pátek 30. července 2021

Scénografka, grafička a ilustrátorka vystavuje v Bohuslavicích

Kyjov-Bohuslavice – Akvarel, tužka, suchá jehla i koláž. Obrázky vytvořené těmito výtvarnými technikami vystavuje nyní Eva Benda Kalivoda v prostorách bohuslavické knihovny, pobočky Městské knihovny Kyjov. Dětské motivy doplňují jevištní kostýmní návrhy. Původní profesí je sedmašedesátiletá autorka scénografka. 
 
Výtvarnice Eva Benda Kalivoda.


„Úvodem musím vysvětlit, co to scénografie je, protože spousta lidí v tom tápe,“ říká výtvarnice. „Scénografie je označení pro výtvarnou složku divadla nebo filmu. Vyžaduje zvládnutí trojrozměrného prostoru jako v architektuře a patří k tomu i malba, je to taková souhra. Musíte znát přesně rozměry jeviště. Cílem je estetické působení na diváka. Je to důležitá složka divadelní tvorby každého kamenného divadla,“ přibližuje svou profesi. 
K Bohuslavicím má silný citový vztah. „Narodila jsem se v Praze, ale celé dětství jsem strávila v Bohuslavicích u své babičky Basilie Čížkové. Basilie je řecké jméno, všichni ji tady oslovovali Basilko a pár lidí si na ni ještě pamatuje. Babička se narodila ve Vídni, byla Rakušanka. Jako malá přišla i s rodiči za první světové války sem do Bohuslavic, kde se početná rodina usadila,“ vypráví paní Eva. Za babičkou jezdila i později, když už byla dospělá, a tajně sem za ní přijížděl i její budoucí manžel, výtvarník Zdeněk Kalivoda. „Evina matka mě tu neviděla ráda, nosil jsem dlouhé vlasy, bylo nám kolem dvaceti,“ vzpomíná s úsměvem malíř. Spolu jsou už čtyřicet let. Bohuslavice jim oběma přirostly k srdci a pobývají zde na chaloupce každé léto. Většinu roku však žijí manželé v Praze.
 
„Měla jsem velké štěstí, všichni mi to záviděli,“ zdůrazní Eva Benda Kalivoda, když se ve vyprávění vrátí ke své profesi. „Po ukončení vysokoškolského studia na umělecké škole jsem nastoupila rovnou do Národního divadla, do ateliéru pana profesora Svobody, v tehdejší době nejlepšího scénografa u nás. Už poslední rok studia jsem chodila do dílen Národního divadla. Vzpomínám si, že se jsme tam řešili například podlahové krytiny pro balet, které by byly protiskluzové. V divadle jsem poznala mnoho vzácných lidí, herce pana Hrušínského, pana Kemra a další. Nezapomenutelná byla infarktová spolupráce s legendárním režisérem Miroslavem Macháčkem. Generálka trvala i dvanáct hodin a vyždímal z účinkujících naprosté maximum… Bohužel dost pil. Nebylo výjimkou, že na konci zkoušky přijela záchranka nebo záchytka.“ 

Výstava v knihovně potrvá do 30. září
 
Postupem času navázala spolupráci také s televizí. S divadelní hrou Asarchadon, která se odehrávala ve 4. stol př. n. l., projeli v 80. letech celé Německo, Holandsko a Belgii. „Rozmýšlela jsem se, zda v Belgii nezůstat, tak jako mnoho dalších… ale vrátila jsem se,“ poznamenává. Zaměřila se více na kostýmní návrhy a byla úspěšná. Pracovala také ve Smetanově a Tylově divadle. „Zažila jsem poslední představení Národního divadla před rekonstrukcí. Hrála se Jiráskova Lucerna – a jedno oko nezůstalo suché,“ vybavuje si s dojetím.

Vernisáž se konala v příjemném prostředí zahrady.
Divadelní práce byla velmi emotivní a náročná na čas, takže po narození syna paní Eva dala přednost klidnější činnosti. „Oslovila jsem několik nakladatelství, většinou dětské literatury, a ilustrovala jsem pohádky, básničky, titulní stránky, věnovala jsem se i volné tvorbě. Pokračuji v tom stále, i když mi moje tři milovaná vnoučata otáčejí myšlenky a čas jiným směrem.“ 

Kvůli jednoduššímu styku se zahraničními klienty zvolila svoji současnou podobu jména. Nyní pracuje v Národním zemědělském muzeu v Praze. „Je dobré speciálně pro děti, které si mohou vše osahat a hrát si. Jak mi napsal jeden chlapeček – nejkrásnější muzeum na světě...“ usmívá se Eva Benda Kalivoda. Její výtvarné práce si mohou zájemci prohlédnout do 30. září, otevřeno je vždy ve čtvrtek odpoledne.



 


 

Je třeba změnit pohled na náboženství, říká novokněz Filip Hochman

Novokněz Filip Hochman pochází z Kyjova.                 

