Nakupujte tak, aby odpad vůbec nevznikal, doporučuje ekoložka Zuzana Veverková

Eoložka Zuzana Veverková.

 Ochrana krajiny a životního prostředí, ochrana živočišných druhů, ochrana vodních zdrojů a zemědělská činnost je široká oblast vzájemně souvisejících poznatků a aktivit, které získávají nebývalou důležitost a zajímá se o ně stále širší veřejnost. Bioložka Zuzana Veverková považuje osvětu v tomto směru za velmi důležitou, a proto ráda s rozhovorem pro Nové Slovácko souhlasila. Ostatně interview pro noviny jsme spolu dělaly už před pár lety a od té doby si tykáme. Tentokrát jsme ale musely naše setkáními odložit na později, protože s organizací Beleco absolvovala několikadenní stáž v Maďarsku.

 Jaké dojmy, zkušenosti a poznatky ti přinesl pobyt v Maďarsku?

Stáž zprostředkovala organizace Beleco, která se zabývá údržbou bývalých vojenských újezdů, to jsou oblasti, kde dříve cvičily vojenské posádky. U nás se Beleco stará o takových lokalit pět, jednou z nich je i Pánov u Hodonína. V Maďarsku mne překvapila skvělá spolupráce armády a ochránců přírody, to u nás zatím takto nefunguje. Prohlédli jsme si areál o rozloze 280 km², čili asi desetkrát větší než Pálava, podél západního břehu Balatonu, z hlediska biologického to bylo pro mne mimořádně zajímavé. Viděli jsme tam meandrující potoky, kolem nich koridory zeleně a až za nimi přirozeně začínaly pásy políček. Tak jak to má být.

Slyšela jsem, že na Pánově před časem znovu začaly jezdit tanky a že to je v režii ochránců přírody.

Ano, je to tak a rozumím tomu, že lidem to není snadno pochopitelné, ale díky této těžké technice, která tam předcházející léta zabraňovala zarůstání krajiny, se v lokalitě udržela vysoká rozmanitost živočišných i rostlinných druhů vázaných na otevřené písky. Tato specifická oblast právě takové zásahy potřebuje. Krajina před příchodem člověka měla mnohem větší dynamiku, docházelo k povodním, větrným bouřím i požárům od blesků, takže v současné době se zvažují například i lokální řízené požáry, což veřejnost také těžko vstřebává. My se snažíme těmito cestami o podporu biodiverzity a konkurenčně slabých druhů. Naším cílem je tyto druhy v rostlinné i živočišné říši zachovat a udržet.

Můžeš být konkrétnější? O jaké biologické druhy jde?

Je to například chroustek chlupatý, divizna brunátná nebo dudek chocholatý. Tento pták je je vázaný na nízké travnaté porosty. V sousedním Rakousku se rozšířil na vinicích, které jsou zatravněné a udržované sečením.

Zaregistrovala jsem, že i v naší oblasti se některé vinohrady zelenají.

Ano, je to dobrý trend, travní porost zadrží vláhu a také zabrání erozi půdy. Navíc přispívá k oživení krajiny, je to prostor pro řadu živočichů, především hmyzu.

Katastrofické scénáře popisují území jižní Moravy v budoucích padesáti až sto letech jako step, ne-li poušť.

Faktem je, že naše krajina ztratila schopnost zadržovat vodu, o tom se v poslední době hodně mluví. V sousedním Polsku ani Maďarsku nejsou vidět takové lány scelených polí jako u nás, kde jsme kolektivizaci zemědělství provedli opravdu důsledně. V podstatě byla vytvořena umělá krajina, v níž nějak fungujeme dodnes. Zmizely meze, remízky, mokřady. Koryta potoků a řek jsou zahloubená a narovnaná. V důsledku toho jsme přišli o délku jedné třetiny vodních toků. A dnešní velké zemědělské podniky z toho těží… dokud to jde.

Ministr zemědělství Miroslav Toman se nechal slyšet, že v následujících třech letech průměrně každý den uvede do provozu jeden obnovený, opravený nebo nový rybník.

Rybníky pomáhají vodu v krajině udržet, což o to. Ale máme plošný problém se zorněním půdy a intenzifikací zemědělství – na Kyjovsku jsou obce, které mají více než 80 % plochy katastru ornou půdu. A vše v obřích monokulturních lánech. Tento stav vznikl v 50. letech a trvá dosud, dokonce je to ještě horší. Je nutné zmenšit plochu půdních bloků, neorat až na hranu břehů vodních ploch a toků. Také bychom měli vítat návrat bobra, jeho činnost je pro zachycení vody v krajině prospěšná – a bez projektů a zadarmo.

