Peníze se snažím vynakládat smysluplně, říká úspěšný podnikatel a mecenáš Josef Kouřil

Ing. Josef Kouřil

Kyjov - Myslela jsem, že ho zdrželo nějaké důležité jednání, ale sekal prý se zahradním traktůrkem trávník v areálu kynologického klubu své ženy Zdeňky. Sešli jsme se tedy asi o hodinu později, ale stálo to za to. Setkala jsem se s člověkem, který svůj úspěch v byznysu nepřičítá jenom svým vlastním schopnostem, a protože podle svých slov vydělal už dost, v posledních letech přemýšlí, jaké hodnoty by mohl vytvořit pro druhé. Své projekty dotahuje do konce a připadá mu to naprosto přirozené. „Jsem obyčejný kluk z Bukovan,“ říká Kouřil, který se výraznou měrou podílel na vzniku Muzea Internačního tábora ve Svatobořicích.


Bez urážky, ale připomnělo mi to scénu z filmu Forrest Gump, milionáře, který se před svou vilou také projížděl na traktůrku-sekačce. Čekala bych, že budete mít spíše nějakou důležitou obchodní schůzku…
Je mi 62 let a vedení své firmy Wiky jsem před pěti lety předal. Firmu jsem řídil dvacet let. Na své podniky dohlížím i nadále a nosím je v hlavě, je jich celkem šestnáct, nejenom Wiky, ale denně tomu věnuji už jenom tři až čtyři hodiny. Zaměstnávám celkem 440 lidí a jsem hrdý na to, že mí zaměstnanci dostali výplatu za celých pětadvacet let vždy na den přesně. Dobrý pocit mám i z toho, že se od nás neodchází… fluktuace je minimální.
Mám už pomalu důchodový věk, teď jsem pánem svého času a snažím se svému tělu vynahradit to, co jsem mu v uplynulých letech nemohl dopřát. Mám na mysli hlavně pohyb.
 
Kolik hodin denně jste trávil prací v začátcích svého podnikání?
Prvních sedm let to bylo dvanáct až šestnáct hodin denně, dalších deset let osm až deset hodin.

S podnikáním jste začal bezprostředně po revoluci. Jak k tomu došlo?
Před listopadem jsem byl zaměstnán u podniku Pozemní stavby Hodonín, zastával jsem funkci náměstka. Kromě toho jsem vykonával práci soudního znalce nemovitostí. Měl jsem velmi slušný příjem. Přesto jsem se rozhodl ke změně. Bylo mi 35 let a práce už mě neuspokojovala. Už v prosinci 89. roku jsem založil první akciovou společnost Hotel Kyjov, chtěl jsem stavět hotel ve výluce naproti pošty. Připojilo se sto lidí.

Ten hotel ale nestojí.
Současně jsem rozjížděl další byznys – a myšlenku na hotel jsem opustil. V přízemí kulturáku jsem otevřel obchod Wega. Původně to měla být galerie, pak jsme tam prodávali videa, satelity, širší sortiment. Svůj první velký obchod jsem udělal s prodejem dámských kol z Tchaj-wanu, po kterých byla tenkrát sháňka. Na jednom kole jsem měl zisk jenom dvě stovky, ale prodal jsem jich tři tisíce. To byl první půlmilion, který jsem vydělal.

Pojďme k vaší firmě Wiky. Jak vznikla?
Název Wiky je vlastně složenina prvních slabik dvou měst, Winschoten a Kyjov. Z Winschotenu v Holandsku pocházel můj společník, který měl odvahu vložit do nové firmy své peníze. Nevím, jak se mi to podařilo, ale získal jsem jeho důvěru. Takže jsme podnikání mohli rozjet hned ve velkém. 24. září 1991 jsme založili společnou firmu. Já jsem byznys zajišťoval po organizační stránce. Wiky měla raketový nástup, za první tři měsíce jsme udělali 76 miliónů obrat a velmi rychle jsme se etablovali na trhu. V roce 1997 jsem od svého společníka odkoupil jeho podíl a Wiky se stala stoprocentně českou firmou.

Na internetu jsem se v nějakém článku dočetla, že je Wiky výrobní společnost… Je to skutečně tak?
Wiky je obchodní společnost, obchoduje s hračkami. Zpočátku jsme dováželi hračky z Číny, dnes už z celého světa. Dříve šlo především o velkoobchod, v současné době již převážil maloobchodní prodej. Nyní máme 56 obchodů po republice, od Ústí nad Labem až po Břeclav, a stále otevíráme další. Zaměstnáváme 220 lidí. Prodáváme jednak hračky a jednak školní potřeby.

Čím to, že je firma tak úspěšná?
Do dnešního dne jsme prodali hračky za devět miliard korun… prostě strašně moc, ani se mi nechce věřit, že něco takového je možné. Každý den jsem překvapený, nadšený a prožívám to… Pro mne to vůbec není rutina, to, co se stalo a co běží. Naše firma se pořád rozvíjí, náš podíl na trhu rok od roku roste. Jak říkám, pro mě je to až trošku nepochopitelný a neuvěřitelný, že něco takového se podařilo vybudovat.

