Kolovrátek není fikce aneb předvánoční dílničky v kyjovském muzeu

Odlévání olova nejvíce zajímalo chlapce.

Vyzkoušet si zdobení perníčků, nechat si věštit  z litého olova, vyrobit si svíčku nebo se dívat pod ruce  „přadleně“ při předení na kolovrátku, to všechno a ještě mnohem více

umožňují předvánoční tvořivé dílničky, které se již tradičně konají v prostorách kyjovského muzea. Letos se tu od středy do pátku vystřídalo osumnáct předvádějících. V dopoledních hodinách sem chodí hlavně školy, a to nejenom místní, ale třeba až ze Snovídek nebo Žarošic. 
 

Jaroslav  Kolaja umí věštit z olova.

U stolečku, kde pan Jaroslav Kolaja odléval olovo, bylo pořád plno, zvláště kluky to zajímalo. Že nejde o pravé olovo, které dnes není k dostání, ale klempířský cín, nikomu nevadilo. Postup je vcelku jednoduchý: kousek cínu se na lžíci rozehřeje na spirále elektrického vařiče a pak se opatrně vlije do lavoru se studenou vodou. „Tohle vypadá jako ježíšek v peřince,“ prohlíží   čerstvý odlitek Jaroslav Kolaja.  

 Poprvé  vánoční olovo odléval jako chlapec se svou babičkou v padesátých letech v Kyjově. Později se odstěhovali do Strážnice, kde byl zaměstnán ve skanzenu. Umí třeba také vyrobit o Velikonocích dřevěnou píšťalku, naklepat dobře kosu a vyzná se v bylinkách.

Paní Iva Novotná u kolovrátku.

 Mezi předvádějícími nechyběla ani paní Iva Novotná z Hodonína, která jak sama říká, „nedá bez kolovrátku ani ránu“. „Děti znají kolovrátek jenom z pohádek a nedovedou si představit, že to byl v minulosti skutečný pracovní nástroj, který se používal,“ vysvětluje paní Iva. „I dospělí a starší ročníky kolovrátek vidí často poprvé a zajímá je to.“

 A pak popisuje rozmluvy, které  u kolovrátku s dnešními dětmi vede: „Když tetička chtěli krávu uvázat na provaz, tak kde ho vzali?“ ptala jsem se. „Šli si ho koupit,“ říkají děcka. „No kde… museli si ho vyrobit. Obchody nebyly,“ vysvětluju, ale to si děti nedovedou představit. „Tak si ten provaz koupili na internetu…“ odpoví chlapeček. 

 Ale i paní Iva Novotná využívá  internet, kupuje zde například vlnu australských ovcí, které jsou vyšlechtěné speciálně na srst, vlnu. „Vlnu ovcí, které se chovají na maso, dostanu od chovatelů zadarmo, protože ovce se stříhat musí. Ale tato vlna je na omak drsná a tvrdá, hodí se na koberce nebo třeba tašky. Kdežto z té australské mohou být i spoďáry,“ směje se paní Iva. Ponožky, které mi ukazuje, jsou opravdu měkkoučké. 

Věra Dupynová předvádí výrobky chráněné dílny.

Věra Dupynová z Ivančic přijela představit výrobky chráněné dílny EMIT- CZ: hrníčky, tašky,  omalovánky, puzzle, trička a podobné dárkové předměty s motivy, které si zadávají organizace, školy nebo spolky.  „Vyprávíme příběhy lidí, obcí a firem, snažíme se být originální a klademe důraz na lidský přístup. Fotky většinou překreslujeme, čímž vytváříme  přidanou hodnotu“, vysvětluje grafička Dupynová, která je momentálně na své pozici zaměstnance chráněné dílny velmi spokojená, protože dělá to, co ji baví. 

Děti  tvůrčí činnost a vánoční atmosféra nadchla a odcházely z muzea plny nových a nevšedních  zážitků. Výrobky byly prodejné, takže děti zde mohly také nakoupit drobnosti  pod stromeček pro své blízké. 