Kyjov - Když byl malý, chtěl řídit kamion. Na střední škole, Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, ho bavila matematika a prožíval svoji lásku. Ve studiu pokračoval na stavební fakultě VUT. Studium ho zajímalo. „Bydlel jsem u Augustiniánů na Starém Brně na Mendlově náměstí, tam jsem chodil na mše, ministroval jsem. V této době jsem začal vnímat povolání k duchovnímu stavu,“ popisuje s tím, že oba jeho spolubydlící na gymnáziu se vydali na kněžskou dráhu, takže pro něj tato myšlenka nebyla úplně nová. Jak říká, je introvert, takže nejdřív si to vyřešil sám v sobě. Po poradě se svým duchovním doprovázejícím ve třetím ročníku studium ukončil a nastoupil do Teologického konviktu v Olomouci. Bylo mu dvaadvacet let. Rodiče po prvotním překvapení jeho rozhodnutí přijali a podpořili ho. Všichni studenti teologické fakulty to štěstí podle jeho zkušeností ale neměli. Filip vyrostl v rodině praktikujících katolíků a sám od pěti let ministroval. Od života prý nečeká nic, je otevřený tomu, co přijde. Má rád sport, hory, turistiku, je mu dobře s mladými lidmi a potřebuje i samotu. Jednou při prázdninovém putování z dálky zahlédl nejvyšší vrchol Alp a Evropy Mont Blanc. „Tak tu horu bych zdolal rád,“ zasní se na okamžik.

Devětadvacetiletý Filip Hochman z Kyjova přijal kněžské svěcení z rukou arcibiskupa Jana Graubnera v sobotu 26. června v Olomouci a v pondělí 5. července se v Kyjově konala takzvaná Primice – první mše, kterou novokněz slouží ve své farnosti, ze které vyšel. V Kyjově se tato slavnost uskutečnila naposledy před 29 lety. Od té doby další kněz z kyjovské farnosti nevzešel, což napovídá o významu takové události. Slavnostní mše za početné účasti kněží, družiček i krojovaných se tentokrát konala přímo na náměstí a setkala se s kladnou odezvou, nejenom u věřících. A jak ji prožíval novokněz Filip Hochman? „Byl jsem klidný, jenom v jednom okamžiku jsem podlehl dojetí,“odpovídá mladý kněz, který přiznává, že jinak je spíše trémista. 

 

Po primiční mši ve společenství kněží.

 

Týden na to, po nedělních mších, uděloval místním farníkům novokněžské požehnání, kterému věřící připisují zvláštní význam. Tradičně se rozdávají i takzvané „primiční obrázky“, na jejichž zadní straně bývá krátký text. „Buďte veselí, ale nehřešte!“, citát sv. Filipa Neri zdobil jeden z nich. „Sv. Filip Neri je můj oblíbený světec, zvolil jsem si ho jako patrona už při biřmování, je to můj vzor,“ přibližuje novokněz. „Byl to laskavý, radostný člověk, který měl rád mladé lidi. Už za jeho života se mu říkalo Veselý svatý a je také příznačně patronem humoristů,“ vypráví o světci, se kterým se v 16. století radil i papež.

„V dnešní době je třeba změnit pohled na náboženství,“ upozorňuje páter Filip. „Na mši se chodí z povinnosti nebo ze zvyku, musí se dodržovat desatero… a často nám uniká ta podstata, důvod a příčina toho všeho… a tou je samotný Bůh. Bůh člověku něco připravil, ale my jsme tak zahlceni všemi podněty zvenčí, že to nevnímáme. Doba je strašně rychlá. Lidé nechtějí přemýšlet o tom, co bude za pět let… tím spíše o konci a smyslu svého života. Dostali jsme rozum a svobodnou vůli k tomu, abychom je používali. Dnešní člověk ale dává přednost zábavě před skutečnou radostí,“ míní novokněz.

I když na jazyky podle svých slov moc není, na teologické fakultě ho bavila řečtina, a to díky skvělé vyučující, která uměla přiblížit dějinné pozadí a společenské zvyklosti historických událostí. Zajímala ho i dogmatická teologie, která vychází z logiky. „Například modlitba Věřím v Boha je takovým dogmatickým souhrnem toho, v co jako křesťané věříme,“ vysvětluje. „ V minulosti se lidé od pravé víry různě odchylovali, proto bylo třeba základní články víry jasně definovat.“

V četbě si oblíbil historické romány z církevního prostředí autorky Maria Calasanz Zieschevé, řádové sestry. V poslední době se často se vrací k publikaci Kněží pro třetí tisíciletí od amerického kardinála Timothy Dolana, kde čerpá inspiraci pro svou nadcházející kněžskou službu. „V pátém ročníků jsme měli předmět o svátosti smíření, vyzkoušeli jsme si nanečisto zpověď i kázání,“ podotýká. V diplomové práci se zabýval srovnáváním církevních dokumentů Amoris laetitia papeže Františka a Jana Pavla II. Familiaris consortio, oba spisy pojednávají o manželství a rodině. „Je třeba držet ideál, který tkví v tom, že manželství je svazkem muže a ženy na celý život. Ale zároveň je nutné pastoračně přistupovat ke každému v jeho konkrétní situaci a nikoho nevylučovat, neodsuzovat,“ formuluje církevní postoj k problematice mladý kněz.

