sobota 7. září 2024

V životě jsem se už posunul, říká Janek Sedlář

Janek Sedlář pracuje jako sociální pracovník Sociálně-psychiatrického centra Fénix v Kyjově. Tvrdí, že je spokojený, protože pracuje s lidmi. Předtím byl zaměstnaný v grafickém studiu, obor sociální práce studoval při zaměstnání. Nedávno mu vyšla fotokniha Putování krajinou vnitřní a vnější. Focení je jeho velkou zálibou. Velmi rád chodí do přírody, komunikuje s lidmi a pomáhá jim hledat lepší cestu životem. O tom, jak se mu to všechno v životě daří propojit, je následující rozhovor.

Povězte nám něco o vaší nové knize. Fotografie v ní jsou velmi působivé, zobrazují až snovou, duchovní krajinu… Že jde o skutečnost, dokládá přesné udání polohy místa.

Fotím velmi rád a intenzivně se tomu věnuji asi deset let. Snímky jsem udělal v Karpatech a ve Chřibech. Fotky nepatrně dotvářím na počítači, rád si s tím hraju. Cílem bylo, aby kniha působila i vizuálně. Ovládám grafické programy, takže stránky knihy jsem si sám zalomil a připravil pro tisk. Důležité jsou doprovodné texty na téma sebepoznání a osobního růstu. Vycházejí z mých zážitků a zkušeností. Ke knížce lze zakoupit i terapeutické karty – fotografie, které obsahují stručné texty s odkazy na související články v knize. 


 
Na vašich osobních stránkách najdeme vedle nabídky fotografování nabídku na doprovázenou pouť. Jak jste přišel na ten nápad?

Vždycky jsem rád chodil do přírody. Už odmalička. Později jsem se k této své zálibě vrátil. Začal jsem chodit do přírody fotit. Chodil jsem v okolí Lipova, kde jsem se narodil, prošel jsem Bílé Karpaty, jezdil jsem i na Slovensko. Časem jsem si všiml sám na sobě, jaké účinky na mne putování krajem má. Jak jsem poznával přírodu kolem svého domova, dodávalo mi to na klidu. Jako kdybych kroky, které jsem dělal v krajině, dělal i směrem k sobě. Věci se ve mně skládaly a já jsem se zklidnil. Vše to přicházelo přirozeně. Jako bych byl jenom u toho a uvnitř mě něco moudrého dávalo dohromady. Tak došlo k očištění a nabití... Získal jsem novou energií. Mohl jsem pak lépe udělat důležité rozhodnutí. Chodil jsem do přírody o víkendech několik let. Pak mne napadlo, že když mně to takto pomáhá, mělo by to mít stejné účinky na každého.

Nejsou ale některé věci tak těžké, že klient, když o nich mluví, by nejraději ležel na psychoanalytické pohovce?

Předpokládám, že když už dotyčný o tento druh putovní terapie projeví zájem a přihlásí se, tak je pro něj vhodná. Někde uvnitř cítí, že je to možná to jediné místo, kde on tu vnitřní změnu dokáže udělat. Klient taky sám vybírá cíl i cestu.

Cesta je zrcadlem toho, jak se chová a jak se rozhoduje ve svém životě. Často nastávají alegorické situace. Když něco řešíš a jsi otevřený, tak se ti to ukáže i jinak. Například cesta, kterou klient zvolí, najednou končí. Pak je třeba hledat a zvolit náhradní trasu – dá se s tím pracovat. Nebo se dereme společně nahoru přes mlází a balvany, zatímco opodál vede na vrchol pohodlná cesta. Z toho všeho se člověk může učit. Nejdříve je však třeba se zastavit.

Vypadnout z rytmu a každodenní rutiny, to je to nejdůležitější. Člověk potřebuje odstup – vzdálí se prostředí, ve kterém se točí. A je tu ten další, který naslouchá tomu příběhu.

Můžete uvést nějaký konkrétní případ, co se dá na takové pouti vyřešit?

