čtvrtek 29. srpna 2024

Mirka Řehánková vystavuje v knihovně

Propracované realistické kresby tužkou i obrázky plné barev vzniklé hrou různých technik potěší návštěvníky výstavy amatérské výtvarnice Mirky Řehánkové.


V Kyjově žije Mirka Řehánková od roku 2000. Nalezla tady okruh lidí se stejným zájmem a to ji motivovalo k další tvorbě. Věnuje se i keramice a na Domečku vedla několik let keramický kroužek pro děti i dospělé.

Náměty k tvorbě - lidé, zahrada, příroda - nachází v každodenním životě kolem sebe. Často se na jejích obrázcích objevují ryby, které považuje za inspirativní tvory. Baví ji střídat různé výtvarné techniky – používá tužku, pastelky, akvarelové i akrylové barvy a v poslední době ji nadchly možnosti kreslící gumy.

Výstava v prostorách Městské knihovny Kyjov potrvá do konce září. „Přijďte se podívat a nebojte se sami začít čmárat!“ vzkazuje autorka výstavy, která sama na sobě zakusila hojivé terapeutické účinky tvořivé výtvarné činnosti. 

 

Realisticky propracovanou hlavu koně obdivovali všichni. Obraz vznikl v kurzu kreslení pravou hemisférou. 





 

Tyto milé  obrázky vznikly za použití kreslící gumy - oblíbené techniky autorky.


"Veselé rybičky" je název obrázku s oblíbeným motivem výtvarnice. 






Přátelé a známí, účastníci komentované prohlídky výstavy Mirky Řehánkové (uprostřed s kytkou).


sobota 6. ledna 2024

Pijte do polopita, jezte do polosyta…

 Vánoční televizní menu obsahovalo osvědčenou klasiku i moderní pohádky. Tak trochu všehochuť. Moje známá, která onemocněla a televize se jí stala věrným společníkem ve sváteční dny, programy monitorovala… získala přehled… ale máloco ji nadchlo. Nadšena byla pouze z dokumentu na dvojce o zahradách v Rakousku. „Jinak mě vůbec nemrzí, že jsem se na ty pohádky ani nedodívala...“ konstatovala. Kdybychom televizní nabídku přirovnali k opulentní hostině, tím jak divačka přepínala mezi programy, jako by ochutnávala ze všech připravených chodů a pochutin…. A vůbec si nedělala násilí, aby pokrm nevábné chuti dojedla až do konce. Zhýralé panstvo používalo pírko do krku, aby požité dobroty zvrátilo a mohlo v nezřízeném hodování pokračovat… ale to je barbarská minulost vyšších vrstev.

V dnešní době je vybíravost nutností. Mně se osvědčuje také střídmost. A preferuji klasiku. Takže o Štědrém dnu jsem shlédla Šíleně smutnou princeznu s Vaškem Neckářem a Helenkou Vondráčkovou – a byla jsem spokojená. Nechtěla jsem si kazit dojem a libý pocit následujícími pořady, které by přemazaly onen příznivý emoční stav. Koneckonců i když jíte, nedáte si bezprostředně po rybě a bramborovém salátu sladký zákusek… ale počkáte, až odezní chuť z jednoho dobrého chodu… tak by to alespoň mělo být.

Tak jako záleží na tom, co jíme, není bez následků ani to, jakými obrazy a myšlenkami krmíme svoji mysl. I tady se osvědčuje vybíravost, střídmost a dobrý vkus. Zpomalme. Aspoň o svátcích. Dopřejme si čas, abychom vychutnali a strávili nejenom sváteční menu, ale taky viděné a slyšené. Jenom tak předejdeme tomu, že se nám neudělá špatně – a nepokazíme si žaludek i náladu. 

 

pondělí 19. června 2023

Mladý nevidomý umělec rozdává radost na svých koncertech

Hraje na housle, příčnou i zobcovou flétnu, studoval také zpěv. Na koncertě v Gymnazijní kapli v Kyjově zazněla v jeho podání klasická i populární hudba, trochu jazzu i písně vlastní tvorby. Devatenáctiletý Benjamin Levíček je nevidomý a potýká se s diabetem. Student Cyrilometodějského gymnázia v Brně je skvělý muzikant, ale jeho záběr je mnohem širší. Rád cestuje a píše. Svými články přibližuje život nevidomých v současné době, zajímají ho digitální technologie a jejich využití ve prospěch zrakově handicapovaných.

Lásku a talent k hudbě mají Levíčkovi v rodině, otec účinkuje jako sólista Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Oba rodiče Benjamina odmala vedli k hudbě, za což je jim velmi vděčný. Ročně vystoupí asi na deseti koncertech, často v režii SONSu (Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých). Také kyjovský koncert, který se uskutečnil u příležitosti 29. ročníku festivalu Dny umění nevidomých, pořádala oblastní odbočka Kyjov za podpory Římskokatolické farnosti Kyjov a Jihomoravského kraje.
Za svou hlavní náplň Benjamin v současné době považuje školu a psaní. Právě končí třetí ročník Cyrilometodějského gymnázia. „Mám asistentku, ta mi připravuje zejména učební materiály, které převádí do elektronické podoby,“ přibližuje Benjamin. Na středoškolské studium by chtěl navázat studiem žurnalistiky a politologie. Konkrétní představu má i o svém pracovním uplatnění, živit by se chtěl prací ve firmě, která pomáhá dětem s diabetem. Také s touto nemocí má dlouholetou osobní zkušenost.
Nyní se zaměřuje hlavně na články o technologiích pro nevidomé a na blogu určeném pro přípravu studentů učitelství na inkluzi sdílí svoje postřehy a zkušenosti ze života nevidomého diabetika. Píše o tom, jak se nevidomý orientuje v prostoru, jaká úskalí pro něj znamenají opravy na ulicích, jak mohou zdraví nabízet vhodným způsobem nevidomým svoji pomoc, kdy se mu hodil kurz sebeobrany nebo jaké jsou možnosti sportu pro zrakově znevýhodněné.

