Přepis kronik je náš společný dar lidem ke stému výročí státu, říká Josef Medřický, bývalý starosta Ždánic

Ždánice - Josef Medřický byl vojákem z povolání, za zásluhy v době povodní na Slovensku byl mimořádně povýšen do hodnosti majora. V roce 1970 byl degradován, propuštěn z výkonu vojenské služby, vyloučen z komunistické strany i ze studia na vysoké škole. Důvodem byla jeho angažovanost v pomoci rodině svého spolupracovníka a přítele, jehož manželka byla v srpnu 1968 zastřelena při průjezdu sovětských vojsk městem Bučovice. Až do roku 1989 pracoval převážně v dělnických profesích, ale nezatrpkl a podle možností se účastnil kulturního a společenského života v obci. Po revoluci působil šestnáct let jako starosta Ždánic. Dnes je mu pětaosmdesát let. A stále má další plány. Ke stému výročí vzniku Československé republiky obci věnoval opisy starých kronik a monografii o osobnostech města. 
 

Ve funkci starosty jste skončil v roce 2006, to vám bylo 74 let. Těšil jste se na odpočinek?

Odpočíval jsem asi rok, ale pak už jsem si připadal jako lev v kleci, musel jsem něco dělat. Jsem rodák ze Ždánic, žiju tady od narození. Zajímá mne regionální historie a chtěl jsem, aby i současnost byla zachycena a zachována pro další generace. Pracoval jsem například na zmapování majitelů jednotlivých domů ve Ždánicích, což se setkalo u místních s velkým ohlasem. Zajímal jsem se o život a dílo významného zdejšího rodáka architekta Antonína Mendla a ve spolupráci s pražským historikem umění Patrikem Líbalem jsem připravil mimořádné číslo Ždánického zpravodaje, které bylo věnováno právě této osobnosti. 

Josef Medřický, emeritní starosta Ždánic

Protože Ždaňaři už vědí, že se o historii obce a jejích občanů zajímám, dostaly se mi do ruky zápisky doktora Jaroslava Skácela o zdejším legionáři Karlu Mendlovi. Ty jsem opsal a spisek je i s originálem uložen ve zdejším muzeu.

Popsal jsem i dobu Jak jsem starostoval, zaznamenal jsem události období Sametové revoluce a Občanského fóra a sepsal jsem například i Vývoj zemědělství ve Ždánicích od doby roboty až po kolektivizaci vesnice.

To je opravdu obsáhlé dílo. A vím, že jste napsal také své paměti.

Nazval jsem to Jak šel život, ale knížka je určena jenom pro mé děti. Totiž za starých časů byla za trámem v sednici Bible, do které se zaznamenávaly důležité odkazy. To mne vedlo k tomu, abych i já zanechal podobné odkazy svým dětem. Mám už také devět pravnoučat.

Už čtrnáct let jste vdovcem. Jsou pro vás důležití přátelé?

Mám několik dobrých přátel, jmenoval bych především Josefa Chvílu, zvaného Červánek, se kterým se známe už skoro padesát let a který se celý život věnoval mládeži. Spolu také hledáme možnosti, co pro naši obec udělat. V posledních letech jsem se proto zabýval přepisováním starých kronik Ždánic, tak aby se tyto informace staly snadno dostupné pro naše současníky i nové generace. Jožka Chvíla mne podporoval, pomáhal a byl iniciátorem všech mých prací. Je to náš společný dar obci a občanům ke stému výročí vzniku Československé republiky. 

Přátelé Josef  Medřický a Josef Chvíla.

Kroniky jsou teď v digitalizované podobě dostupné na webových stránkách města Ždánice?

Ano, postupně dáváme texty na web. Kromě toho máme i několik tištěných exemplářů a vedení obce uvažuje, že v knižní podobě budou uloženy v místní knihovně, aby byly k dispozici občanům. Spousta lidí totiž považuje za komfortnější čtení z papírové knihy než z monitoru počítače, někteří počítač nemají. Zájem projevil i Státní okresní archiv Hodonín. Opisy jsem podle jejich pokynů prováděl opravdu přesně a doslovně, takže badatelé v archívu by je mohli pro své účely rovněž používat, a to v dobře čitelné podobě. Originální dokumenty by se tak neopotřebovávaly.

Jak se vám ty časem zažloutlé stránky četly?