Tak třeba přijde klient, který je nespokojený v zaměstnání. Pracuje v dílně, dělá práci, která ho ubíjí. Nemá žádný smysl života, duší je někde jinde. Je bez energie, radost ze života žádná, ale drží ho v práci zvyk a jistota peněz. Přitom vždycky snil o tom, že bude jezdit jako profesionální řidič po světě. Právě tato část jeho osobnosti touží po svobodě a je v ní obsaženo hodně životní energie, on ji ale potlačil… Jaký má vztah k sobě, když potlačuje svoje touhy? Svůj život odevzdal fabrice. Uvnitř cítí, že to není dobré… ale neví, jak z toho ven. Když se každodenní rutině na tři dny vzdálí, může mu docvaknout… že je třeba zabojovat, převzít odpovědnost. Protože ta jeho část, která touží po svobodě – umírá… pak ten člověk nemá energii, nemá kontakt sám se sebou.

Co je cílem vaší práce?

Zlepšit kvalitu života klienta, pomoci mu najít řešení, které mu vnese do života víc radosti, pohody, svobody, spokojenosti. Máme možnost volby. Naše pocity jsou kompas – když nám není dobře, tak vlastně ta naše duše nás upozorňuje, že se něco děje… že bychom se měli na věci lépe podívat a začít s tím něco dělat, abychom se měli líp.

Věřím tomu, že my sami si tvoříme situace, které v životě potkáváme. Závisí to od toho, jaké jsme měli dětství, jaké v rodině panovala pravidla, jaká byla atmosféra v rodině, to všechno nasáváme a formuje nás to. Výsledkem toho je ta naše bytost a rozhodnutí o tom, jestli chceme některé zažité vzorce změnit a realitu vnímat trochu jinak.

Když si přečtu vaši knihu, případně pár dalších na dané téma, zvládnu si pomoci sama?

Problém je, že nikdo není sám sobě dobrým psychologem. Nikdo nás neučí, jak s pocity pracovat, co nám říkají. V některých rodinách jsou dokonce pravidla, že hněv je špatný. Přitom je to úžasný zdroj energie, který se dá použít i jinak. Efektivněji.

Myslím si, že každý člověk potřebuje psychoterapeuta. Spoustě lidem by se ulevilo. Jedna věc je to, co v životě prožíváme, co nás potkává, a druhá věc je jak s tím pracujeme. Terapeut se snaží klienta zkontaktovat s těmi zdroji, které má a se kterými ztratil kontakt. Vede ho k samostatnosti.

Přijde mi škoda, že ve škole se nepodporuje individualita a to jedinečné, co člověk v sobě má. Teď už se to částečně mění, závisí na typu školy a osobnosti učitele, ale má zkušenost je taková, že se cílí na výsledky a výkon, a vůbec není zohledněn proces. Rozhodně to není o zdokonalení vnitřních dovedností co se týče sebepoznání, propojování vědomostí a podobně.

Dělá u nás někdo další takové terapeutické poutě?

Když přišel ten nápad, zapátral jsem na internetu a přišel jsem na Honzu Bíma, který něco podobného nabízí a praktikuje. Spojil jsem se s ním a s jeho svolením převzal částečně know-how, co se týče organizačních záležitost poutě.

V současné době absolvujete terapeutický výcvik Virginie Satirové – model růstu. Jak jste se k tomu dostal a co důležitého jste si zatím odsud pro svou práci odnesl?

V pubertě jsem postrádal vizi a nevěděl co se životem.

Žiju tak, jak nejlíp umím. Mé životní zkušenosti jsou o tom, že jsem odmalička měl touhu poznat, proč jsem tady, objevit nějaké své poslání. V mojí rodině v mužské linii byla mezera, nikdo nikomu nic nepředával. Hledal jsem vzory u kamarádů, měli jsme partu, scházeli jsme se v parku, alkohol, marihuana, člověk se uvolnil a zapomněl na tyto věci. Ale už tenkrát se ve mně ozýval vnitřní hlas, že to není v pořádku, že takto věci „řeším“. Došlo to až tak daleko, že vyvstala potřeba změny.

Neuměl jsem pracovat s některými věcmi a s tím mi pomohla až vnitřní inventura a psychoterapie. Pak už jsem byl ve vleku kamarádů, už to nebylo příjemné, dostal jsem se až na hranici psychózy. Viděl jsem, že už to tak dál nejde a rozhodl jsem se nastoupit do terapeutické komunity. Bylo to druhým rokem po skončení střední školy.