Benjamin je odmalička v procesu vzdělávání integrovaný mezi zdravými vrstevníky. I když, jak přiznává v jednom ze svých textů, se většinou lépe cítí mezi vidícími, je pro něj důležité i sdílení s lidmi se stejným handicapem, kteří mu rozumí a se kterými si mohou vzájemně poskytnout podporu.



sobota 29. dubna 2023

Kdo jsou židé? Odpovídal Jiří Strnad

Kyjov – Na povídání o židovství se v nově upravených prostorách čítárny v městské knihovně sešlo nepočetné, ale poučené a zvídavé publikum. Lektor Jiří Strnad z Krnova, který ten den absolvoval už dvě přednášky na kyjovském gymnáziu, po hodinovém výkladu odpovídal na řadu dotazů. Tajemník Spolku u synagogy v Krnově a praktikující člen židovské obce přiblížil život židů v dnešní době.

Židovství není a nikdy nebylo misijním náboženstvím. Židem se člověk rodí, přičemž nutnou a dostačující podmínkou je židovství matky, anebo k židovství člověk dospěje konverzí. Jedná se však o dlouhodobější a náročný proces, který může trvat více než čtyři roky. Je třeba si osvojit alespoň částečnou znalost hebrejštiny, znát židovské svátky a „naučit se žít jako žid“… prokázat vytrvalost ve svém úmyslu a nenechat se odradit zdrženlivými reakcemi rabína. Životní styl židů vychází z Tóry (Pět knih Mojžíšových) - Desatera a 635 příkazů a zákazů. „Pro každou životní situaci najdete návod,“ podotýká lektor, který v této skutečnosti paradoxně vidí jisté osvobození. Strnad je stoupencem reformního judaismu, který vznikl ve čtyřicátých letech 19. století v Německu. Jeho znakem je například částečné používání národního jazyka při bohoslužbě nebo nerozdělené společenství mužů a žen v synagoze. 

Jiří Strnad na přednášce „Kdo jsou židé“ v kyjovské  knihovně.

Nejdůležitějším svátkem judaismu je šabat. Světit šabat znamená udržovat tradici. Bůh, jak je psáno v knize Genesis, sedmého dne po stvoření světa odpočíval. Šabat nebo-li šábes začíná v pátek se západem slunce. Věřící se má věnovat odpočinku a „trochu se modlit“. Radovat se ze života. V sobotu se v synagoze koná ranní bohoslužba. Šabat končí po západu slunce opět v synagoze bohoslužbou a večeří. „Synagoga je místem setkávání, společenským centrem, nejenom prostorem liturgickým,“ zdůraznil Strnad.

Člověk se o šabatu osvobozuje od všedních starostí a požadavků, je mu dán zvláštní čas, kdy se může soustředit na dary, kterých se mu dostává. Jsou jimi společenství rodiny, slavnostní jídlo, zamyšlení nad Božím slovem, ale třeba i odpolední spánek. Toto vše přispívá k potěšení ze šabatu.

Lektor přiblížil význam i dalších židovských významných svátků ( Roš ha-šana a Jom kipur). Popsal  průběh života člena židovské obce od jeho narození, obřízky, přes obřad dospělosti (bar micva), svatbu (která se neobejde bez předmanželské smlouvy) až po specifický způsob posledního rozloučení se zemřelým.

Jiří Strnad upozornil na význam vzdělání, na něž kladou židé tradičně velký důraz. V průběhu staletí se museli vyrovnávat s různými pracovními omezeními a také často prchali před pogromy a pronásledováním. To vysvětluje, proč se soustředili na vědomosti a dovednosti, které jim nikdo nemůže vzít… Upozornil, že mezi nositeli Nobelovy ceny  je řada osobností s židovským původem, stejně jako v podnikatelské sféře nebo mezi herci Hollywoodu.

Pro judaismus je dodržování tradic, zvyků a všeho, co je spjaté s židovskou kulturou, velmi důležité. V současném sekularizovaném světě jsou však i mezi Židy ateisté nebo formálně věřící, tak jako v jiných náboženstvích. „Praktikujících židů, kteří jdou minimálně jednou týdně do synagogy, je v české republice možná tři sta,“ odhadl Jiří Strnad s poukazem na pohnutou historii židů a holocaust, který zásadním způsobem zpřetrhal vazby mezi generacemi.

Žid Jiří Strnad doplnil své vyprávění, jakožto zpěvák chrámového sboru, zpěvem židovských písní a představil judaismus jako plnokrevné životadárné náboženství, které má i dnešnímu člověku co nabídnout. „Která hodnota je vyšší než zdraví?“ zkoušel publikum. „Život! Židé si nepřipíjejí na zdraví – ale na život..!“ zakončil svůj výklad.