Mluví se také o tom, že srážky přicházejí méně často, ale o to jsou intenzivnější, oproti minulosti.

Srážky jsou často prudké, berou s sebou půdu a odtékají z krajiny pryč. Podle měření se na polích vyskytuje asi padesát centimetrů prokypřené půdy, pod ní je už půda tvrdá, nepropustná pro vodu, udusaná těžkými stroji, které v zemědělství léta používáme.

Zarážející informací je fakt, že Česká republika má největší průměrnou rozlohu zemědělského podniku v rámci EU - 133 hektarů. V Německu je to například necelých 59 hektarů.

Pokud vím, tak v Rakousku funguje dvojí přístup – jiná pravidla platí pro velké zemědělce a jiná pro malé. My bohužel nic takové v legislativě nemáme. Malé farmy nemohou konkurovat obřím družstvům, třeba v nákupu a pronajímání půdy. Velké agropodniky u nás mají několik tisíc hektarů, řídí je manažeři, agronomové hledají cesty, jak naplnit ukazatele efektivnosti. Ekonomicky se vyplácí pěstovat řepku a kukuřici, rozloha, na níž se pěstuje řepka se od roku 1990 zčtyřnásobila. Třetina produkce řepky jde do biopaliv. Silážní kukuřice je zase v současné době nejvýznamnější cíleně pěstovanou plodinou pro produkci biopaliv.

Takže kukuřice se teď nepoužívá jako krmivo?

Minimálně, také poklesla živočišná výroba. Bioplynové stanice v 70. letech začaly u nás vznikat jako nápad, jak využít zbytky ze zemědělské produkce, což bylo geniální. Jenomže se toho chytly firmy, kterým jde o výrobu a prodej elektřiny, takže se postavily bioplynové stanice, které jedou čistě na primární produkci, a nejlepší plodinou k tomu je kukuřice. Analogický problém je se solárními panely, které mají své místo na střechách budov nebo brownfieldech, ale v okamžiku, kdy jimi osadíš louky nebo ornou půdu, tak je to špatně. My Češi umíme znehodnotit dobrou myšlenku tak, jak jsem to na západě neviděla. Ani v Maďarsku jsem se nesetkala s obrovskými lány řepky… tak jako u nás: řepka vlevo, koridor, řepka vpravo a žluté kopce na horizontu.

Někde to tak skutečně je, ale pěstují se u nás přece i tradiční plodiny.

Všechno jiné je technologicky náročnější a méně ekonomicky výnosné. Stále se v našem regionu pěstuje pšenice, ječmen, slunečnice. Ale jiné plodiny minimálně, třeba hrachové pole jsem neviděla už hodně dlouho. Když jsem před dvaceti lety studovala, učili jsme se, že cílem hospodaření je diverzifikace zemědělské produkce a trvale udržitelný rozvoj… tyto dva termíny jsou v současné době v podstatě zapomenuty.

Není to paradox, že banány, které dovážíme na vzdálenost tisíců kilometrů jsou nyní levnější než například brambory nebo cibule?

Je to paradox. Je to dáno tím, že lidé v těchto vzdálených oblastech pracují za skutečně minimální mzdu a jsou zde také minimální restrikce ve vztahu k ekologii, k používání chemických látek. Druhou stránkou věci je, že produkce brambor, cibule u nás mizí, protože, jak už jsem řekla, je to méně rentabilní a více technologicky náročné. Navíc rizikové kvůli výkyvům počasí.

Jedním z motivů revolty mládeže v roce 1989 proti socialismu byl i stav životního prostředí. Mluvilo se o nadužívání pesticidů, umělých hnojiv, které měly devastující vliv na rostlinné i živočišné organismy i na zdraví lidí. Uplynulo třicet let, to je poměrně dlouhá doba. Nastal posun k lepšímu?