Jsem přesvědčený o tom, že lidi kteří tíhnou k alkoholu nebo drogám, tak tíhnou k duchovnu – a volí zkratku – která není zkratkou. Není cestou. Já jsem se ale hodně posunul v životě směrem k tomu, co chci skutečně dělat. Jsou to zkušenosti, které život člověka centrují. Půlroční pobyt v komunitě mně pomohl nastartovat vnitřní růst, pomohl mi vrátit se k sobě.

Už po střední škole jsem se hlásil na psychologii, ale nepodařilo se. Zajímalo mne, co se v člověku děje. Později jsem při zaměstnání studoval pět let sociální práci. Terapeutický výcvik Model růstu od Virginie Satirové... Jedna věc je technika, a druhá věc, kdo ji používá.


(Rozhovor vznikl v roce 2017)

Janek Sedlář

Narodil se v roce 1987 v Lipově na Horňácku. Vystudoval Střední průmyslovou a uměleckou školu v Hodoníně. Od malička měl touhu objevit své poslání. Půl roku strávil v terapeutické komunitě, kde mu pomohli podle jeho slov vrátit se k sobě samému a nastartovat vnitřní růst. Pracoval v grafickém studiu v Kyjově, dálkově vystudoval Sociální práci. Od roku 2017 působil v psychosociálním centru Fénix jako sociální pracovník. Absolvoval terapeutický výcvik Model růstu podle Virginie Satirové. Jeho další životní pouť se dá „vystopovat“ na internetu...








čtvrtek 5. září 2024

Umělecký kovář Jaroslav Válek – introvert s duší dobrodruha

Jaroslav Válek ve své dílně.

Pochází z rodiny s kovářskou tradicí. Jeho práce ale přesahuje hranice uměleckého řemesla. Uznává řád a zároveň hledá dobrodružství. V umění i v životě. Tak jako s rozmyslem a intuicí tvoří svá díla a hledá ten správný poměr mezi obsahem a formou, tak přistupuje i k životu. „Vždycky mně spíš vyhovovalo mlčení o vlastní osobě,“ podotýká Jaroslav Válek, ale rozhodně to neznamená, že by neměl o čem vyprávět…

 

V jeho kovářském ateliéru je spousta nejrůznějšího nářadí a zařízení, které se používaly nebo používají pro kovářskou práci. Vládne tu ale dokonalý pořádek. Jaroslav Válek pracuje sám, nemá k ruce žádného pomocníka. Pomáhá si důmyslnými nástroji, které si sám vytvořil. Ocel zpracovává kovářskými technikami, což představuje přímou práci s materiálem, bez pomocných modelů. „To mi umožňuje vytvořit neomezený počet vždy originálních děl daného tématu,“ přibližuje umělecký kovář.

Výchozím materiálem pro kovanou plastiku je plochá ocel - pásovina, která se rozehřeje na 800 až 1000 stupňů Celsia. Dalším druhem vstupního materiálu je takzvaný jekl – což jsou uzavřené duté ocelové profily. Malé kulaté rozměry používá Jaroslav Válek na výrobu šperků. Pracuje s technikou deformování těchto profilů za vysoké teploty, takzvanou plechomuchláží. Takhle mi to Jaroslav Válek vypráví při návštěvě ve svém kovářském ateliéru. Vysvětluje mi i princip fungování své originální techniky leptu kovových povrchů – kavitace, pomocí níž dociluje zajímavých efektů. Na princip takzvané kavitáže přišel jako zaměstnanec historické vodní elektrárny ve Veselí nad Moravou, která je dnes technickou památkou. Byl zde zaměstnán deset let. „Střídali jsem se tam tři strojníci, pracoval jsem vždycky sám, nikdo mne nerušil… a tak jsem měl spoustu času věci stran své tvorby promýšlet,“ zavzpomínal s trochou nostalgie Jaroslav Válek. 

Umělecký kovář se věnuje ocelové kované nebo svařované plastice figurálních i geometrických forem, kovovému autorskému šperku a grafice. Slepotisky vznikají otiskem plechů upravených kavitací pod velkým tlakem do papíru. Za použití barvy vytváří takto reliéfní grafiku. O hledání rovnováhy v dnešním složitém světě vypovídají jeho kinetické plastiky. Jaroslav Válek se věnuje také designu v nerezové oceli. Velice úspěšné jsou jeho kovové plastiky ptáků, za které získal řadu ocenění.

