Sešly jsme se v kavárně navečer, když zavřela svůj butik. Překvapí mne, že ve skutečnosti je jí devětatřicet. „Na lidi působím mladší než jsem, štíhlejší než jsem,“ konstatuje. Předpokládala jsem, že žije ve šťastném vztahu, má děti. Proto je tak v pohodě. Ale ukázalo se, že je singl. Před několika lety ukončila dlouhodobý vztah a vzala život pevně do svých rukou.
I když má vždy něco zajímavého na sobě a vypadá šik, tvrdí, že svému vzhledu věnuje minimum času. „Některé majitelky butiků nakupují jinde, ale já nosím to, co prodávám. Ujíždím akorát na botách, ty mám ráda. Ale vzhledem k velikosti nohy 36-37, což jsou okrajová čísla, je nakoupím ve výprodejích často za směšné ceny,“ prozrazuje s úsměvem.
V současné době provozuje jednu prodejnu, kde se střídá se svou zaměstnankyní. „Jsem pánem svého času. Dělám si plány, to ano... ale pokud se ráno probudím, mám dodržet určitý program, ale vůbec se mi do toho nechce – tak když to není vyloženě nutné, tak to odkládám. Řídím se pocity, klidně si dopřeju krátký spánek i přes den. Vím, že mi to udělá dobře a práce mi pak půjde líp od ruky,“ vysvětluje Veronika. Do závorky by prý dala dovětek, že si je dobře vědoma toho, že za ni nikdo nic neudělá. Není pravda, že by ji podnikání, zvláště v počátcích občas fyzicky nezmáhalo a byly i chvilky, kdyby s ním nejraději praštila. Časem se práci naučila lépe organizovat a být efektivnější. Před pár dny dokončila rekonstrukci prodejny. Po deseti letech podnikání se Veronika totiž rozhodla přestěhovat na lukrativnější místo v blízkosti náměstí. Potvrzuje, že o zákaznice nouzi nemá... Oblečení, které prodává, je nápadité, a tak si tu vždycky můžete koupit něco, co jste ve svém šatníku ještě neměli. A za přijatelnou cenu. „Vybírám, co se mi líbí, aby to bylo nositelné a převážně podle svého vkusu. Hodně důležitá je i cena,“ říká majitelka ke své nabídce, která stejně jako styl interiéru obchodu nepostrádá její rukopis.
U počítače tráví minimum času a tak přesto, že občas mrkne na email nebo je schopná si objednat přes internet třeba letenky, úspěšně podniká navzdory obecně tradovanému klišé, že bez počítače se dnes nikdo neobejde. Většinu věcí řeší po telefonu a pokud je to možné, nejraději komunikuje přímo. Face to face.
Ráda cestuje a plní si tak své sny. Se zaujetím vypráví o pobytu v Jižní Americe, o přírodních krásách Kanady, cestě do Číny, Indonésie či Thajska. Protože jenom zřídka využívá služeb cestovních kanceláří, cestuje za zlomkové ceny. „Často jedu s partou, ve které je člověk, který danou lokalitu už zná a od toho se odvíjí ostatní...“ prozrazuje svou strategii a dodává, že eurovíkendy si nechává až na důchod. „Málo muziky za moc peněz,“ glosuje.
0bčas se sejde s kamarádkami, které obvykle vychovávají dvě děti, jsou v permanentním stresu z každodenního kolotoče povinností a nedostatku peněz. Veronika si nestěžuje. Představa, že by měla svůj život podřizovat přáním partnera a potřebám rodiny víc, než by považovala za rozumné, jí není příjemná. „Doma na mě nikdo netlačí, dokonce ani babička se nikdy nezmínila, že bych „měla jít pod čepec“, usmívá se Veronika.
Žije ve vlastním bytě, kde ji vítá Zuza, pejsek čivava, i když rasa není úplně jasná, protože je to nalezenec, kterého se ujala před osmi lety. „A dítě mám taky,“ vzpomene si. „Adoptované. V Africe.“ Jde o jedenáctiletého sirotka Jamese z Tanzanie. Kromě pravidelné roční částky mu v létě přispěla také na výlet. „Byl to jejich první výlet, kdy opustili sirotčinec a podívali se dál do okolí, k moři,“ vysvětluje „adoptivní máma na dálku“. Později, pokud nastane ten správný čas, chtěla by Veronika Jamese navštívit a pracovat v Africe třeba čtvrt roku jako dobrovolník.
„Možná to bude znít někomu bláznivě, ale já každý večer děkuji za vše dobré, co se mi ten den podařilo a myslím na to, co mne čeká zítra, a přeju si, aby vše dobře šlo,“ svěřuje se. I když se jí blíží čtyřicítka, nenechává se vyvést z rovnováhy. Se svými „vizemi“ do budoucna zůstává opatrná. „Proč si nepřát partnera... že, ale já to tam prostě zatím nemám. Takovou věc si už teď víc rozmýšlím, než bych to dělala před deseti, dvaceti lety,“ konstatuje atraktivní žena, která je spokojená s tím, jak život plyne.
Poslední čtyři roky se intenzivně zajímá o zdravou výživu, miluje přípravu salátů, denně připravuje zeleninové nebo ovocné šťávy, nebo smoothie. „Na nedělní oběd zajdu občas k rodičům, doma vařím maximálně pět minut,“ přibližuje svůj kulinářský styl, který se odvíjí z preference syrové stravy. Krabičky zeleniny připravuje nejenom sobě do práce, ale také své sestře a příležitostně pro inspiraci i svým kamarádkám – a dělá jí to radost. Pro práci výživového poradce či kouče zdravého životního stylu by se dokázala nadchnout.
Přiznává, že ji svého času inspirovaly texty s tématikou osobního růstu. „Je pravda, že poté, co jsem si přečetla mezi dalšími knížku Zdeňky Jordánové Poznej svůj cíl, ve mně dozrálo rozhodnutí udělat dost zásadní změnu ve svém životě.“ Veronika dala přednost vlastní cestě, i když s sebou nese více neznáma. A jaký, že je tedy její cíl..?! „To právě ještě nevím,“ říká s úsměvem jako někdo, kdo ale c(í)tí správný směr – a kráčí se mu docela dobře...
Žádné komentáře:
Okomentovat