Stejná jména, různé malby

Zdeněk Poláček

Jan Poláček

 

Kyjov – Shodná příjmení, takřka stejný věk i adresa bydliště mohou být matoucí, příbuzní však nejsou. A každý z nich maluje jinak. Jan Poláček a Zdeněk Poláček, dva amatérští výtvarníci, vystavují své olejomalby v Galerii Doma.

Jan i Zdeněk vyrostli na stejném sídlišti v Kyjově, dokonce v jednom činžovním domě a bydlí tam dosud. Znají se tedy od dětství. Jan Poláček (nar. 1964) se kresbou a malbou zabývá od mládí, výtvarná činnost ho baví a tvořivý proces mu přináší uvolnění a radost. Zdeněk (nar. 1966) nakreslil svůj první obraz v roce 2008. Zkušenější Jan mu v začátcích pomáhal, radil mu, jak se napíná plátno a v dalších základních věcech. Oba jsou samouci, žádnou výtvarnou školu či dílnu neabsolvovali.

Rozměrné obrazy Jana Poláčka osloví diváka svou barevností i náměty, dokonale zvládnutou technikou figurativní kresby. Dosud vystavoval jenom zřídka, v devadesátých letech ve výstavních prostorách kyjovského domu kultury a později v baru Soho. V Galerii Doma prezentuje své obrazy za posledních patnáct dvacet let, nejstarší je obraz Poslední večeře, z devadesátých let. Měl rád malíře, grafika, ilustrátora a spisovatele Josefa Váchala, v mládí vstřebával různé vlivy, vyrůstal na surrealismu a dadaismu. Jeho malby jsou realistické, v živých zářivých barvách. „Abstrakce je výsledkem dlouhého hledání v čase, možná se k ní jednou dostanu. Já myslím, že abstrakce je krásné věc...“ poznamenává malíř Jan Poláček. 

Obraz Jana Poláčka Muži ve stínu pouště.

Zdeněk Poláček představil své olejomalby na plátně, ale především na pletených rohožích, které si sám vyrábí. Pěstuje si i surovinu, technické konopí, pro které musí mít speciální povolení. K přírodě má blízko a vidí jako omyl, že se lidé přestěhovali do betonových měst. Příroda je pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirace.

Zdeněk Poláček maluje na rohože vlastní výroby.

„Všechny moje obrazy mají reálný podklad, maluji, jak to vidím,“ říká, přesto jeho malby tíhnou k abstrakci. Má za sebou výstavu v Radniční galerii v Kyjově, v místní čajovně, v budově Městské knihovny Hodonín a také v galerii Vednevnoci v Hodoníně. Suterénní přednáškový sál veřejné knihovny v Kyjově zdobí jeho obraz kyjovské radnice, který namaloval podle dobové fotografie. Sám se dříve focením zabýval po vzoru svého otce, který měl v činžovním domě temnou komoru. Tedy v době, kdy focení ještě nebylo pro každého a fotograf musel mít to správné oko, aby neplýtval drahým filmem, i příslušné znalosti a zařízení na vyvolávání fotek.

Výstava přilákala pozornost a získala sympatie příchozích. „Je to výborné,“ hodnotil stručně pravidelný návštěvník vernisáží a sběratel umění Vlastik Janča z Kyjova. Obrazy si bude možné prohlédnout do 25. listopadu.

Terapie šokem v kyjovském muzeu

Pábitel Miloslav Inocenc Černý hraje na „Trůbafon“.

Provokaci a úsměv slibuje výstava Miloslava Inocence Černého s názvem Návrat idiota IV. 

Své koláže a trojrozměrné artefakty – nonsensy („ne-smysly“) představuje Černý veřejnosti od roku 2001, vždy s pětiletým odstupem. Letošní expozici si nadělil ke svému životnímu jubileu, sedmdesátým narozeninám. Duchem stále mladý pábitel, tedy člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak novost a krásu ve všednostech, si přezdívku Inocenc nechal před deseti lety při výměně občanského průkazu zapsat i do nového úředního dokladu. „Inocenc se jmenoval můj kmotr a z latiny to znamená čistý, nevinný,“ vysvětluje výtvarník a učitel hudby, obdařený i dalšími talenty.
„Nonsensy jsou technické věci, mám rád staré předměty, baví mě je přetvářet, a tak jim vdechnout nový život,“ přibližuje Černý. Pozornosti návštěvníků tak neujde zdařilý vláček vyrobený ze zrezivělé formy na tlačenku nebo vozítko, které vzniklo použitím staré formy na pečení. Takových, často prapodivných předmětů má ve své sbírce celou řadu a společně s uměleckým kovářem Jaroslavem Válkem a keramikem Vladimírem Grošem je vystavoval v putovní výstavě Nonsensů po celé republice. „S nimi jsem na jedné vlně,“ podotýká ke spoluautorům výstavy mystifikátor a pábitel Černý.

