Moje práce-moje štěstí. Sbírají a tvoří panenky

Monika a Nikol Chmelařovy s oceněnými panenkami.

Aspoň si lidé přečtou něco pozitivního v této neveselé době, míní Nikol, dcera zakladatelky sbírky panenek Moniky Chmelařové a manažerka rodinného podniku. Panenky naplňují jejich život, přinášejí jim radost, nové výzvy i přátele. Moje práce-moje štěstí, zní slogan z jejich internetových stránek. Ojedinělá sbírka vzniká osmadvacet let a čítá téměř půl druhého tisíce panenek různého druhu a velikostí. Zvláštností a novinkou jsou takzvané reborny, panenky která vypadají jako živá miminka.

Láska na druhý pohled

„Tu úplně první rebornovanou panenku jsem dostala od dětí. Objednaly ji na aukčním portále. Když jsem nebyla doma, položily ji do postýlky. Nejprve mne napadlo, že tohle nebude nic pro mě, měla jsem opravdu smíšené a rozporuplné pocity. Když jsem si ale panenku vzala do náručí, tak převládly pozitivní emoce, a do těchto panenek jsem se zamilovala,“ vzpomíná Monika Chmelařová. Další panenku pak jeli vybrat přímo k rebornistce, která tyto panenky vyrábí. Paní Monika absolvovala odborné školení a technice se věnuje dodnes. Sama nyní víkendové kurzy výroby rebornů nabízí a vede.

„Nejstarší vnučka Alžběta ve svých deseti letech zrebornovala jedno miminko pod mým dohledem. Prostřední vnučka Elizabeth má moc ráda panenky, ale protože jich má doma spoustu, tak jí kupujeme lego. Moc ráda ale vozí kočárek, když se účastní některého z našich srazů a hrdě provází návštěvníky na našich výstavách,“ dokladuje paní Monika lásku k panenkám, která se u nich dědí z generace na generaci.

Jako nejmladší z šesti dětí dnes čtyřiapadesátiletá sběratelka v dětství ani vlastní panenky neměla a brzy hlídala děti svých starších sourozenců. Impuls ke sběratelství přišel až s její dcerou Nikol, která dostala panenku v roce 1994 od své babičky, maminky paní Moniky. „Byla to panenka s porcelánovou hlavičkou z prodejny Quelle ve Veselí nad Moravou a obě nás chytla za srdíčko,“ vypráví paní Monika. Takhle to celé začalo. Panenka se jí zalíbila natolik, že postupně začala přikupovat další kousky.

„Byla jsem na děti sama, a tak panenek přibývalo opravdu velmi málo. Větší vášeň přišla až s mým životním partnerem Antonínem, který mne ve sbírání podporoval a zasloužil se opravdu o ten největší rozmach naší sbírky. V mých oblíbených obchodech už mě znali a vždy volali, když dostali dodávku panenek, abych si přijela vybrat. A teprve to, co zbylo, nabídli pak k prodeji. Já bych odjela třeba se třemi panenkami, které se mi líbily nejvíc, ale partner vždy: Tu máš? A co tuto? Nakonec jsme odjížděli s plným autem,“ vzpomíná s úsměvem sběratelka. V roce 2010 po operaci páteře, kdy ležela na jednotce intenzivní péče, jí partner přinesl novou panenku ukázat i do nemocnice. „Panenka hned pak samozřejmě musela pryč, ale udělalo mi to radost.“

A co dcera Nikol, nežárlila na panenky své matky? „Nic takového mě nikdy ani nenapadlo,“ brání se Nikol, které je nyní dvacet devět let a je maminkou osmileté dcerky. „V dětství jsem měla své milované panenky, na které jsem se pak snažila i šít. Maminka tou dobu měla jen několik málo panenek. Byly to porcelánové panenky a já je nechtěla rozbít. Panenky z vinylu přišly až v mé dospělosti,“ vysvětluje.

Sběratelka žila ve Veselí nad Moravou

Monika Chmelařové pochází z Veselí nad Moravou, prožila zde 37 let svého života. I s dcerou se shodnou na tom, že na toto město rády vzpomínají a vracejí se tam, navštěvují část rodiny. Shodou okolností z Veselí nad Moravou pochází i sběratelka panenek Veronika Petraturová.

V současné době paní Monika žije v Polešovicích u Uherského Hradiště. Rodinný domek sdílí se svými panenkami. Všechno je zde barevně sladěné, dominuje šedá, růžová a bílá. Každá drobnost tu má své místo a doplňuje působivý celek. Vítejte ve sladkém království panenek! Pro maminku i dceru je péče o sbírku, její doplňování a prezentace včetně výroby rebornovaných panenek na zakázku a pořádání kurzů zaměstnání na plný úvazek. „Jsem vyučená švadlena, ale toto povolání jsem nikdy nedělala, vždycky to byl můj koníček,“ potvrzuje paní Monika. Zabývají se i výrobou dekorací, háčkují a pletou soupravičky pro miminka nebo deky, vytvářejí doplňky, textilní květiny, vyrábějí přáníčka i glycerínová mýdla různých tvarů a vůní. „Když je čas, tak moc rády spolu vymýšlíme a tvoříme nové a nové dekorace pro naše výstavy, jako jsou labutě, páv, šité květy a spousta dalšího,“ doplňuje Nikol. Na svých výstavách si dávají záležet, všecko musí být perfektní. „Příprava nám na místě zabere plné čtyři dny, spíme jenom pár hodin na přivezených matracích. Na vernisáži padáme únavou, ale nadšené ohlasy návštěvníků nám vracejí energii a víme, že jsme se nenamáhaly zbytečně,“ sděluje manažerka Nikol.