Umění – ne umět dělat, ale umět sdělit  

Kovářské řemeslo je mu prostředkem k hlubšímu sdělení. „Někteří moji žáci se řemeslem slušně živí, žádané je kované zábradlí nebo mříže, je to v pořádku, ale mě to nezajímá,“ konstatuje Válek a odkazuje se na období devadesátých let, kdy vyučoval na střední integrované škole v Uherském Hradišti.

Válkovi jde o zpracování určitých témat, umělecké kovářství představuje prostředek, technologii. Jeho umělecký přístup se vyznačuje kreativitou, originalitou, ctí kvalitní řemeslo a věrnost materiálu. „V celé historii kovářského zpracování železa je plastika velmi vzácná. Když se řekne umělecký kovář, lidi si představí většinou – kovanou růži, jako živou… ale to je v podstatě kýč,“ zamýšlí se Válka. „Kýč je estetizovaná lež. Když tu růži rozlisujete a vznikne „květ z herbáře“ - věc dostává další rozměr…,“ zajiskří mu v očích. Baví ho přesah do grotesky. Cílem takzvané absurdní grotesky není pouze zesměšnění, ale nový způsob odhalení.

„Se skupinou přátel vystavujeme Nesmyslné předměty, takzvané Nonsens. Momentálně jsou tyto objekty trvale vystaveny ve Zlínském zámku. Já tam mám například rozlisovanou trumpetu – baskřídlovku. Je pod ní popisek: Trumpeta v úpravě pro zasílání listovou poštou,“ usmívá se Válek. 


Lidská tragikomedie je věčná  

Velkou inspirací pro něj bylo seznámení s umělcem Karlem Neprašem (1932 – 2002). „Když jsem pracoval v Praze v Družstvu uměleckých kovářů, Vojta Petratur, sběratel výtvarného umění, kterého jsem z Veselí znal a který také pracoval v Praze, mě seznámil s řadou umělců…,“ vzpomíná Válek. „Karel Nepraš vytvářel svoje plastiky z vodovodních trubek různých rozměrů a tvarů, barvil je červeně… mělo to vtip. To on mne asi poprvé přivedl na myšlenku lidské tragikomedie… která je věčná. Mění se jenom kulisy. Naivně jsem si po roce 89 myslel, že to bude jinak, ale trvá to dál, konce to nemá. Tenkrát podobné iluzi ale možná podlehla většina lidí,“ přemítá Válek. „Je to ovšem zásadní rozdíl, jestli jde o státem řízený teror, což za komunistů byl, anebo selhání jedinců. Bohužel spousta lidí to nechápe. Žijeme v době přemíry informací a dezinformací, takže najít tu správnou a pravdivou je problém. Demokracie je velice křehká věc… lidi si diktaturu vždy navolili dobrovolně,“ upozorňuje Válek.

„Svoboda je těžká. Ona vám nenabízí jenom možnost svobodně cestovat, svobodně se vzdělávat, pracovat ve zvoleném oboru, ona vám také nabízí, že můžete o všechno přijít. Proto se asi mnohým lidem stýská po komunismu, protože vás takzvaně vodili za ručičku. A v tom vidím to nebezpečí pro demokracii, protože klec vás nejenom omezuje, ale taky chrání. Já jsem zásadním odpůrcem stesků po nějakém socialismu, reálném nebo i toho s lidskou tváří. Žádný socialismus s lidskou tváří neexistuje. Bohužel mám zkušenost, že i lidé, kteří byli za komunistů velmi odvážní, dělali samizdat, tiskli knížky, teď znovu inklinují k levičáctví … a říkají, nebylo to tak špatné. Ale bylo to samozřejmě velmi špatné.“ 

Vzpomínky na Kryla a Tatry 

„Na střední školu v Břeclavi – průmyslovku se strojním zaměřením - jsem nastoupil v roce 1969. Bydlel jsem na internátě, v pokojích jsme měli rozhlas po drátě a ráno nás budili písničkami Karla Kryla… teprve normalizace začínala,“ vybavuje si Jaroslav Válek. „Pak začali šroubky utahovat. V maturitním ročníku nám pohrozili, že vzhledem k tomu, že nejsme v SSM (Socialistický svaz mládeže, pozn, red.), budeme mít problémy odmaturovat. Tak jsme celá třída vstoupili do svazu. Na vojně jsem pak hodil průkazku SSM do kamen… nic z toho nebylo, i když vyhrožovali.“