Jeho koláže, grafiky, olejomalby i texty boří náboženská, politická i sexuální tabu a vysmívají se korektnosti všeho druhu. Neušetří ani pohádky, klasiku J. Verna nebo lidové romány. „Moje koláže nemají umělecké ambice, jde mi o vtip. Proto je i nerad prodávám. Opakovaný vtip přestává být vtipem. Takže by neměl být denně na očích. Já je doma schovávám v šuplících a vytahuji je jen příležitostně,“ vysvětluje autor. Asi čtvrtinu objektů vystavuje vůbec poprvé, protože na předešlých výstavách pro ně nebylo dost prostoru.

Detail ikonické malby Michelangela Buonarrotiho Stvoření Adama po inovativním zásahu Černého.

Součástí výstavy je i videoprojekce několikaminutové pohádky O perníkové chaloupce. „Inovovaný“ text čte vypravěč Milan Lovec Bílovský a zvukový doprovod vzniká na „preparovaném“ klavíru, kdy je horní deska piana odklopena a jeho struny jsou podloženy gumovými hadičkami, železnými vruty a dalšími „chřestítky“. Na takto upravený klavír může společně hrát i více hudebníků. Ale zpět k textu pohádky: Jeníček a Mařenka šli do lesa na „malihuany“ a stará čarodějnice v perníkové chaloupce ukrývala varnu pervitinu. Ta byla policejními jednotkami odhalena, „tu starou blbaňu“ vzala „polycyjé“ do vazby a děti v pořádku dopravila zpět k rodičům. Takže i v této zmodernizované pohádce naštěstí vše dobře dopadlo.

Podle jedné definice je pábitel „člověk, který je navštíven inspirací a říká věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, a dělá věci, které slušní lidé nedělají, ztrácí hranice mezi realitou a fantazií.“ Ne nadarmo se traduje, že je lepší raději jedenkrát vidět, než desetkrát slyšet. Pokud chcete osvěžit svou mysl nespoutanou hravostí a nečekanými, a někdy třeba až šokujícími významy  zajděte si na výstavu. Potrvá do 26. listopadu.

Nemocnice obhájila certifikát kvality a bezpečí

V uplynulých dnech byla Nemocnice Kyjov externě hodnocena ohledně kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb. „Audit hodnotil fungování nemocnice optikou několika kritérií: péče o pacienty, personální záležitosti, bezpečné prostředí pro pacienty i zaměstnance, řízení kvality,“ přiblížil mluvčí kyjovské nemocnice Filip Zdražil. Certifikát platí tři roky. Po uplynutí této doby musí nemocnice doložit, že systém nejen udržuje, ale úroveň nastavené kvality se v uvedených oblastech snaží průběžně zvyšovat. To se trvale daří, nemocnice poprvé obhájila certifikát v roce 2015.

„Opětné udělení akreditace prokazuje, že Nemocnice Kyjov poskytuje vysoce odbornou péči, prostřednictvím kvalifikovaného personálu a současně disponuje kvalitním přístrojovým vybavením,“ zhodnotil Zdražil. 

 

 

 

 

Zájem o očkování vzrostl

(Foto: facebook Nemocnice Kyjov )

Zatímco během října bylo v Nemocnici Kyjov testováno na covid 1 323 lidí, z toho PCR testy 905 osob, v měsíci listopadu zájem poklesl. Důvodem je zpoplatnění testů. Testy jsou od 1. listopadu hrazeny z veřejného zdravotního pojištění pouze osobám mladším 18 let, lidem očkovaným alespoň jednou dávkou vakcíny a také těm, kteří nemohou být očkovaní ze zdravotních důvodů. Pokud vás pošle na test lékař nebo hygienická stanice, test bude pro vás rovněž zdarma.