První působiště Filipa Hochmana je ve farnosti Rajnochovice nedaleko Hostýna, kde byl ustanoven kaplanem. V Rajnochovicích je i diecézní centrum pro mládež, takže se sem sjíždějí mladí z různých farností, pořádají se zde tábory, víkendová setkání, brigády a třeba i oslava Silvestra. „Jsem rád s mladými. Rozhodně se nebojím, že budu sám,“ usmívá se kaplan. „Okolí Hostýnských vrchů je krásné, mám rád přírodu, takže bude kam vyrazit,“ těší se mladý kněz. „Člověk může žít s Bohem šťastný život...“



Mgr. Filip Hochman 

Narodil se 28. ledna 1992 v Kyjově. Má tři bratry. V roce 2014 nastoupil do Teologického konviktu v Olomouci. Po roce formace postoupil do kněžského semináře a začal studovat Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci. Ve čtvrtém ročníku využil možnosti ročního studia v Římě. 11. července 2020 mu bylo uděleno jáhenské svěcení. Jáhenskou službu vykonával v roce 2020 - 2021 na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. 26. července 2021 byl vysvěcen na kněze. Působí jako kaplan ve farnosti Rajnochovice.





Jarmila Bednaříková pilně psala na své chalupě

Kyjov – Historička a literátka Jarmila Bednaříková dokončila překlad latinsky psaného životopisu Rimberti Vita Ansgari („Rimbertův Život Ansgara“). 

 Svatý Ansgar z Hamburku se narodil v roce 801. Byl benediktinský mnich, učitel, arcibiskup, misionář a vizionář. Ansgar se proslavil jako „Apoštol severu“. Arcibiskupem byl v severním Německu, jako misionář působil ve Švédsku a Norsku.

„Rimbert, autor pramene Vita Anskarii, hrdinu svého díla osobně od mládí znal a později se stal jeho nástupcem. Jeho Vita Anskarii je sice legendou, ale především významným historickým pramenem o tom, jak vypadala práce misionáře na území Normanů v 9. století. Tedy ve věku, kdy v Evropě vrcholila vikinská doba, ale kdy probíhala též christianizace naší Velké Moravy,“ přibližuje Bednaříková. Dílo je pozoruhodné autorovou znalostí myšlení normanských „pohanů“ i zdejších raných křesťanů. Přináší informace o fungování královské správy i prvních skandinávských měst, o vikinských vpádech a podobně.

V současné době autorka připravuje již čtvrté aktualizované vydání své knihy Stěhování národů. Podílí se na kolektivním díle Život Karla Velikého v dobových pramenech, které opatřila úvodem a komentářem k Fuldským análům. Letopisy popisují dějiny Východofranské říše v letech 714 až 882, s pokračováním až do roku 901. „Najdeme v nich hodně zpráv také o Velké Moravě,“ podotýká historička.

Bednaříková už třetím rokem píše fejetony do národopisného časopisu Malovaný kraj. Letní měsíce nejraději tráví na své chatě ve Chřibech, zbytek roku žije v Kyjově. Kvůli hlučným opravám ve dvou blízkých bytech ale tentokrát na chatě, a to i při minus 15 stupních Celsia, také zimovala. „Potřebovala jsem klidné prostředí pro své on-line přednášky určené studentům,“ vysvětluje pedagožka Filozofické fakulty Masarykovi univerzity v Brně. Přednáší zde Dějiny starověku a k tomuto období se vztahuje také většina jejích odborných knih. „Nejvíce mě zajímá pozdní antika, která přechází do středověku. Toto období velice silně ovlivnilo další život v Evropě,“ zdůrazňuje historička, která má na svém kontě již sedmnáct vydaných knih.



V Kyjově si užili tři dny jazzu

Kyjov – Už dvaadvacátou sezonu se konal v polovině července tradiční Hello Jazz Weekend. Kromě Kyjova se svátek jazzu současně uskutečnil i v Uherském Hradišti a ve Zlíně.

V Kyjově se začalo ve čtvrteční podvečer tradiční hudební improvizací Jam session před čajovnou v kulturním domě a v pátek na ni navázala akce Víno a jazz v areálu Pod kaštany. Nejsilnější návštěvu jazzových fanoušků zaznamenal hlavní koncert v sobotu večer v Hudebním klubu Nětčice. Vystoupili zde F DUR JAZZBAND ze Zlína, kvarteto POINT OF FEW a legendární Peter Lipa, který stál u zrodu festivalu Hello Jazz Weekend. Zpěvák a skladatel je také promotér předního evropského festivalu Bratislavské jazzové dni. Pro Petera psal texty i nedávno zesnulý oblíbený herec Milan Lasica, jejich spolupráce trvala pětatřicet let.

Ve svých 78 letech je jazzman Peter Lipa v plné síle a výborné pěvecké kondici. Má za sebou skvělou kapelu PETER LIPA BAND. „Za dva roky bude našemu festivalu 24 let, Peterovi osmdesát. Bude to nepochybně velká jízda!“ těší se už nyní pořadatelé.