Je to vaše dílo a je za tím mnoho hodin tvrdé práce. Nebo člověk musí mít i štěstí?
Štěstí je jistě důležité… Často spočívá třeba v tom, aby byl člověk v pravý čas na pravém místě. To ale předpokládá jít štěstí naproti…hodně naproti. Nesedět doma na zadku nebo v hospodě. Dívat se, pozorovat a přemýšlet, jak tomu mohu pomoci. Já jsem měl velké štěstí v tom, že jsem potkal movitého společníka z Holandska. Ale kdybych tam nejel a ležel doma, tak ho nepotkám. Prý takto riskoval poprvé v životě. Podíval se mi do očí a uvěřil, že ho nepodvedu. Na obchodech potom zbohatl víc než já.
I tak se ale štěstí podílí více jak padesáti procenty na úspěchu, to neovlivníte. Můžete pracovat x hodin denně, jít štěstí naproti - a nedosáhnete výraznějšího úspěchu. Je to také hodně o představivosti, fantazii, nápadech… o tom, aby se člověk nezalekl svých nápadů. Být ochoten něco ukončit, pokud není spokojený a mít představu, co dál…začít něco nového.

Hodila se vám v byznysu znalost cizího jazyka?
Angličtinu jsem ovládal na slušné úrovni a venku jsem se zdokonalil. Bez toho by to tenkrát nešlo. To bylo hodně důležité.

Jste bohatý člověk. Co pro vás znamená luxus?
Materiální luxus pro mě neznamená prakticky nic. Spal jsem často v drahých hotelích, třeba v Hongkongu, tam jiné nejsou, ale necítím se tam dobře. Za luxus by někdo mohl považovat dražší auto, ale já nemám nic mimořádného. Nic jsem nerestituoval, neprivatizoval, nezdědil. Když se mi zdá něco drahé, nekoupím to, neumím utrácet jen tak. Vždy přemýšlím, jestli dostávám náležitou protihodnotu. Zlato, šperky, luxusní domy, luxusní auta…to se mě netýká. To, co mi peníze asi nejvíc daly, je možnost cestování, cestuju rád.

Kde všude jste byl?
Byl jsem na Novém Zélandě, v Austrálii, mnohokrát v Číně, na Tchaj-wanu, v jižní Africe, v Mexiku, na Kubě… Dost cestujeme po Evropě, většinou je to turistika, hory. Byli jsme i za polárním kruhem.
V současné době považuju za luxus především volný čas a možnost turistiky s kamarády po republice. Už čtvrtým rokem spolu na etapy symbolicky obcházíme republiku. Druhá cesta míří z Kyjova na Říp, po třídenních etapách. Vykročíme vždy tam, kde jsem skončili. Zase jde o to nápad dostat – a pak ho zrealizovat. Takový luxus si může dovolit téměř každý…

Kaple se sochou  sv. Jana Pavla II. v Bukovanech

Vypadá to, že se vracíte ke kořenům. Co by řekla vaše stařenka z Bukovan, kdyby viděla kapli a nově vysvěcenou sochu sv. Jana Pavla II., díla, která vznikla díky vaší inciativě a velkorysému mecenášství?
Doufám, že by se jí kaple i socha líbily… měla by radost, a byla by na mě i trošku pyšná. Často si na stařenku vzpomenu, letos uplynulo padesát let od její smrti. V Bukovanech jsme bydleli do mých devíti let, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Kyjova. Do Bukovan jsem ale často jezdil na kole, měl jsem tam kamarády, přespával jsem tam. Se stařenkou jsme měli pěkný vztah. Nenesla odpovědnost rodiče a byla velice laskavá, věřila ve mne a povzbuzovala mne. Vždycky říkala, že ze mě něco bude.

Zajdete si někdy do kaple Jana Pavla II. v Bukovanech?
Několikrát jsem tam doprovodil na mši svou matku, ale nejsem praktikující katolík. Tak jednou za čtvrt roku si zajdu dopoledne do kaple sám, rozjímám tam a medituju…ale přítomnost dalších lidí by mě rušila

Větrný mlýn byl váš první počin v obci Bukovany. Vypráví se, že jste se nechal inspirovat svými cestami do Holandska. 
Počátkem devadesátých let jsem procestoval západní Evropu, sbíral dojmy, zkušenosti a poznatky. Napadlo mne vybudovat větrný mlýn u nás, v rodných Bukovanech. Byl to vlastně můj první velký splněný sen. Raději objekty buduju než provozuju, takže jsem celý areál s bukovanským mlýnem předal do užívání společnosti Régio v Kyjově.

