tyto milé  obrázky vznikly za použití kreslící gumy - oblíbené techniky autorky.

"Veselé rybičky" je název obrázku s oblíbeným motivem výtvarnice. 

Přátelé a známí, účastníci komentované prohlídky výstavy Mirky Řehánkové (uprostřed s kytkou).

Autorem reportážní fotografie je pan Cyril Gajdík

 

Pijte do polopita, jezte do polosyta…

 Vánoční televizní menu obsahovalo osvědčenou klasiku i moderní pohádky. Tak trochu všehochuť. Moje známá, která onemocněla a televize se jí stala věrným společníkem ve sváteční dny, programy monitorovala… získala přehled… ale máloco ji nadchlo. Nadšena byla pouze z dokumentu na dvojce o zahradách v Rakousku. „Jinak mě vůbec nemrzí, že jsem se na ty pohádky ani nedodívala...“ konstatovala. Kdybychom televizní nabídku přirovnali k opulentní hostině, tím jak divačka přepínala mezi programy, jako by ochutnávala ze všech připravených chodů a pochutin…. A vůbec si nedělala násilí, aby pokrm nevábné chuti dojedla až do konce. Zhýralé panstvo používalo pírko do krku, aby požité dobroty zvrátilo a mohlo v nezřízeném hodování pokračovat… ale to je barbarská minulost vyšších vrstev.

V dnešní době je vybíravost nutností. Mně se osvědčuje také střídmost. A preferuji klasiku. Takže o Štědrém dnu jsem shlédla Šíleně smutnou princeznu s Vaškem Neckářem a Helenkou Vondráčkovou – a byla jsem spokojená. Nechtěla jsem si kazit dojem a libý pocit následujícími pořady, které by přemazaly onen příznivý emoční stav. Koneckonců i když jíte, nedáte si bezprostředně po rybě a bramborovém salátu sladký zákusek… ale počkáte, až odezní chuť z jednoho dobrého chodu… tak by to alespoň mělo být.

Tak jako záleží na tom, co jíme, není bez následků ani to, jakými obrazy a myšlenkami krmíme svoji mysl. I tady se osvědčuje vybíravost, střídmost a dobrý vkus. Zpomalme. Aspoň o svátcích. Dopřejme si čas, abychom vychutnali a strávili nejenom sváteční menu, ale taky viděné a slyšené. Jenom tak předejdeme tomu, že se nám neudělá špatně – a nepokazíme si žaludek i náladu. 

 

Pan Cyril Gajdík je oceňovaný fotograf z Ratíškovic. A jeho PF jsou čím dál lepší..:-) Posuďte sami.

 

 

Mladý nevidomý umělec rozdává radost na svých koncertech

Hraje na housle, příčnou i zobcovou flétnu, studoval také zpěv. Na koncertě v Gymnazijní kapli v Kyjově zazněla v jeho podání klasická i populární hudba, trochu jazzu i písně vlastní tvorby. Devatenáctiletý Benjamin Levíček je nevidomý a potýká se s diabetem. Student Cyrilometodějského gymnázia v Brně je skvělý muzikant, ale jeho záběr je mnohem širší. Rád cestuje a píše. Svými články přibližuje život nevidomých v současné době, zajímají ho digitální technologie a jejich využití ve prospěch zrakově handicapovaných.

Lásku a talent k hudbě mají Levíčkovi v rodině, otec účinkuje jako sólista Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Oba rodiče Benjamina odmala vedli k hudbě, za což je jim velmi vděčný. Ročně vystoupí asi na deseti koncertech, často v režii SONSu (Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých). Také kyjovský koncert, který se uskutečnil u příležitosti 29. ročníku festivalu Dny umění nevidomých, pořádala oblastní odbočka Kyjov za podpory Římskokatolické farnosti Kyjov a Jihomoravského kraje.

Za svou hlavní náplň Benjamin v současné době považuje školu a psaní. Právě končí třetí ročník Cyrilometodějského gymnázia. „Mám asistentku, ta mi připravuje zejména učební materiály, které převádí do elektronické podoby,“ přibližuje Benjamin. Na středoškolské studium by chtěl navázat studiem žurnalistiky a politologie. Konkrétní představu má i o svém pracovním uplatnění, živit by se chtěl prací ve firmě, která pomáhá dětem s diabetem. Také s touto nemocí má dlouholetou osobní zkušenost.
Nyní se zaměřuje hlavně na články o technologiích pro nevidomé a na blogu určeném pro přípravu studentů učitelství na inkluzi sdílí svoje postřehy a zkušenosti ze života nevidomého diabetika. Píše o tom, jak se nevidomý orientuje v prostoru, jaká úskalí pro něj znamenají opravy na ulicích, jak mohou zdraví nabízet vhodným způsobem nevidomým svoji pomoc, kdy se mu hodil kurz sebeobrany nebo jaké jsou možnosti sportu pro zrakově znevýhodněné.

Benjamin je odmalička v procesu vzdělávání integrovaný mezi zdravými vrstevníky. I když, jak přiznává v jednom ze svých textů, se většinou lépe cítí mezi vidícími, je pro něj důležité i sdílení s lidmi se stejným handicapem, kteří mu rozumí a se kterými si mohou vzájemně poskytnout podporu.