V pátek Pod kaštany zahrálo duo Laďa Třicátý a Milan Hrbáč.




pátek 16. července 2021

Žena mi řekla, že bych měl se sebou něco dělat. Tak jsem cvičil a cvičil… říká kulturista Pavel Forman

Kyjov – Odmalička měl rád sport, atletiku i fotbal, ale systematicky se žádné disciplíně nevěnoval. Když mu bylo šestnáct, dostal se mu do rukou zahraniční časopis MUSCLE&FITNESS. Na fotce uprostřed magazínu byl kulturista Dorian Yates. „Tak takhle bych jednou chtěl vypadat,“ řekl si tenkrát. Trvalo to dalších třicet let, ale svůj sen si Pavel Forman splnil.

Jedním z jeho posledních úspěchů je bronzová medaile z mistrovství Evropy v bodybuildingu a fitness 2021 ve španělské Santa Susanně, kde byl součástí českého reprezentačního týmu. Na závodech se tu v různých kategoriích utkala víc než tisícovka svalovců z celé Evropy. Pavel Forman tak dostal nejlepší dárek, jaký si mohl přát, ke svým padesátým narozeninám. Oslaví je v říjnu. Za příkladnou reprezentaci města Kyjova daleko za hranicemi regionu mu osobně poděkoval starosta města František Lukl.

Vrcholových soutěží se Forman účastnil poprvé v roce 2017, ve svých 46 letech, a vyhrál, co se dalo. Stal se mistrem České republiky a absolutním vítězem Masters. O rok později v roce 2018 získal 3. místo na Mistrovství Evropy v kategorii Masters ve Španělsku. Po koronavirové pauze pak v roce 2021 přišly další soutěže a další úspěchy, jak u nás, tak v zahraničí.

I „nesportovec“ asi tuší, že jde o pověstné „třešinky na dortu“ a příznačnou „špičku ledovce“. Co se skrývá pod hladinou? Kolik každodenní dřiny a potu? Kudy vedla cesta k tak výrazným úspěchům a kdo mu nejvíce pomohl? Pavel Forman odpovídá na všechny otázky a zůstává skromný. „Abych si aspoň něco nechal - tak šedesát procent zásluh na mých výsledcích má moje manželka Radka,“ tvrdí překvapivě. 

„Mým cílem je teď dovolená, klid a pohoda“, říká kulturista Pavel Forman

 

Kdy jste začal brát kulturistiku nebo-li bodybuilding, jak se teď říká, vážně?

To si pamatuju přesně, bylo to v roce 2004. V té době jsem lehce přibral a manželka poznamenala, že bych na sobě mohl trochu zapracovat. Tak jsem to vzal doopravdy a od té doby pravidelně cvičím. Cvičil jsem doma, rád jsem chodil do posilovny na Skleňáku, později jsme koupili budovu u trati a zřídili jsme tam fitness IRONGYM. Pracuji zde jako osobní trenér kondičního posilování, trenér kulturistiky a instruktor fitness. Manželka Radka obstarává bar, je tady zaměstnaný syn Tomáš a částečně i dcera. V době koronaviru bylo fitness zavřeno, takže jsem získal spoustu času, mohl jsem se přípravě na mistrovství věnovat naplno. Překážkou bylo poranění zad, které mi nějakou dobu bránilo v plné intenzitě tréninku. Ale bolest ustoupila a všechno bylo v pořádku. Když přišlo znovuotevření fitness, byť v omezeném režimu, pomáhal mi sparing Michal. Díky...
 

Takže vaše žena byla tím prvotním impulsem na cestě k vrcholovým výkonům v kulturistice?

Pavel Forman na závodech.

Je to tak. Vždycky jsem posiloval, už od těch šestnácti, a šampion Dorian Yates, jen o osm let starší než já, byl můj vzor. Obdivoval jsem ho. Přišel, vyhrál soutěž a odešel, ani rozhovory nedával… Cvičil jsem tenkrát s kamarádem, u něj ve sklepě jsme si zařídili první posilovnu, sehnali jsme osy, kotouče… Kamaráda to ale brzy přestalo bavit. Tak jsem začal cvičit s dalším. Později jsem chodil do posilovny na stadionu, ale tu brzy také zrušili. Posilovnu jsem si pak udělal doma. Na vojně na to nebyl čas… Takže jsem posiloval, ale nepravidelně.


Bylo vám tedy 34 let, když jste začal intenzivně cvičit. Kolik hodin to bylo denně?

Asi jednu až dvě hodiny denně, čtyřikrát až pětkrát týdně, dle druhu splitu (rozdělení svalových partií do tréninku, pozn. red.) a typu tréninku. Delší námaha by už působila na svaly destruktivně. Stejně důležité jako cvičení je v bodybuildingu i správná a speciální výživa. A taky pravidelnost. V prvé řadě je důležité, co jíte, a stejně tak, kdy to jíte. Jídlo se podílí na výsledku 70 až 80 procenty, zbytek je cvičení.

Strava pro kulturisty musí obsahovat hlavně bílkoviny, kvalitní sacharidy a minimum cukru. Jak si to hlídáte?