Po vojně Jaroslav Válek pracoval jako strojník lanovky na Hrebienku ve Starém Smokovci. „Nějakou dobu jsem se už věnoval horolezectví … spíše to bylo ale pro mne dobrodružství než sport. V té době tu byla zvláštní komunita horolezců z celého Československa, kteří vykonávali v tatranských hotelech veškeré údržbářské a kotelnické práce.“

Dva roky na lodi křížem krážem po světě  

„Pak jsem se vyučil u Družstva kovářů v Praze a také jsem tam pracoval. Setkal jsem se s člověkem, který jezdil na lodi jako číšník… Podnik Československá námořní plavba vlastnila tenkrát patnáct lodí. Byly to velké nákladní lodě, které jezdily po celém světě. Dal jsem si tam přihlášku a trvalo asi rok, než se mi ozvali. Nastoupil jsem na loď jako elektrostrojník. Bylo to úžasné dobrodružství, zvláště v té době. Někdo tam vydržel třeba jenom měsíc…

Když se u nás řekne tropy, tak vím - na rozdíl od většiny místních, o co jde. Stoprocentní vlhkost vzduchu, takže se z vás neodpaří ani kapka. To tady neznáme,“ popisuje Jaroslav Válek. „Výhoda byla, že jsme třeba měsíc stáli na jednom místě. Potkal jsem tam kamaráda, kterého také zajímalo umění, takže jsem si vypůjčili auto a jezdili do světových galerií. Na lodi jsem byl dva roky. Poznal jsem hlavně Jižní a Střední Ameriku a taky třeba Indii. Lidé tady nechápou, na jakém úžasném místě žijí... A já vím přesně, o čem mluvím, třeba v Indii byly a jsou hrozivé podmínky pro většinu obyvatel. Takovou chudobu si neumíme ani představit. Žijeme na dobrém místě a v dobrých časech. Zatím...“

 Ve stařečkových šlépějích do NY

„Strašně jsem toužil podívat se do Severní Ameriky. Můj pradědeček, který se narodil v roce 1877, tam také byl – ještě před první světovou válkou v roce 1911. Jako kovář tam jel na zkušenou. Zemřel, když mi bylo šest let. Říkali jsme mu stařeček. Ze školky jsem chodíval rovnu k němu a poslouchal jeho vyprávění. Svými historkami bavil širokou pospolitost. Měl neuvěřitelné zážitky. Zatímco tady se tenkrát kosilo kosou a mlátilo cepy, v Americe v té době už měli kombajny tažené zvířaty,“ vypráví Válek. „Dostal jsem se do New Yorku ve stejném věku jako on, ve 34 letech. Ameriku jsem si velice užil.

 V roce 1990 jsem navázal kontakt se sdružením kovářů ABANA ((Artist-Blacksmiths´ Association of North America).V každém státě tam funguje takové sdružení, ale jde spíše o společenské aktivity, protože řemeslo ovládá jenom skutečně pár lidí. Ostatní členové měli třeba mezi svými předky kováře. Jsou tam velmi populární různé výtvarné workshopy, ženy tam mají neskutečně vybavené dílny s píckami na výrobu keramických šperků a podobně. Zaplatil jsem si letenku, ale o ubytování a stravu jsem se nemusel starat, to bylo v jejich režii. Moje věci tam měly úspěch, lidé je kupovali, takže jsem si tam vydělal. Užil jsem si i cestování po východní části Ameriky autobusy v duchu beatníků, protože předem nezabookované letenky tam byly moc drahé. Viděl jsem Chicago, Niagarské vodopády...“ 

Přátelství, které trvá víc jak čtyřicet let…

„Cestuji rád. Každý rok se těším, že na týden vyrazím se svými přáteli z vojny. Vojákoval jsem na východním Slovensku v Michalovcích. Sešli jsme se tam z celé republiky. Vojnu jsem skončil v roce 1976 a od té doby každý rok takhle jezdíme na Slovensko nebo po Česku. Dřív třeba jenom pod širák nebo se stanem, dnes už vyhledáváme penziony. Jsem za to vděčný, protože myslím, že moc lidí se takhle neschází. My jsem si už tenkrát padli do oka, dělali jsem různé happeningy, natáčeli filmy… Minulý rok jsme byli v Ostravě, kde jsem je prováděl, letos máme v plánu Brno.“