Kronikářské záznamy byly psané samozřejmě rukou, někteří kronikáři vedli zápisy opravdu krasopisně, jiné záznamy jsem ale musel luštit lupou. Celkem jsem se tak setkal se dvanácti kronikáři. Každý kronikář i každé období má svůj jazykový styl. Ten jsem musel dodržet a psát doslovně, i se zastaralými gramatickými tvary. To bylo obtížné. Také mi vždy nějakou dobu trvalo, než jsem si zvykl na daný rukopis.

Kolik stran jste takto opsal?

Bylo to celkem tři a půl tisíce stran formátu A3. Pracoval jsem každý den deset hodin. Můj plán byl přepsat deset stran denně, a to jsem dodržoval. Vstával jsem ráno v šest hodin, už jsem se na to těšil a do desíti jsem musel zvládnout čtyři strany. Pak jsem pracoval odpoledne a po večerních zprávách jsem přepsal ještě dvě strany. Celkově jsem na tom pracoval tři roky.

O jaké kroniky šlo?

Bylo to celkem šestnáct knih kronik od roku 1876. Od roku 1920 byla zavedena povinnost vést Pamětní knihu městečka, tedy kroniku. Zdejší kronikář se ale vracel do historie, až do roku 1914. Dále jsem přepisoval kroniky školní a hasičů. Ve Ždánicích byla škola obecná, od roku 1913 i měšťanská a v roce 1953 došlo k jejich sloučení, vznikla škola devítiletá základní.

V současné době chystáte monografii o osobnostech, které ve své době ovlivnili život města.

Ano, to je náš druhý dar obci ke stému výročí vzniku naší Československé republiky, publikace by měla vyjít pravděpodobně v dubnu. Pracovní název zní - Patrioti Ždánic a občané, kteří svou prací ve své době ovlivnili chod městečka.

Co v ní najdeme?

Publikace má tři části. Ta první obsahuje jména a charakteristiky přínosu lidí, kterým město Ždánice udělilo titul Čestný občan města. Je jich celkem deset. Mezi nimi například i prezident T.G. Masaryk, i když osobně ve Ždánicích nikdy nebyl. Ale v roce 1924 navštívil Kyjov a byla zde i početná delegace ze Ždánic. Upozornil bych na takto vyznamenaného našeho významného rodáka Jakuba Vrbase, řídícího učitele, regionálního historika a zakladatele ždánického muzea, které po něm nese jméno.

Druhá část monografie se jmenuje Patrioti Ždánic.

V tomto oddíle najdeme 112 jmen v abecedním pořádku, 112 osobností, které by neměly být zapomenuty. Od roku 1870 jsou zde uvedeni všichni starostové včetně předsedů Městského národního výboru Ždánic a to, čím se zapsali do historie budování obce. Dále jsou zde jména všech ředitelů škol a všichni kronikáři. Pamatujeme na občany, kteří položili své životy v první světové válce, na oběti druhé světové války, jsou zde uvedeni legionáři v Rusku, Itálii i Francii - občané Ždánic, i účastník třetího odboje – proti komunismu a další.

Můžete některé jmenovat?

Jenom namátkou – je zde zakladatel podniku Nářadí, dnešního Narexu, Otakar Šmíd anebo doktor Martin Kříž, který měl v druhé polovině devatenáctého století velké zásluhy na průzkumných pracích při objevování Moravského krasu. Pan František Chalabala byl písmák, díky němuž se hodně zachovalo z historie Ždánic. Dále zakladatel hvězdárny inženýr Oldřich Kotík, architekt Antonín Mendl, který počátkem dvacátého století vyprojektoval ždánickou měšťanskou školu, která odpovídá i současným parametrům - a tak bych mohl pokračovat.

Některá příjmení se opakují.

Ano, to jsou celé rodiny. Například Leopold Fiala na začátku války utekl do Anglie, odkud se vrátil jako podplukovník. Všechny jeho tři bratry zatkli. Byli perzekvováni a skončili v internačním lágru ve Svatobořicích. Nejmladší z nich, sedmnáctiletý Luboš popsal, jak byl za trest zavřený v márnici s mrtvými židy...

A co obsahuje třetí část?

Třetí část dosud není hotová, ale jde nám o to, podchytit činnost lidí, kteří se zdarma a nezištně angažovali ve spolkové činnosti, ve svém volném čase, a to od roku 1948. Ať už pracovali v kulturní, sportovní oblasti nebo s dětmi. Některé organizace již zanikly, například Svazarm nebo Svaz žen, některé pokračují ve své činnosti dál, třeba myslivci nebo rybáři. Píšeme o lidech, které osobně známe, které pamatujeme… a myslíme si, že by se na jejich obětavost nemělo zapomenout.