O jídelníček se mi stará moje manželka Radka a za ty roky praxe už se stala odbornicí. Vše nakupuje i připravuje. Začíná to snídaní v sedm hodin ráno a končí proteinovým koktejlem v jedenáct večer. Během dne mi do krabiček připraví až sedm porcí a vím, že v dobré kvalitě i správném množství. Jídlo musí být častější a pravidelné, aby se předešlo takzvaným katabolickým stavům, kdy tělo spaluje svalovou hmotu.

Aby tělo dobře vypadalo, je prý důležitý i odpočinek po namáhavém tréninku. Jak odpočíváte? A kolik hodin denně spíte?

Stará ale pravdivá věta praví, že svaly rostou v posteli a je to ta nejlepší regenerace. Já mám vyzkoušeno, že mi vyhovuje spát sedm hodin denně, to jsem nejvýkonnější. Budík mám nastaven na dvojí zvonění. Po prvním zvonění se v posteli převalím, při druhém zvonění vstávám, budím manželku, aby mi připravila snídani. I u nás doma to tak fungovalo, moje máma vstávala s tátou ve čtyři ráno, nachystala mu jídlo, vyprovodila ho pusou a pak si šla znovu lehnout.

Někteří kulturisté urychlují nárůst svalové hmoty pomocí zakázaných látek, jako jsou například anabolické steroidy. V současné době se dá ale koupit široká paleta legálních doplňků stravy.

K těm přípravkům, respektive doplňkům stravy asi toliko, že jsou důležitou součástí při tomto sportu. Zda ten či onen, záleží na typu tréninku. Nicméně určitě třemi základními doplňky jsou protein, BBCA a L-glutamin. Ovšem stále platí, že základem je vždy kvalitní a vyvážená strava. Budeme-li mít kvalitní stravu a žádný doplňky stravy, půjde to. Pokud ale nebude kvalitní strava, ani ty nejdražší a nejlepší doplňky stravy nepomůžou… 

Kvalitní vyvážená strava. Takže nikoliv kuřecí – rýže, kuřecí – rýže...

To je častý předsudek, ale tak to opravdu není. Člověka je na základě svých anatomických struktur i na podkladě vědeckých evolučních poznatků všežravec. Živočišné bílkoviny určitě patří do jídelníčku člověka, a dokonce jsou v některých fázích vývoje organismu nezbytné. Například při růstu, těhotenství, v období výrazného výdeje energie. Proto já osobně nikterak vegetariánství nefandím. Pravdou ale je, že určitou sebekontrolu a řád stravování vyžaduje. Pokud člověk jí převážně po celý rok správně, nemusí se bát ani vánočního cukroví. Tělo se s tím brzy srovná. S manželkou máme oblíbenou cukrárnu ve Slavkově, kam si v neděli děláme výlet na motorce.
 

Věříte obézním lidem, že se nepřejídají?

Zkušenosti mne naučily, že na jídle nejvíc záleží. A to vždycky. Typickým příkladem jsou slané brambůrky a cola u televize. Brambůrky jsou napité tukem, sůl zavodňuje, coca-cola je samý cukr a navíc plná bublinek, což má vliv nejenom na tuk, ale také na zavodňování organismu. Hodně lidí si stěžuje, jak během koronavirové epidemie přibrali. Posilovny byly sice zavřené, ale chodit a běhat se dalo v parcích nebo za městem. I když jak říkám, nejdůležitější je rozumná skladba stravy. A neplatí ani to, když lidé říkají, kolik toho snědí a nemohou přibrat. Ani to nebývá pravda.

Je něco, co byste nepozřel?

Tlusté. Bůček. To opravdu ne.

Na stránkách vašeho fitness jsou recepty, dokonce i na odlehčené moučníky nebo na vanilkové rohlíčky bez cukru a s proteinem.

Každý člověk je originál, je dobré vyzkoušet, co komu vyhovuje, co mu chutná, po čem se cítí dobře a výkonný. Pozor ale například na jogurty. Na etiketě třeba stojí, že obsahuje 0 procent tuku, ale přitom jsou plné cukru.
 

Kromě individuálních tréninků se zaměřujete na přípravu kluků a děvčat na soutěže. Připravoval jste i Tomáše Horáka, který se stal Mistrem světa juniorů.

To bylo v roce 2010. Cvičil jsem, trénoval jsem jiné a pak se mě manželka zeptala, proč to také nezkusím… tak jsem do toho šel. Příprava trvala asi rok.


To byl váš úspěšný rok 2017, kdy jste se stal mistrem České republiky a absolutním vítězem Masters.

Ano, byl to vydařený začátek. Bohužel došlo i ke smutné události. Zemřel můj táta. Chystal jsem se na mistrovství světa 2019, cvičil jsem a stravoval jsem se jako obvykle, ale během dvou dnů jsem zhubl pět kilogramů. Takže nemělo smysl někam jezdit. I to se může stát. Tento sport vás musí bavit, protože třeba půlroční, roční přípravu na závody zhatí chřipka nebo angína. U ostatních sportů to nebývá až takový problém, ale v kulturistice to nedáte. Tělo rychle a silně reaguje.