V případě, že se rozhodnete otestovat pouze pro vlastní potřebu bez další indikace, za provedení antigenního testu zaplatíte v současné době 201 korun, PCR test stojí 814 korun. Současně se zkrátila doba platnosti u obou testů. U AG testu je to 24 hodin, tedy jeden den, PCR test platí 72 hodin, tři dny. „Částku lze uhradit buď hotově na místě nebo kartou na pokladně v budově ředitelství,“ doplňuje mluvčí nemocnice Filip Zdražil. „Zájem o testování v posledních dnech mírně opadl, větší je zpravidla v pátek před víkendovými společenskými a kulturními akcemi. Nyní se provádí zhruba 50 až 70 antigenních testů za den a 30 až 110 PCR testů, zde záleží na tom, zda je krátký či dlouhý testovací den.“ Bližší informace k testování najdou zájemci na https://www.nemkyj.cz/odberove-misto.

Obavy z nové vlny covidu i placení testů vyvolaly zvýšený zájem o očkování. Zdravotníci nemocnice naočkují více než 200 lidí za den, z toho asi pětinu osob první dávkou. Oblibu si získala jednorázová vakcína pro neregistrované, vakcína od společnosti Johnson & Johnson. Lidem, kteří se předem registrovali prostřednictvím centrálního rezervačního systému, zdravotníci aplikují vakcínu Pfizer-BioNTech. Očkovat se je možné v Nemocnici Kyjov v úterky, středy a čtvrtky, v době od 7.15 do 15.30 hod.

K datu 10. 11. 2021 bylo v Nemocnici Kyjov hospitalizováno 21 covid pozitivních pacientů na standardních lůžkách a 4 osoby na ARO. S ohledem na tuto skutečnost a horšící se epidemiologickou situaci dochází v kyjovské nemocnici k omezení výkonu odkladné péče. Opatření se týká oddělení chirurgie, ortopedie a urologie. „Omlouváme se našim pacientům, kterých se omezení dotkne a třeba jim odsune plánovaný zákrok na pozdější termín,“ uvedlo vedení nemocnice na sociálních sítích. „Musíme zajistit dostatečný počet lůžek pro covid pozitivní pacienty, kteří přibývají bohužel nejen na standardním oddělení, ale i na lůžkách intenzívní a resuscitační péče.“ V podobné situaci je v současné době celá řada nemocnic po celé zemi. 

 

Moje žena by vám řekla, že jsem workoholik, poznamenává s úsměvem Pavel Švorba. Je prakticky nevidomý

Pavel Švorba.

Stíhá toho hodně. Pracuje jako ladič pian a cimbálů, jeho firma také dokáže tyto hudební nástroje nejenom opravit, ale cimbály také vyrábí. Pavel Švorba zvládá hru na piano, foukací i tahací harmoniku, naučil se i na basu. Hraje v několika folklorních souborech a vede pěvecký sbor nevidomých Pastelky. V neposlední řadě je již deset let vedoucím kyjovské odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). „Dlouho jsem se tomu bránil, měl jsem rodinu, firmu a spoustu dalších aktivit, ale i když ta práce bere čas, určitým způsobem je obohacující,“ říká dnes. A jak odpočívá? „Aktivně,“ odpovídá, „nejlépe tak, že zase něco dělám“.

Adrenalin na cestách

Pavel Švorba (nar. 1970) pracuje jako OSVČ, nikoho dalšího nezaměstnává. „Asistentka by se někdy hodila,“ podotkne s úsměvem poté, co přijme během našeho setkání tři hlasovvé zprávy přes WhatsApp a vyřídí jeden pracovní telefonní hovor. Právě dnes dopoledne byl ladit piano v Lovčicích. Klientelu má v současné době prakticky po celém Jihomoravském kraji. S dopravou na místo mu pomáhají přátelé. „Tam jsme se autem dostali, ale zpátky jsme nemohli kvůli dopravní uzávěře, tak jsme cestovali přes Ždánický les,“ popisuje pracovní cestu, která se zvrtla v trochu dobrodružný výlet. A připomněl i příhodu z Milotic, kam se vydal sám autobusem. „A představte si, že se mi na zpáteční cestě vybila baterie v mobilním telefonu. Katastrofa,“ přibližuje s tím, že najednou nevěděl, kolik je hodin, kdy mu jede autobus a navigace pro nevidomé také nebyla k dispozici. A nemohl ani nikomu zavolat o pomoc. Nakonec se i z této situace dostal. Cestu si pamatoval a na zastávce se zeptal čekajících pasažérů, kdy autobus pojede. Domů přijel v pořádku, od té doby si ale nabití baterie v telefonu pečlivě hlídá.