Památník Internačního tábora ve Svatobořicích

Podílel jste se také na vybudování Památníku a muzea Internačního tábora Svatobořice. Tohle nebyl ale váš původní projekt…
Nebyl to můj nápad, ale byl jsem k němu přiveden, dělala na tom skupina osmi lidí včetně zástupců obce. Byli jsme připraveni s podnikatelem Františkem Zapletalem celý projekt financovat, ale přišly dotace z kraje, města Kyjova a přispěla i obec Svatobořice-Mistřín.

Proč vlastně své peníze „utrácíte“ tímto způsobem?

Pohled do inteiéru Muzea Internačního tábora ve Svatobořicích

V životě se mi podařilo vydělat už dost, takže posledních pět let přemýšlím, co udělat prospěšného pro lidi a jak tu něco po sobě zanechat. Moje fantazie a plány se rozbíhají teď tímto směrem. Znám cenu peněz a snažím se je vynakládat smysluplně. Hlavně mě baví něco budovat. Neposílám peníze nadacím, pomáhám přímo jednotlivcům, jsou jich už desítky, nebo realizuju vlastní projekty. Jde mi o to, aby byly originální, zajímavé, dlouhodobé a přínosné pro co nejvíc lidí. Lidský život je pomíjivý, ale věci, které dělám, mají dlouhou životnost.

Považujete se za šťastného člověka?
Ano, považuju se za šťastného člověka. V životě se mi podařilo dosáhnout věcí, o kterých se mi ani nesnilo. Já vlastně od devadesátého prvního roku to prožívám tak, jako by to někdo nastavil, vnitřně mám pocit, že si to nezasloužím. Připadám si jako průměrný člověk ve všem, ale na co jsem sáhl, to se mi dařilo… A i když tomu nikdo nevěřil, tak jsem si určité rozhodnutí prosadil, a ono to vyšlo. Vždycky se dívám do hvězd a říkám si – vy jste mně to takto nastavily, ten můj život. Nevěřím, že je můj úspěch náhoda. A nevěřím, že jsem tak dobrý… že je to jenom moje zásluha.
Vždy když jsem vydělal větší množství peněz, část jsem investoval do rozvoje podniku, ale část jsem nějakým způsobem „poslal dál“… nenechal jsem si to pro sebe. Měl jsem pocit, že vracím, co mi bylo dáno.
Rodina, podnikání, cestování, charitativní projekty, pomoc lidem, přátele, nápady, které můžu uskutečňovat… to všecko mám a mohu. Život předčil moje očekávání.

Uvažoval jste někdy o vstupu do politiky?
Ne, to ne. Já mám tolik práce a tolik zájmů, že by mě to omezovalo. Pro mě je strašně důležitá svoboda, volnost.

Máte nějaké další „dobročinné“ plány do budoucna?
Je to asi dva týdny, co jsem dostal jeden moc zajímavý nápad… a v záloze je ještě další. Baví mě ten tvůrčí proces. Když něco skončí, už se potřebuju těšit na další projekt. Ale nebudu zatím prozrazovat, i když jsem známý tím, že všecko vykecám a pak nezbývá, než to splnit, abych nemluvil naprázdno. Moc důsledný nejsem, takže někdy se takto chovám cíleně, aby mne to motivovalo. Zakládám si totiž na tom, aby když něco řeknu, tak to byla pravda.

Nacházíte podporu pro své mecenášské aktivity v rodině?
Jednoznačně. Moje žena by snad nejraději rozdala všechno a žila úplně obyčejný život. Miluje psy a založila kynologický klub v Kyjově-Boršově. Pořádají už devátý ročník soutěže Kyjovský punťa, tak jsem posekal trávník a půjdu jí tam pomoci nachystat vše na zítřejší klání.

Co pro vás znamená rodina?
Když se tak ptáte, odpovím jednoznačně. Kdybych byl nucený si vybrat mezi úspěšným podnikáním a spokojenou rodinou, volím jednoznačně rodinu a byl bych spokojeným zaměstnancem.

             Manželé Zdeňka a Josef Kouřilovi na svěcení sochy sv. Jana Pavla II. v Bukovanech.

Ing. Josef Kouřil se narodil 25. listopadu 1954. V osmé třídě měl dvojku z chování a občas na svou adresu zaslechl, že z něj nic nebude. Chtěl být učitelem, po absolvování kyjovského gymnázia si podal přihlášku na pedagogickou fakultu, bavila ho matematika a zeměpis. Ale nakonec dal na svého otce a šel studovat Vysokou školu ekonomickou do Prahy (1973-978). Dodnes je mu za to vděčný. Byl zaměstnancem podniku Pozemní stavby Hodonín (1978-1990). Od roku 1990 podniká, známá je především jeho obchodní firma s hračkami Wiky. Pochází z Bukovan, od r. 1963 žije v Kyjově. Je podruhé ženatý, z obou manželství má pět dětí a dvanáct vnoučat. V posledních letech se stal významným mecenášem projektů ve svém rodišti na Kyjovsku.

(Rozhovor vyšel ve Slovácku.)