Malování vánočních ozdob.

Panenky zaplnily vitríny kyjovského muzea

Většina z nás nějakou doma má. Když se   v obchodech objevily panenky s porcelánovou hlavičkou, bylo těžké jejich kráse a půvabu nepodlehnout.  Veronika  Petratůrová  jich však ve své sbírce má na 1500. Z toho 135 panenek je nyní k vidění ve staré budově zámečku kyjovského muzea. 

Její záliba se zrodila v Americe, kde Veronika Petratůrová žila v letech 1998-2011. Zaměřila se na panenky nejrůznějších profesí a etnik. Ve své sbírce má jak panenky průmyslově vyráběné, tak i autorské od různých výtvarníků nebo pocházející z četných domácích dílen. Panenky jsou z nejrůznějších materiálů, celoporcelánové, s porcelánovou hlavičkou, hadrové i voskové.

 Výstava v muzeu potrvá do konce ledna příštího roku.
                                                            Autor: Marie Budíková, Taťána Martonová

                                                                                      

Reportáž: Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap a pořídí si spolu ranč…

Jenda Dobíšek na ranči s kobylkou Tequillou.

Hned na úvod je třeba říci, že Jenda Dobíšek je můj spolužák ze základní školy. Když jsme nedávno měli školní sraz po xy letech, přišel oblečený v kovbojské košili s třásněmi a každého zval k sobě na nový ranč. Bylo jasné, že tím žije. Ale možná ani nečekal, že se najde někdo, kdo ho chytí za slovo… a na ranč doopravdy přijede. Domluvily jsme se na tom se svou kamarádkou spolužačkou. 

„Vemte si nějaké starší omyvatelné boty, rozmrzlo a je tu blátivo,“ upozorňoval mne starostlivě Jenda po telefonu. Možná jsem někdy byla v JZD, ale na ranči nikoliv. Byla jsem trochu napjatá, z toho, co mne čeká. „To byste nenašly, zaparkujte na kraji vesnice, přijedu pro vás,“ zněly další instrukce.

Jsme na místě. Ranč je na samém okraji katastru Osvětiman, zatím hektar a čtvrt. Další nákup pozemků je v plánu.  Výhodou je, že je až sem přivedena elektřina, funguje studna a malý dřevěný domek s jednou místností a s vyhřátými kamny. Vítá nás paní Veronika Dobíšková. Dostáváme dobrý kafe i něco ostřejšího. Rozhlížíme se kolem. Je tu hezky. A hezky ticho. V nových rozlehlých ohradnících jsou dva krásní koně a dvě spokojené jalůvky. 

„Já jsem se měl narodit před sto lety, polní cesty, koně, krávy…to je to, co mě baví. Mě nezajímají počítače,“ říká Jan Dobíšek. Před pár lety si na rok odskočil do Anglie, kde byl zaměstnaný u stavební firmy a považuje to za cennou zkušenost, jinak ale po absolvování lesnického učiliště ve Bzenci pracoval vždy v lese. „Nic jinýho neumím a nic jinýho mě ani nebaví,“ potvrzuje. 
 

Pozemky i s chatkou koupili Dobíškovi před rokem. Je za nimi už kus práce. Po celém obvodu ranče stojí dřevěný plot, na který spotřebovali asi 20 kubických metrů smrkové tyčoviny a 25 kilo hřebíků. „Celkově jsme vyvrtali  na  200 jamek pro sloupky a nařezali na cirkulárce nesčetně půlkuláčků,“ informuje Veronika. „Všechno dřevo na otop i výrobu ohrad jsme si sami natěžili...“ Postavili také větší dřevěný seník s přístřeším pro koně a na opačném konci ranče menší přístřešek pro jalovičky.

 

Ve dřevem vytápěné chatce bylo příjemné teplíčko.