Cimbál se naučil naladit až na Slovácku

Pavel Švorba pochází ze středních Čech, z malé obce Benátky u Sázavy. Vrozená vada zraku se u něj projevila o prázdninách po ukončení páté třídy. „Od naší matikářky jsem tenkrát dostal za úkol spočítat přes prázdniny asi 250 příkladů. Splnil jsem to, ale na konci prázdnin jsem už skoro neviděl,“ vzpomíná. Následovala lékařská vyšetření a jeho rychlé přeřazení do speciální školy pro děti se zbytky zraku v Praze. Jeho starší sestra do stejné školy nastoupila už o rok dříve. „Z kolektivu pětatřiceti dětí v Sázavě jsem se dostal do třídy, kde nás bylo jenom devět,“ vyzdvihuje okolnost, kterou tenkrát vnímal jako klad. Dokonce si zde oblíbil i dříve obávanou matematiku. Hrál také šachy. Praha ho nadchla. V té době ještě bílou hůl používat nepotřeboval a v kapse nosil kapesník, nůž a silnou lupu. Pomocí ní byl tenkrát schopen číst.

Nabídka oborů po ukončení základní školy nebyla pro slabozraké nijak bohatá. Zvolil střední odbornou školu na pět let, Konzervatoř a střední školu Jana Deyla pro zrakově postižené v Praze na Malé Straně. Talentové zkoušky sluchové a manuální zvládl dobře. Studoval hru na piano, učil se ladit piano a příbuzné nástroje. „Ale cimbál jsem se pak naučil ladit až tady na Slovácku,“ dodává s úsměvem. Cimbály začal také renovovat a když to zvládl, rozhodl se, že bude stavět i cimbály nové.

Se svou budoucí manželkou Marcelou Neduchalovou z Kyjova se seznámil na střední škole. Vzali se hned po maturitě a začali společně žít v Kyjově. Jeho paní v současné době vyučuje hře na klavír na ZUŠ v Kyjově a zapojuje se také do činnosti SONSu. Například připravuje oblíbené literární besedy. Mají spolu dvě dnes již dospělé děti a nyní jim dělají radost už i dvě malé vnučky.

Technika je úžasná

„Svět nevidomých je trochu jiný. Je doloženo, že 70 až 80 procent informací k člověku přichází skrze zrak. V naší situaci hrají velkou roli zvuky, hmat a čich. Obrovsky nám zvláště v posledních desetiletích pomáhá technika. Jsem technicky, logicky založený člověk s dobrou představivostí a prostorovou orientací. Prakticky každý má nějaký problém, nějaké omezení. Jde o to postavit se ke konkrétnímu problému čelem a aktivně hledat jeho řešení. Člověk musí být vynalézavý. Skutečně platí, že když se chce, způsob se najde. Já používám například při práci „mluvící“ metr a podařilo se mi sehnat i „mluvící“ šupleru. Pro hodně lidí je to nepředstavitelné, ale pracuji i s cirkulárkou. Vždy jde o to, vymyslet způsob, který mne dovede k cíli,“ popisuje svůj životní přístup Pavel Švorba a dodává, že co nezmůže sám, s tím mu pomohou přátelé. Svoji firmu založil už v roce 1990.

Vzpomíná na první počítač Eureka z počátku devadesátých let, který byl speciálně vyroben pro nevidomé. „Byla tu braillova klávesnice, mluvilo to v češtině, mělo to hodiny, kalkulačku, diářek, daly se na tom hrát hry i programovat v basicu,“ vypočítává vymoženosti revolučního zařízení. Návod k počítači byl namluven na čtyřech kazetách. Tenkrát to znamenalo velký pokrok.