Jaká bývá atmosféra na závodech? A jak to celé probíhá? Býváte nervozní?

Atmosféra bývá skvělá. Na tom posledním závodu ve Španělsku byla i výborná organizace. Musím říct, že pořadatelé měli všechno připraveno na výbornou. Byl jsem svědkem toho, kdy závodník neměl roušku. Pořadatel s milým úsměvem naznačil, že bez ochrany dýchacích cest nebude možné se v prostoru pohybovat. Dokonce, podotýkám, že to byla žena – pořadatel, přišlo na postoj, který jasně naznačil NE. Nakonec závodník ustoupil a všechno bylo v pořádku.

Poslední týden před závody bývá náročný, tělo nedostává žádný cukr… a to bývám fakt protivný. Takže je to náročné i pro mé nejbližší okolí.

Pavel Forman s manželkou Radkou. (Foto: archiv P. Formana)


Chcete uvést své míry? Výšku a hmotnost?


Míry nějak neřeším. Snažím se ale hlídat váhu, ta se pohybuje na soutěži do 90 kg, nejlépe těsně pod. Mimo soutěžní váhu mívám do 110 kg.

Jak vypadá váš běžný den?


Ráno snídaně, odjezd do práce, po dvou hodinách další jídlo. Dva klienti ve fitness na osobní trénink a následuje opět jídlo. Tak to jde až do 17.00, kdy startuji svůj trénink. O tom, co budu cvičit, mám vždy dopředu jasnou představu. Za hodinu a půl následuje po tréninkový rituál potřebných doplňků, aby se tělu dostalo nejenom potřebné výživy, ale aby i vydrželo do předposledního jídla toho dne. Celý den pak ukončím proteinovým koktejlem a šup na kutě. Ovšem někdy ze stereotypu vypadnu a pak si, třeba na motorce, dokážu den užít.

Kulturistika je životní styl... 

Kulturistika nebo-li bodybuilding je můj životní styl, na kterém nechci nic měnit. Samozřejmě s věkem budu asi měnit způsob cvičení, ale myslím si, že budu cvičit až do konce, nebo tak dlouho, jak to půjde. A těší mne i práce trenéra ve fitness. Mám radost z každého, kdo se začne hýbat, nejtěžší je vždy ta první návštěva. Je to fajn, když se člověk posune. Ale nemusí chodit jen do fitness, hlavně že se hýbe. Tělesná námaha vyplaví endorfiny a člověk se pak cítí spokojený, co se nepodařilo je pryč, špatné myšlenky odejdou.

A jaké máte další cíle?

Teď určitě dovolená, jídlo, klid, pohoda a pak se uvidí. Tedy co se soutěží týká. Mým velikým cílem je nyní půlroční vnuk Adrien. Těším se na společnou zmrzlinu.


Kulturistika je individuální sport, jehož cílem je dosáhnout požadovaného vzhledu těla. Při tom se hodnotí např. mohutnost a vyrýsovanost svalstva - množství podkožního tuku, objem svalové hmoty, hloubka a tvrdost svalů, symetrie a estetičnost postavy apod. Zásadní partie jsou široká záda i ramena, úzký pas a mohutné nohy. (Zdroj: Wikipedie)



Soutěžní úspěchy Pavla Formana:


2017 - mistr ČR a absolutní vítěz MASTERS

2017 - 9. místo na MS v kategorii MASTERS - Rumunsko

2018 - 3. místo ME v kategorii MASTERS - Španělsko

2018 - 7. místo MS v kategorii MASTERS - Španělsko

2021 - 3. Místo Diamond Cup kategorie MASTERS - Rumunsko

2021 - 3. místo ME v kategorii MASTERS - Španělsko

2021 - 1. místo GP Velká Bíteš kategorie MASTERS - Česká republika

2021 - 1. místo Balkan Cup a absolutní vítěz kategorie MASTERS - Srbsko







Nenápadné stopy kyjovských Židů

 Kyjov – Válkou poničená židovská synagoga, která stávala v místech současného kulturního domu, byla stržena v roce 1962. Ve městě se nedochoval ani jeden ze židovských hřbitovů. Ten starší zasahoval do současné ulice Lidická, novější pohltil areál nemocnice. V roce 1956 tu byl instalován památník obětem holocaustu, který několikrát změnil své místo. Nyní však poprvé opustil bezprostřední okolí nemocnice. Dne 20. června 2021 byl památník nově přesunut do parku u sídliště na Lidické ulici, kde již od roku 2014 jako připomínka bývalého židovského hřbitova stojí menší pomník. Symbolické odhalení doprovázela komorní pietní akce. Zrestaurovaný památník nese na dvě stovky jmen kyjovských Židů, kteří se stali obětí holocaustu. Ale výčet je to neúplný, skutečné číslo by bylo asi dvakrát vyšší.