Už před pěti lety jsem vyslechla přednášku Ústavu zemědělské ekonomiky a informací, podle které nikoliv. Výrazně se snížil podíl chlévské mrvy, používají se minerální hnojiva, především levnější, dusíkatá. Fosfor tak v orné půdě rapidně mizí. Snižuje se množství organické hmoty půdy, tím se snižuje její kvalita a mění struktura. Z pesticidů se hojně používá Roundup, pro který údajně není alternativa a je prý neškodný. Dnes už ho umíme detekovat, jak ve spodní vodě, tak i v moči lidí. Velmi bych se přimlouvala u všech nově vyvinutých chemikálií za princip předběžné opatrnosti, protože se stává, že jejich škodlivé účinky jenom dočasně neumíme odhalit. Přítomnost mikroplastů ve vodě je také celkem nový ukazatel, který jsme dříve neznali.

Češi jsou poměrně dobří v třídění odpadu. Je to cesta?

Chápu, že lidé mají pocit uspokojení, když naplní příslušné kontejnery, ale příliš se neví, že většinu plastového odpadu recyklovat neumíme nebo se to prostě nevyplatí. Odpad se často prodává do Číny a z části končí v oceánech nebo v lepším případě ve spalovnách. Třídění je ale lepší alternativa, než kdyby jako směsný odpad skončil na skládkách. Moderní spalovny mohou představovat řešení. Nejlepší je ale zamyslet se nad tím, jak nakupovat, aby odpadu bylo minimálně, aby vůbec nevznikal. Jednou z možností je dávat přednost skleněným obalům, které jsou vratné nebo dobře recyklovatelné. V Kyjově i dalších městech fungují obchody, kde nakupujete potraviny do vlastních opakovaně používaných obalů a sortiment je zde pestrý. Osobně mně takový způsob vyhovuje.

Myslíš, že by se lidé aktivněji měli zabývat ochranou přírody?

Zatímco v zahraničí si lidé běžně ochránců přírody cení, u nás se setkávám často s rozpačitou či přímo odmítavou reakcí. Myslím, že se na tomto přístupu podepsali politici, kteří v minulosti absolutizovali ekonomickou stránku věci. Bohužel jenom málo Čechů si udrželo vztah k půdě. Řada lidí nějaký kus půdy po svých předcích zdědila, pronajímají ho, ale vůbec se nezajímají, jak se na něm hospodaří. Když pronajímají například svůj byt, chovají se jinak. A úplně stejné by to mělo být i u vlastnictví půdy. Pro mne osobně je například zarážející, že i když jsme zemědělský region, funguje tu minimum farem, které by nabízely produkty v bio kvalitě a měly rozumný přístup k hospodaření.

Většina lidí je asi trochu pohodlná. Co by je mohlo přimět k tomu, aby svoje chování změnili?

Klasický přístup je takový: Musíme vydělat peníze, vytřískat z půdy co to dá, a pak investujeme kapitál jinam. Ta bezohlednost mne děsí… V zemích, kde nejsou ekologická omezení, Jižní Amerika, jihovýchodní Asie, Čína, tam je zemědělský venkov zdevastovaný, ve městech je smog. Jsem velmi ráda, že žiju v našem evropském standartu. Pravidla máme proto, abychom mohli všichni spolu fungovat. Stejně jako když si koupíš silné auto, které může jet 260 km/h, stejně ale dodržuješ omezení rychlosti v obci a jiné mimo obec. Člověk je tvor společenský, musíme mít pravidla nastavené s ohledem na všechny.

Vypozorovala jsem, že existuje „bod zlomu“. Je to okamžik a hodina dvanáctá, kdy už stav nefunguje ekologicky ani ekonomicky. To se projevilo například v lesích se smrkovými monokulturami a kůrovcem. Bez vody lesy umírají a až teď začíná vážná debata, že se musí v lesích hospodařit jinak. V zemědělské krajině nás bod zlomu čeká, jsme ale blízko. Takže to politici a manažeři velkých zemědělských podniků konečně musí řešit.

Zuzana Veverková (39 let) po absolvování kyjovského gymnázia vystudovala  na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích obor biologie se specializací na zoologii. Cenné znalosti a zkušenosti vedle studia sbírala po celém světě, a to během mnoha přírodovědných expedic. Více než 12 let pracuje v aplikované ekologii, kde se věnuje především praktické ochraně životního prostředí a podílí se také na výzkumných projektech. Je aktivní v ochraně životního prostředí jak v Kyjově, tak okolní krajině. Od roku 2008 se angažuje v projektu Motýlí ráj ve Ždánicích. Pracuje jako projektová manažerka pro oblast životního prostředí. Je členkou komise životního prostředí města Kyjova.