V současnosti je tím top zařízením pro nevidomé ozvučený dotykový mobilní telefon. „Lidi se toho obávali a někteří se drželi starého tlačítkového zuby nehty. Ale časem sami přišli na to, co je výhodnější. Dříve například nevidomí používali tvarované šablonky z umělé hmoty na rozpoznání bankovek, protože každá je jinak dlouhá. To v současnosti nahradí mobilní aplikace, která bankovku „přečte“. V mobilu má člověk se zrakovým handicapem sjednoceno vše, co ke svému praktickému životu potřebuje, včetně předpovědi počasí. V tom je jeho velký přínos,“ shrnuje Švorba. Ale doma mají i další zařízení, například mluvící osobní váhu, kterou prý jeho žena nazývá „práskačka“, protože „napráská“ všechna ta kila… „Lídl nám pomáhá. Nedávno měl v nabídce například ozvučený tlakoměr, a za přijatelnou cenu.“ Náramkové ozvučené hodinky už patří spíše minulosti. Kdysi používal německy mluvící hodinky, na českém trhu se objevily s mateřštinou až později a stály 150 korun.

Používá běžnou klávesnici, psaní trénovali už od šesté třídy školy pro děti se zbytky zraku a je to velmi praktická a důležitá dovednost. Má rád také literaturu, ale přednost dává digitálním knihám s automatickou čtečkou před audio knihami, načtenými herci. „Je to věc osobních preferencí, ale mě umělecký přednes spíše ruší, chci si dosadit do obsahu vlastní prožitky,“ vysvětluje. 

 

„To je ta výhoda, můžu něco dělat a klidně se na vás přitom dívat“, žertuje Pavel Švorba.

 

Hudba harmonizuje a v životě pomáhá

Životem ho provází hudba. Jako kluk se naučil od pana Nováka ze sousedství hrát na foukací harmoniku. Později se dostal k tahací harmonice, jednořadé heligonce. Bez cizí pomoci na ni zvládl zahrát první písničku a předvedl ji svému otci. „Dobrý, ale vždyť to držíš obráceně,“ řekl mu tatínek. Byl to správný postřeh, i když jeho rodiče na žádný hudební nástroj nehráli. „Babička krásně zpívala,“ připomíná si muzikant a dodává, že měl krásné dětství.

Když později chyběl v kapele basista, rozhodl se, že to zkusí i s basou. Naučil se na ni sám. Doprovázel folklorní soubor Kyjovánek, Vyslúžilce, mužský sbor z Boršova, Tragačnice i Tetky z Kyjova. K vedení pěveckého souboru nevidomých a slabozrakých Pastelky se dostal, jak říká, jako slepý k houslím. V jejich repertoáru je folklor, ale nejenom z Kyjovska. Koncipují ucelená tematická pásma například z jarmarku nebo blok písniček o víně. Vystupují v domovech pro seniory a na dalších akcích.

Pavel Švorba se s rodinou účastní i místního společenského života, oblíbenou každoroční akcí na závěr školního roku je grilování makrel. Pochvaluje si přátelskou komunitu, která se v Boršově, místní části Kyjova, kde bydlí, vytvořila. „Mojí velkou podporou je manželka, která je těžce slabozraká,“ neopomene zdůraznit.

Vyzdvihuje nutnost sociálních kontaktů pro lidi se zrakovým handicapem, proto jsou tak důležitá pravidelná setkání členů kyjovské odbočky SONSu. „Špatný přístup je - jsem nevidomý, starejte se o mě...“ poznamenává. Zároveň upozorňuje na zbytečné ohledy v běžné konverzaci, i nevidomí často mluví o tom, že se s někým viděli a podobně. „Najdou se výjimky, kterým to vadí, ale většina nevidomých to bere normálně,“ potvrzuje. Vývoj v oblasti medicíny, která řeší těžké oční vady, sleduje, ale neupíná se na něj. Je rád i za ty malé zbytky zraku, které má ještě občas k dispozici. Vlastně mi přišlo jaksi nepatřičné se zeptat, zda mne tento sympatický, mnoha talenty obdařený, pracovitý, a přesto skromný člověk také zahlédl. Důležité bylo setkání samotné.

Krytý bazén v Kyjově vzešel z ateliéru SENAA

Ateliér SENAA mohou mít Kyjovjáci spojený s projektem krytého bazénu, který se brzy zhmotní. Kdo za architektonickou kanceláří stojí? Jaká je filozofie jejich práce? Kde nabírali zkušenosti? Na tyto a podobné otázky odpovídá výstava k desátému výročí brněnského ateliéru, která je až do konce roku k vidění v Galerii ve škole při ZŠ J. A. Komenského na Újezdě. 