Skoro každý den Jaroslav Válek pracuje v kovárně. „Mám výhodu, že mám ateliér u domu a neztrácím čas cestováním. Jsem tam třeba jenom dvě, čtyři hodiny. Nejdůležitější je pro mne radost z tvorby samotné,“ zdůrazňuje Jaroslav Válek. „Mám spoustu zájmů. V Brně například navštěvuji přednášky z astrofyziky. Mám také rád poezii, zejména Ivana Diviše, který konvertoval ke katolictví - dokáže napsat to, na co ostatní nemají odvahu ani pomyslet. Svoboda v křesťanství je kvalitativně jiná než například v hinduismu, kde se rodíte do určité kasty. Mám rád přírodu, je pro mne zdrojem inspirace, ale neodříkám se ani možností, které nabízí velké město. Říká se, že umění k životu potřebuje jenom dvě procenta lidí. Když chcete prodat, tak to chce velké město. Spolupracuji s galerií Vltavín a galerií Moderna v Praze.“
 

Když deset miliard nestačí...

„Velkou pastí je vulgárně řečeno - nenažranost. Některým nestačí majetek deset miliard, musí mít sto miliard. Kdo má jedno auto, tak chce pět, a kdo má pět, tak chce helikoptéru, pak chce tryskáč a tak dále. Člověk nemá strop – ve své nenasytnosti. Ti, kteří vědí, že to nepotřebují, důležité je to vědět – pak žijí šťastný život a nemají s tím problém. Všechny filosofie a náboženství světa to hlásají… desatero to jasně deklaruje, i starší nauky. Toto jsou ta témata, která se snažím zpracovat, aby to nebylo přisprostlé, polopatistické a podobně.“

Lept - Anděl. Technika kavitáže.




Jaroslav Válek

se narodil roku 1954 v Uherském Hradišti, vyrůstal v prostředí s kovářskou rodinnou tradicí, jeho děd i praděd byli kováři. Už řadu let se věnuje výhradně umělecké činnosti. Spolupracuje s pražskými galeriemi Vltavín a Moderna. Galerie Vltavín vydala v roce 2003 jeho monografii Železo a papír. V roce 2014 obdržel Cenu města Veselí nad Moravou za uměleckou práci a propagaci kultury.

V mnoha galeriích po celé České republice uspořádal na desítku autorských výstav a podílel se na výstavách kolektivních, doma i v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena u ctitelů umění po celém světě. Je členem Asociace uměleckých kovářů ABANA v USA.

Vytvořil insignie pro biskupa české starokatolické církve a podílel se na dotváření interiérů užívaných touto církví, která také vlastní betlém s desítkami figur provedených v kované oceli. Pro Asociací českých filmových klubů vytváře po mnoho let ceny udílené za nejlepší počiny v oblasti filmového umění. Vytvořil také některé divadelní ceny Alfréda Radoka. Dále je autorem klíče užívaného k sezónnímu otevírání Baťova kanálu. Z jeho dílny vyšla putovní cena pro Mistrovství světa historických kol IVCA Rally. Jaroslav Válek mnoho let spolu s dalšími umělci také věnuje své výtvarné dílo do aukce Nadace Charty 77, kde získané finanční prostředky pomáhají zdravotně postiženým studentům. 

                                                              (Text vznikl v roce 2018, foto autorka)

Pan Jaroslav Válek slaví v letošním roce významné životní jubileum. Srdečně blahopřejeme!


Stále pracuje a dva roky provozuje
malou galerii "Kolibřík" na ulici Pekařská 41a v Brně. 









středa 4. září 2024

Zahradní galerie Pavla Valčíka

Hovorany – Dříve se pozemek u vesnického stavení využíval výhradně k pěstování zemědělských plodin, v současné době si lidé často pořizují bazény, vysazují trávník a okrasné keře, ale hovoranský rodák Pavel Valčík má „humno“ skutečně originální. Umístil tam totiž vlastní výtvarné artefakty k potěše své, i kolemjdoucích. 