Co dokáží „panenky jako živé“  

Reprezentativní sbírka čítá více než 1450 panenek, z toho 270 rebornovaných, a také 600 plyšových medvídků a 70 dětských kočárků. Může se pochlubit nejedním významným oceněním. Které potěšilo nejvíc? „To bylo určitě to úplně první. S rebornováním jsem začala v roce 2012 a už o rok později jsem se zúčastnila soutěže v německém Sonnebergu v kategorii reborn profesionál. Gabriela ve své kategorii větších dětí získala první cenu. Freya pak mezi miminky získala cenu poroty. To mě opravdu překvapilo a nastartovalo k další práci,“ vzpomíná paní Monika. 

Láska k panenkám spojuje u Chmelařových generace žen. Batole je z kitu Liam od návrhářky Bonnie Brown. Monika Chmelařová vdechla panence život.

Svoji radost si nenechávají pro sebe, se svými „miminky“ za normálních okolností navštěvují domovy pro seniory. „Vyprávíme si s babičkami o panenkách, také o jejich dětech, dáme jim rebornovaná miminka pochovat a pak obejdeme po pokojích i ty, kteří jsou upoutáni na lůžko. Senioři reagují na panenky velmi dobře. Stalo se, že paní po mozkové příhodě začala s miminkem prvně komunikovat... ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu,“ připomíná si sběratelka. Svými panenkami potěšily klienty v domovech pro seniory v Boršicích, Buchlovicích, Napajedlech i pacienty v Masarykově onkologickém ústavu v Brně.

„Čas od času, vždy v návaznosti na naši výstavu, se rozhodneme pro nějaký dobročinný projekt. Naposledy to bylo při výstavě v Poděbradech, kde nám oddělení sociálně-právní ochrany dětí doporučilo případ Barunky a její maminky. Akce vyvrcholila benefičním koncertem, na kterém vystupovali naši přátelé: herečka Bára Štěpánová, Jaroslav Břeský - uznávaný Freddie Mercury, Lucie Třešňáková s písněmi Ivety Bartošové a Karel Gott Revival Morava - Josef Bouda a Radek Verner z Bučovic. Barunka tak získala finanční částku a dary v celkové hodnotě 45 000 korun. To byl zatím náš největší projekt,“ přibližuje Nikol.

Dnes jsou sběratelky už vybíravější

„Dříve jsem kupovala panenku podle toho, jestli se mi líbí. Nezáleželo na tom, zda je od nějakého návrháře nebo z tržnice. Postupem času se každý sběratel trošku vyprofiluje. Takže v současné době se soustředíme na část sbírky rebornovaných panenek,“ vypráví paní Monika.

„Vyhledáváme také panenky, které někoho představují,“ doplňuje Nikol. „Ve své sbírce Barbie panenek mám třeba Elizabeth Taylor, Audrey Hepburn, Jacka Sparrowa. Maminka pak několik provedení Lady Diany. Mým snem je Barbie, ztvárnění královny Alžběty I. Její cena je však téměř dvě desítky tisíc korun. Takže o ní zatím mohu snít...“

A je vůbec možné si tolik panenek zapamatovat? „Máme dobrou paměť na obličeje. Když se na panenku podívám, tak hned vím, jestli ji ve sbírce máme, nebo ne. Řadu panenek si pamatujeme i podle jména. Hlavně na výstavách pak používáme pro panenky pracovní název, například vesničanky, drbací kroužek a podobně. Někdy se u toho dost nasmějeme.“

Panenky nakupují také v Německu, když se zde účastní soutěží. Zde také pořizují komponenty pro výrobu rebornovaných panenek. „S rozvojem internetu se nákup panenek přesunul hodně do on-line prostředí,“ podotýká Nikol. „Kamkoli se dostaneme na výlet, tak se sháníme po panenkách. Spoustu panenek také dostáváme, zvláště na výstavách. Ženy a babičky se na nás obrací s prosbou, ať se postaráme o tu jejich panenku, že to mladí nechtějí, že by ji vyhodili. Hřeje je u srdíčka, že jejich panenka bude dále dělat radost třeba našim návštěvníkům.“

Miminka, která nepláčí

Oblíbené jsou víkendové kurzy výroby rebornovaných panenek, které Monika Chmelařová vede. Zajímavé jsou pro sběratelky tohoto druhu panenek, které chtějí zjistit, jak probíhá výroba. Hlavičky a končetiny panenek vznikají nejdříve v sochařských dílnách a podle nich se vyrábějí formy a odlitky. Ty se dostanou koupit v základní tělové barvě, které je třeba „vdechnout život“.

Na školení se hlásí i ženy s cílem vyrobit „miminko“ pro své děti na hraní. V neděli pak účastníci kurzu odjíždějí domů s dokončenou panenkou. „Není to však jen ryze ženská záležitost. V únoru 2019 prošel naším kurzem první muž v České republice,“ dodává paní Monika. 

Co jim tato neobvyklá záliba přináší? „Spoustu radosti a spoustu přátel. Téměř všechny naše nejbližší přátele jsme poznaly s maminkou díky panenkám, některé na výstavách, některé díky našim kurzům,“ odpovídá Nikol

„Vesměs se ve svém okolí setkáváme s kladnými reakcemi,“ doplňuje paní Monika. Lidé jsou nadšení, ať už vidí sběratelské panenky nebo ty rebornované, které vypadají jako živé a často jim někoho připomínají. Protože typy lidí se opakují a obličeje miminek též. Jen občas někdo řekne, že by nemohl usínat, když na něj kouká tolik očí...“ smějí se zapálené sběratelky.