Kromě nenápadného pomníku za kulturním domem ve tvaru hvězdy, malého pietního místa s informační tabulí z roku 2016 ve spodní části areálu nemocnice a několika stylizovaných dlažebních kostek před domy obyvatel, kteří už se nevrátili, takzvaných Kamenů zmizelých, pokládaných ve městě od roku 2019, existenci židovské komunity v Kyjově dnes už nic nepřipomíná. Přitom ve městě fungovala židovská obec a potomci mnohých zdejších židovských obyvatel se proslavili. V Kyjově se narodil například básník a světoběžník Hugo Sonneschein – Sonka (1889 – 1953), pocházel odsud malíř a grafik Emil Singer (1884 - 1942). Kyjovské sklárny a jejich věhlas budovala rodina Reichů a tak bychom mohli pokračovat.

Zrestaurovaný pomník stojí nově v Lidické ulici.
 
Jak píše na webových stránkách města Kyjova Petr Weber, jehož manželka Věra pochází z Kyjova a v dětském věku přežila se svou maminkou útrapy koncentračního tábora, první historicky doložené stopy trvalého přebývání Židů v Kyjově se vztahují k roku 1603. Židé, tak jako jinde, museli i v Kyjově často čelit nepřízni většinového obyvatelstva. Nicméně početní stav židovské obce pozvolna vzrůstal a v roce 1857 dosáhl 597 duší. „Připomeňme si, že na Židy v předlitavských zemích se vztahoval tzv. familiantský zákon, kdy se směl ženit jen prvorozený syn, dalším byl povolen sňatek až po případném jeho úmrtí. Proto mnozí Židé z jižní Moravy odcházeli do Uher jako „Magranti“ (emigranti), neboť tam toto omezení neplatilo,“ píše Weber 
 
Menší pomník na Lidické ulici
„Devatenácté století znamenalo konečně průlom do životních podmínek židovské obce. V revolučním roce 1848 je zrušeno ghetto, které historicky vzniklo v prostoru za nynější radnicí, a o několik let později, v roce 1852, je vysvěcena nová kamenná synagoga. Synagoga byla v průběhu dalších desetiletí upravovaná a renovovaná, podílel se na tom kyjovský malíř Hiršmann a kyjovský stavitel Sonnewend. Dvacáté století, vznik Československa a období mezi dvěma světovými válkami je příznačné pro dále pokračující integraci židovské komunity do života celého města. V historickém ohlédnutí představuje nejharmoničtější a nejplodnější úsek dějin kyjovské židovské obce a jejích členů,“ dočteme se dále. Přichází však 2. světová válka, která si vyžádala miliony obětí a ve které zahynulo 6 milionů Židů. Hrůzy holocaustu přežilo jen několik desítek jednotlivců obyvatel Kyjova židovského původu. V šedesátých letech byla židovská obec v Kyjově rozpuštěna a připojena k brněnské pospolitosti.


Nebezpečné chemikálie pro výrobu pervitinu jsou pryč

 Kyjov – Pět pracovních dnů trvalo vyklízení stovek kilogramů nebezpečných chemikálií ze dvou domů na Komenského ulici blízko železničního přejezdu. Domy patří Františku Maturovi, přezdívanému Chemik, který si zde zřídil laboratoř na výrobu drog a sklad chemického materiálu.


Zásah tu policie provedla již před dvěma lety v dubnu 2019 a od té doby vedení města usilovalo o vyklizení nebezpečných látek. František Matura, jeden z trojice odsouzených za nelegální výrobu a prodej drog, byl pravomocně odsouzen na 11 let vězení. Matura byl uznám vinným také za obecné ohrožení z nedbalosti. Policie našla v jeho domech několik set kilogramů chemikálií využívaných k výrobě pervitinu a také potenciálně výbušné látky. „Znalecké posudky v této věci mluví jasně. Je tam ohrožení nejen přírody, ale i občanů, kteří žijí v sousedství,“ řekl tiskový mluvčí města Filip Zdražil.

Policisté od pondělí 21. června uzavřeli úsek ulice Komenského blízko vlakového nádraží a sváděli dopravu okolními ulicemi. Omezení platilo i pro pěší. Uzávěra trvala od 8 do 18 hodin. V mezidobí střežili objekty policisté. Proběhla také evakuace obyvatel domů v tomto úseku.

„Hlavní nebezpečí souviselo s riziky vzájemné reakce skladovaných chemikálií, kterých uvnitř bylo několik tun. Většina nalezených látek není běžně dostupná. Byly skladovány ve velkých objemech a v naprosto nevyhovujících prostorech. Zásadní problém byl, že u části chemikálií chybělo jakékoliv označení. Chemikálie jsme zanalyzovali, uložili do speciálních obalů a postupně odvezli k termickému odstranění do spalovny průmyslových odpadů. Všechny odpady tak budou bezpečně odstraněny v souladu s veškerými zákonnými požadavky,“ ujistil Martin Čech, specialista firmy SUEZ CZ, která byla pověřena vyklizením nebezpečného odpadu.