Pavel Valčík je samouk, výtvarnou tvorbou se zabývá celý život. Jeho oblíbeným materiálem je beton. Na dvoře u svého domu má galerii soch, které sám vytvořil. Začínal s hlínou a drobnou keramikou, později zkoušel různé techniky, než se dopracoval k bezchybným výsledkům a velkým plastikám.

„Každé dílo je originál. Žádné formy nepoužívám a nákresy nepotřebuju. Učím se z toho, co vidím kolem sebe,“ vysvětluje svůj přístup umělec – samouk. Časem si získal důvěru veřejnosti. Podle fotografie vytvořil například bustu prezidenta Masaryka pro památník v Hovoranech nebo v Čejči. V současné době dokončuje vánoční betlém pro obec a připravuje se na výstavu, která bude koncem října.

Sochy v "humně".
Pavel Valčík u  betonové plastiky.

Zatímco jeho sochy jsou realistické a inspirují ho především ženy, v zahradě vystavuje svá díla abstraktnějšího charakteru. Často používá nepotřebné betonové komponenty jako je potrubí, pražce z vlakové trati či betonový kruh ze staré studny, dotváří je, a tak jim vdechuje nový život. Jeho oblíbeným tématen jsou sluneční hodiny, které ztvárňuje s velikou fantazií. 

Rád vzpomíná na akademického sochaře Václava Kovaniče, který měl v Hovoranech svůj ateliér. „Tím, že mi předvedl své práce, mi vlastně ukázal cestu,“ vysvětluje. Tvorba betonových plastik Pavla Valčíka naplňuje, přináší mu do života radost,  nové impulsy a  dobrodružství.  A upřímně ho těší, když se jeho práce líbí i jiným.








Útulné muzeum v Hovoranech poučí i potěší

I menší obce mají svá muzea, kde s láskou uchovávají cenné pamětihodnosti po svých předcích. Jednou z nich je také obec Hovorany. Muzeum se nachází přímo vedle budovy obecního úřadu. Stavení obec zakoupila od majitele v roce 2019. Objekt spravuje muzejní spolek.

 Návštěvníci, tedy ti starší, si zde připomenou styl bydlení a řadu předmětů denního užití, které mají ve svých vzpomínkách spojeny s prázdninami u prarodičů na venkově. Ať už jde o typický oválný obraz Panenky Marie s Ježíškem v náručí, který zdobí „seknici“, nebo třeba malované smaltované vědro na vodu v kuchyni či nezbytné kožené „lepačky na muchy“, protože „tenkrát“ jich bývalo skutečně moc! Je zde také bohatě vybavená ševcovská dílna a muzeum se pyšní i expozicí hornictví, umístěnou v bývalém vinařském sklepě. Hovorany totiž bývaly obcí hornickou, vinařskou a zemědělskou. Na dvoře se pod střechou suší kukuřičné klasy a v hospodářských staveních přiléhajících k obytné části domu najdeme také chlívy s prasátkem, kravičkou a telátkem, jak to za starých časů bylo běžné. Figuríny lidí i dobytek ve chlévě jsou vytvořeny ze slámy v rodinné dílně Pavlicových na Horňácku. 


 „Dále je nově zpřístupněna expozice archeologických nálezů z okolí Hovoran. Velkým unikátem je nález roubené studny z poloviny 13. století,“ zdůrazní správce muzea Pavel Valčík. „Ještě nedávno zde probíhaly rušné stavební práce. Již je upravený dvůr a plánujeme zpřístupnění půdy,“ slibuje. Za zmínku stojí také expozice připomínající místního umělce, akademického sochaře a medailéra Václava Adolfa Kovaniče.

A co je posláním muzea? „Trošku poučit, připomenout a rozdávat radost,“ usmívá se správce. Pro starší bude návštěva znamenat jistě trochu příjemné nostalgie, pro mladší generace a děti nové poznatky a zážitky. Svět a životní styl lidí se totiž proměnily za posledních padesát či sto let velice výrazně, "až k nepoznání".

 Otevřeno je každou první neděli v měsíci od 15,00 do 17,00 hod. nebo kdykoliv po dohodě se správcem muzea, panem Pavlem Valčíkem, na telefonu číslo 607 242 124 nebo paní Blankou Kučerovou, telefonní číslo 608 078 131.