Dobíškovi  bydlí v sousední obci, odkud denně dojíždí na farmu své svěřence krmit. Tráví tu víkendy.  Měli i ovce, ale vzalo to špatný konec. Sousedův pes v jejich nepřítomnosti jednu z nich škaredě potrhal a smrtelně zranil. Náhrady se nedočkali a s ovcemi raději skončili. 

Veronika má střední zemědělskou školu v Kroměříži a koním rozumí. Svého prvního koně jménem Mausty si pořídila před dvěma lety. Bylo to krátce po rozvodu. I Jan je rozvedený.  Jsou spolu rok.  „Verča je ta nejpohodovější ženská,“  pochvaloval si na srazu Jenda. 

„A jak jste se seznámili?“ ptám se. „To si nahrej,“ diktuje mi  Jan. Nějakou dobu se okukovali, nebo spíš Jenda tu „bloncku“, ze které měli chlapi kolem něj strach. Veronika  pracuje ve stavební firmě a má respekt. Jan se jí ale nelekl. Sehnal si její telefoní číslo, napsal sms-ku a pak před ní poklekl s kyticí růží. Verča zrovna pokládala obrubníky kolem chodníku. „Už jsem tušila, že se něco chystá,“ popisuje svoje pocity. Jenda natrhal růže mezi paneláky. „Chlapům jsem řekl, že to zkusím… že nanejvýš mne pošle někam… Poklekl  jsem  před ní  s tou kyticí a zeptal se jí, jestli si mne vezme…“ přibližuje Jenda  romantickou situaci. Neodmítla ho, ale řekla, že pouze v případě, pokud bude svatba do roka a do dne… A tak se i stalo.  A svatba byla dokonce v kostele.

Jak už je zřejmé z předchozích řádků, Verča není žádná pápěrka a dokonce dělala závodně páku (armwrestling.) Je několikanásobnou mistryní ČR na pravou i levou ruku, na mistrovství Evropy byla pátá, na mistrovství světa v anglickém Manchesteru obsadila desáté místo. „Nikdy jsem netrénovala,“ obhajuje se Veronika, „mám ale fyzický fond po otci, každý to říká.“  Na publicitu si  nepotrpí, když přišla televize, zamykala se prý na WC.

Veronika Dobíšková s klisnou Mausty.

 

"Jednu dobu jsem se zajímala o politiku, ale pak mne to znechutilo…“ říká Veronika s tím, že na ranči je jí dobře. „Doma máme velkou televizi, ale vůbec se na ni nedíváme.“

„Že chceme bydlet na samotě, na to jsme přišli až spolu. Jsme tady do toho blázni,“ doplňuje Jenda. „Zabačujeme… naše národní jídlo jsou opékané špekáčky.  Divočáci už dole u seníku, liška tu chodí až k chatě...“ „Je tu krásný výhled na ty lesy, na podzim tu bylo nádherně,“ doplňuje Veronika.  
 Občas si udělají  vyjížďku na koni, i když Jenda neprodělal regulérní výcvik, a tak má ještě rezervy.

Tak dlouho se hledali, až se našli... a plní si svůj sen. 

 

 

 Jan do budoucna plánuje navýšit stav hovězího tak, aby ho to mohlo eventuálně i uživit a on mohl namáhavé práce v lese nechat. Taky chce přistavět další obytnou chatku. Časem by se chtěli na samotu nastěhovat na trvalo .„Prostě tady budeme  vegetit,“ uzavírá Jenda a Veronika spokojeně pokyvuje hlavou. „Celé je to náš pomalu se plnící sen…,“ usmívá se.

Jan se těší, že až jalůvka dospěje, bude mít telátka.

Kobylka barvy dun se jmenuje Tequilla Crystal, pochází ze sev.  Ameriky a je plemene AQH - American Quarter Horse.

 Fundamentální klisna barvy blue roan jménem Mausty Docs Hancook pochází ze Slovenska a je také plemene AQH.