Policejní pyrotechnici na poli za Kyjovem řízeně odpálili nebezpečné látky, které byly vyhodnoceny jako nevhodné pro likvidaci ve spalovně. Při vyklízení pomohli i hasiči, kteří zajišťovali především prevenci. Tři desítky policistů se podílely na regulaci dopravy a ostraze vyklízených objektů. Policie doprovázela také vozidla s nebezpečnými látkami na místo likvidace

„Specialisté z objektů odvezli nakonec větší množství odpadu, než se původně předpokládalo. Jednalo se o více než 10 tun. Celkové náklady na likvidaci byly před samotným zahájením prací odhadovány na asi 2 miliony korun. S ohledem na komplikace, které se při zásahu objevily, částka nejspíš vzroste v řádu statisíců. Jsou to peníze, které bude město po majiteli objektů vymáhat. Z krajského úřadu máme přidělenu dotaci ve výši 220 tisíc korun, kterou bychom rádi využili,“ uvedl tiskový mluvčí města Filip Zdražil.

V pátek v poledne náročný úkol odborné firmy SUEZ skončil. „Patří jim velký dík za to, jak profesionálně a rychle akce proběhla. Děkujeme i složkám Integrovaného záchranného systému za poskytnutou součinnost,“ napsal na facebook města Kyjova, kde byli občané města průběžně informování o tom, jak práce probíhají, mluvčí Zdražil



sobota 3. července 2021

Dobrovolníci pomáhali i na Pánově

 Hodonín-Pánov - Bezprostředně po živelné katastrofě se vzedmula vlna solidarity s postiženými. Lidé posílali peníze na rychle zřízené účty pomoci, konaly se materiální sbírky a dobrovolníci ve velkém přijížděli do postižených oblastí. Jedním z nich byl i pan Ondřej z Vracova. V pátek 25. června projížděli hodonínským Pánovem cestou na montáž a v sobotu sem přijel se svými kolegy pomoct. Vzali s sebou potraviny, nářadí i nějaké plachty na zakrytí rozbitých střech. „Dobrovolníků přicházely desítky, ale organizace tu byla slabá, tak se člověk musel hodně ptát, být intuitivní a empatický, aby se zorientoval v situaci a jeho pomoc byla účinná,“ přibližuje Ondřej. Odklízeli hlavně trosky, popadané rozbité střešní tašky a opravovali střechy garáží, zatímco klempíři se soustředili na střechy domů. Stojí tu rodinné domy i bytovky. Později přijeli hasiči i Červený kříž.

 „Nejvíce poškozená byla hájenka, štíty se propadly dovnitř. Můj známý tu shodou okolností v kritický čas zachránil z domu pětiletého chlapce, jeho dědečka se bohužel zachránit nepodařilo, zavalilo ho to,“ vypráví s pohnutím dobrovolník Ondřej.

 

Foto: zdroj Internet

O den později dorazila na stejné místo pomáhat s manželem a přáteli paní Kamila, učitelka z Vřesovic. Situace zde byla již znatelně lepší. „Na místě fungovali koordinátoři, byl tu stan s jídlem a pitím, trosky už byly z velké části roztříděné a uklizené,“ popisuje. Spolu s místními se soustředili na úklid zahrádek v okolí bytových domů, odklízeli větve, křidlici, zbytky poškozených plotů i zničený bazén. „Práce tu bylo ještě dost, dobrovolníci přicházeli celý den,“ dodává Kamila.





Tornádo z bezpečné vzdálenosti

Hodonín, Lužice – Neobyčejný zážitek měla třiadvacetiletá Monika z Kyjova. Čtvrtek 24. června byl dnem jejích narozenin, které se s přítelem rozhodli oslavit večeří v oblíbené restauraci v Hodoníně. „Na zpáteční cestě jsem z okýnka auta pozorovala vysoký šedivý sloupec. Říkala jsem, že je to tornádo, přítel tomu ale nevěřil. Zvedl se vítr, začínala bouře. V Dubňanech už padaly velké kroupy, takže jsme raději pod stříškou na benzínce zastavili a počkali jsme, až to nejhorší přejde,“ vypráví se zatajeným dechem.

Tornádo putovalo od Hrušek na Břeclavsku přes Moravskou Novou Ves, Mikulčice a Lužice a zasáhlo i část Hodonína, především městskou část Bažantnici a také Pánov. 

Foto: zdroj Internet

O štěstí mluví Miroslav B., který žije s rodinou na okraji Lužic směrem na Hodonín. „Naštěstí nás to minulo, tak o dvě stě, tři sta metrů. Takže kromě nepořádku - asi dva velké pytle kousků polystyrénu, minerální izolace, papíru, které byly po celé zahradě, se nám nic horšího nestalo,“ říká s úlevou v hlase obyvatel těžce zkoušených Lužic. „Ale viděl jsem to v přímém přenosu. Byl jsem na zahradě a zdálo se, že to letí na nás, proto také proud vichru přinesl ten bordel. Pak se to ale naštěstí stočilo a odklonilo se to na Hodonín. Tato část obce byla ušetřena, kromě zničených zahrádek a chatek - některé byly ale obydlené. Pár domům to poškodilo lehce střechy. Samozřejmě neskutečné množství polámaných stromů,“ popisuje Miroslav B. „Podstatně hůř je na tom část zhruba od dvou třetin na Mikulčice.“