Pro úplnost dodejme, že všechny tyto zájmové organizace byly do roku 1989 sdruženy v Národní frontě, kde měla podle 4. článku ústavy o vedoucí úloze strany rozhodující vliv Komunistická strana Československa, která vás v životě tak poškodila. Mohu se zeptat, které období považujete ve svém životě za nejtěžší?

Kamenem úrazu bylo to, že jsem již ve svých třiatřiceti letech dělal velitele pluku. Pluk dosahoval vynikajících výsledků a zloba, závist a nenávist mých spolupracovníků neznala mezí. Vše vyřešili šmahem tím, že mně dali nálepku „pravičák“. Komunisté mne pak hlídali až do roku 1985. Mstili se mi, jak mohli. Ale já jsem to nevzdal. Stále jsem hledal způsoby, jak se dostat k tomu, co bych rád dělal… co mě naplňovalo. A to byla práce pro mládež a lidi obecně. Samozřejmě ve volném čase a zadarmo, jinak mne k tomu nepustili.

Některé věci ale byly těžké… Například jsem se dozvěděl, že v rámci akce Norbert jsem byl jako voják v případě vojenského konfliktu určen do první linie… Mám doklady o tom, že ve Vyškově v areálu vojenského prostoru byl naplánován koncentrační tábor pro politicky nespolehlivé, kde jsem měl být internován. Naštěstí těchto tragických scénářů jsem byl ušetřen.

Jak jste prožíval politické změny v roce 1989?

V 89. roce jsem ve Ždánicích založil Občanské fórum. V devadesátém roce jsem byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě. Kandidoval jsem na starostu a byl jsem zvolen. Starostoval jsem až do roku 2006. Myslím, že když se ohlédnu, je za mnou kus práce vidět – a ještě jsem neskončil. Kolena sice zlobí, ale hlavu mám stále dobrou.

Starosta Ždánic Vladimír Okáč vám udělil „Ocenění města Ždánice“ za jeho rozvoj po roce 1990.

Toho si samozřejmě velmi vážím, je to zároveň oceněním i mé publikační práce. V živé paměti mám i události z roku 1965, kdy jsem jako mladý velitel pluku civilní obrany velel tři měsíce na záchranných pracích lidí, zvířat i majetku u obce Patince a u města Kolárovo na Jižním Slovensku, kde se protrhla hráz Dunaje. Velice si vážím toho, že jsem byl v roce padesátého výročí těchto událostí poctěn Čestným občanstvím obce Patince.

Jste ještě ve styku s pozůstalou rodinou a svým přítelem, kterým jste pomáhal po vpádu sovětských vojsk v roce 1968?

Ano, naše přátelství trvá. V létě na 25. srpna letošního roku, kdy uplyne padesát let od tragické smrti paní Ilji Sušánkové, chystáme v Bučovicích vzpomínkovou akci. Její přípravu musíme ještě projednat se starostou města Bučovice a příslušnými organizacemi. S pozůstalou rodinou jsem stále ve styku. Tragická smrt paní Ilji poznamenala životy jejich tří dětí, manžela a částečně i ten můj. Ale kdyby se to stalo znovu, jednal bych stejně. I tyto události roku 1968 v Bučovicích jsem sepsal, aby zůstalo v paměti, jak se to stalo doopravdy. Ze zkušenosti vím, že každý kronikář byl a je poplatný režimu, pro který píše.

Máte nějaké krédo, kterým se v životě řídíte?

Ano, postavit dům, zasadit strom a zplodit syna, a o všechny se co nejlépe starat a rozvíjet. Všechno se mi podařilo bezezbytku splnit. I když jsem zažil těžké věci, nenávist ve mně není. Se vším jsem se vyrovnal svojí obrovskou vůlí k životu.

Ze školní kroniky 1876–1880:

I. Nejpamátnější události místního dějepisu.

Kdy, v kterém století první obyvatelé ve Ždánicích se usadili, nelze nikde dozvěděti se,

toliko o původu jména Ždánic, vypravuje jeden starý rukopis následující povídku:

Při zakládání této osady tázal prý se zakladatel mladšího bratra svého, jak

by se osada tato měla jmenovati řka: Bratře, jak nazvem toto místo, co se ti

zdá? „A nic!“, odvětil mladší bratr. Tu složíce slova zdá a nic, dali osadě

jméno Zdánic.

(Rozhovor vyšel ve Slovácku.)