Výstavní panely s vizualizací projektů a model stavby.

Spoluzakladatel ateliéru SENAA Václav Navrátil (nar. 1983) pochází z Kyjova a právě budovu této základní školy, kterou navrhl známý architekt Josef Polášek, sám navštěvoval. Jeho otec Jan Navrátil tu působil ve funkci ředitele. Bydleli v řadové zástavbě a rodiče svěřili interiér domu zlínskému architektovi. Tak byl již od mládí formován a tříben jeho cit pro estetiku i funkčnost okolního prostředí. Na Kyjovsko se i nyní často vrací, a to do Bukovan, kde si postavil víkendový dům. „Od začátku jsme měli štěstí na investory a teď už si můžeme i trochu vybírat. Za všecky projekty bych jako srdeční záležitost zmínil víkendový dům v Bukovanech, kde jsem byl jak v roli architekta, tak stavebníka a částečně i realizátora. Takže jsem si vyzkoušel i opačné úlohy,“ přibližuje ing. arch. Václav Navrátil.

Zleva: Václav Navrátil a Jan Sedláček, zakladatelé ateliéru SENAA. (Foto: archiv SENAA)

Ateliér SENAA založil v roce 2011 v Brně se svým kolegou z vysoké školy, ing. arch. Janem Sedláčkem (nar. 1981). Sedláček pochází z Prostějova na Hané. Po studiích sbíral zkušenosti v architektonických kancelářích v Los Angeles i v New Yorku. Navrátil pracoval v Rotterdamu, Praze i Brně. Zakázek postupně přibývalo a rostl i počet spolupracovníků. V současnosti má pracovní tým jedenáct členů.

Návrh modernizace městského koupaliště a budovy krytého plaveckého bazénu citlivě zasazuje novostavbu do stávající městské struktury v centru Kyjova a maximálně využívá současného provozního uspořádání. „Při hledání podoby krytého bazénu město oslovilo několik kanceláří ve vyzvaném výběrovém řízení,“ připomíná Václav Navrátil. „Protože jsme zpracovávali studii proveditelnosti, tak jsme byli mezi oslovenými, byť jsme s tímto druhem typologie zatím neměli mnoho zkušeností. Perfektní znalost místního prostředí a maximální nasazení se vyplatilo. Návrh byl vybrán k dopracování. Následující dva roky se ladil provoz a probíhalo výběrové řízení dodavatele. Aktuálně probíhají demoliční práce a v létě 2022 se můžeme těšit na otevření letní části a za další rok by se měl otvírat krytý bazén.“

Krytý bazén v Kyjově by měl být hotový v roce 2023. (Foto: archiv SENAA)

Na webových stránkách ateliéru SENAA najdeme i vizualizaci návrhu na konverzi pivovaru a mlékárny v Kyjově. „Pro areál kyjovského pivovaru a mlékárny jsme zpracovávali studii proveditelnosti. Jde o prověření prostorových vazeb, možné hustoty zastavění, počtu bytů, parkovacích stání a podobně. Na základě toho se pak vedou další jednání o možné podobě a využití,“ uvedl Navrátil.

„Ke každému zadání přistupujeme individuálně, hledáme nová řešení a klademe velký důraz na proveditelnost stavby. Pracujeme v týmu zkušených architektů a spolupracujeme s řadou specializovaných firem. Zabýváme se všemi oblastmi architektury od urbanismu přes novostavby, rekonstrukce až po návrhy interiérů. Zpracováváme všechny stupně projektové dokumentace. Jelikož pocházíme z Hané a Slovácka, jsou nám blízké tradiční principy a selský rozum,“ dočteme se na webových stránkách společnosti.

„Skutečnou podstatu architektury lze pochopit až časem, soustavným opakováním a zdokonalováním se. Krása domů spočívá v jednoduchosti,“ tvrdí Navrátil. A proč se rozhodl studovat architekturu? „Od malička jsem měl rád kreativní práci. Začalo to asi papírovými modely domů z časopisu ABC. Na gymplu se mi hodně věnoval soused Robert Juřík - architekt, který mě bral na stavby a ukázal mi například vilu Tugendhat a další ikony brněnské moderní architektury,“ dodává architekt z Kyjova.