Podivné portréty Doma

Malíř Jiří Kuděla.

V kyjovské Galerii Doma v současné době vystavuje Jiří Kuděla. Jiří Kuděla (1976) pochází ze Zlína, studoval v atelieru figurálního malířství, Prof. ak. mal. Jiřího Načeradského na Fakultě výtvarných umění  VUT Brno. Působil jako odborný asistent v Ateliéru malba II. Františka Kowolowského na Fakultě Umění OU v Ostravě. V současné době absolvuje doktorandské studium v Polsku. 

V Kyjově Jiří Kuděla vystavuje své portréty, nejde ale o klasickou podobiznu. Pomocí různých formálních přístupů narušuje zažité portrétní schéma. Přidáváním vrstev, rastrováním, prací se šablonami původní konvenční podobiznu přetváří a zbavuje konkrétnosti. Obsahově se tak  dotýká  ztráty identity  člověka v dnešním  složitém světě.

 

V pozadí portrét Pilát.

 I když autor tvrdí, že jde o portréty, konkrétní jednotlivce při práci na mysli nemá. „Většinou názvy přiřazuju až podle vizuality, která se z toho vyvine,“ přiznává Kuděla. Tak vznikla  „podobizna“ Piláta, Bezdomovce nebo portrét nazvaný Známý. „Vždycky je ale  ta myšlenka, to malování o tom, že vytvářím portrét,“ zdůrazňuje malíř.

Přestože se souběžně ve své tvorbě věnuje i  jiným tématům, otázka identity v dnešním přetechnizovaném světě propojeném sociálními sítěmi, kde každý snadno získá nějakou "identitu" pomocí jednoduché ikonky, ho stále provokuje.

I takhle může vypadat nekonvenční portrét. 

Kontakt vystavuje ve ve Svatobořicích-Mistříně

 Cyril Gajdík, Milan Havlíček, Radek Severa, Ladislav Mrkva a Zdeněk Kučera jsou jména členů fotoskupiny Kontakt. Jejich fotografie můžete vidět již po několikáté v Obecním kulturním domě ve Svatobořicích-Mistříně. Poprvé zde vystavovali v roce 2008.

Skupina fotografů Kontakt byla založena už v roce 1978 v Hodoníně. Po společenských změnách v roce 1991 se rozpadla a k její obnově došlo až v roce 2004. 

Fotoskupina Kontakt Hodonín má pět členů. Zleva: C. Gajdík, M. Havlíček, L. Mrkva, Z. Kučera a R. Severa.

 Cyril Gajdík, původním povoláním autokarosář,  je zakládajícím členem skupiny. Má na svém kontě také nejvíce  ocenění a úspěchů  v prestižních mezinárodních fotografických soutěžích. Jak sám ale říká, na focení ho daleko víc  těší jiné věci. Třeba  když se u něj v ratíškovické soukromé galerii zastaví  uznávaný fotograf a stráví prohlížením jeho fotografií celé dvě hodiny. „Manželka už měla strach, že jsem se ztratil, a my jsme si  zatím celou tu dobu vydrželi  vyprávět o fotkách,“ dodává s úsměvem.                                                                         

Cyril Gajdík má rád lidi a humor. Na jeho fotografiích je to znát.

Velkým překvapením pro něj bylo, že se jeho fotografie v posledním roce  objevily na pražské aukci vedle fotografií Jindřicha Štreita, Josefa Sudka nebo Miroslava  Tichého z Kyjova. „Nikdy jsem své fotografie neprodával, občas jsem nějakou daroval,“ naznačuje, jak se mohly jeho fotografie na trh dostat.

Radost mu dělá i každoroční vtipné  PF od Františka Dostála, který fotí s jemným humorem. „Je to už starý pán, táhne mu na osmdesátku  a novoroční přání si posíláme  snad už čtyřicet let,“ doplňuje Gajdík.

Milan Havlíček fotil ve sklárně.

Milan Havlíček si podle svých slov nejvíce cení lidského kontaktu, ke kterému při focení dochází. „Fotoaparát funguje podobně jako pes, také sbližuje lidi,“ říká. Na rozdíl od svých kolegů nevyhledává přírodu ale průmyslové podniky, zaměřuje se na reportážní fotografii. „Mám rád, když se něco děje, sleduju, ve které fabrice je Den otevřených dveří. Reportáž má svoji hodnotu, dokumentuje  život, který se mění,“ upozorňuje. Fotografování se Havlíček, povoláním lékárník, věnuje už od dětství.

Radek Severa ukazjuje zdejší krajinu tak, jak ji neznáme.

Radek Severa je známý  svými originálními fotografiemi  krajiny regionu, pro které se vžil název Moravské Toskánsko. Těší ho příroda, v níž tráví s fotoaparátem i celé dny. Specifické na jeho fotografiích je dokonalá práce se světlem, stylizace krajiny, ve které nezachycuje oblohu. „Někteří mi to vytýkají, ale já se nechci nechat ovlivňovat,“ konstatuje  Severa, který získal řadu ocenění, i titul Mistra Svazu českých fotografů 2015. Pro letošní rok vyšel  kalendář jeho typických  snímků.  V dubnu pořádá pro zájemce fotografický workshop Moravské Toskánsko.  Pracuje v Moravských naftových dolech.

Ladislav Mrkva dokumentuje život vesnice.

Pro Ladislava Mrkvu představuje focení především koníček a odreagování. Celý život se živí jako obchodník. Svůj úkol vidí v zachycování rodného Horňácka, oděvů, tradic a zvyků, které pozvolna mizí. Jeho snímky obyčejného života na horňácké vesnici se tak stávají obrazovou kronikou a uměleckým dokumentem. Zvláštní vztah má třeba k fotografiím zachycujícím senoseč. „Vstát ve čtyři ráno, slyšet zpěv ptáků, cítit rosu a zachytit tu atmosféru na fotkách, o to se snažím,“ říká.

Zdeněk Kučera se v posledních letech věnuje letecké fotografii.

Zdeněk Kučera se věnuje letecké fotografii.

„Náhoda tomu chtěla, že mám dva kamarády, kteří rádi pilotují. Já zase rád fotím, tak jsme to dali dohromady a vznikla kniha  Pod křídly Slovácko.  Je to čerstvé, knížka vyšla v prosinci,“ informuje. Z ptačí perspektivy tu čtenáři najdou obce regionu. Náklady na tisk a distribuci hradil vydavatel, ostatní položky na lety a fotografickou techniku si Kučera,  zaměstnanec úřadu ochrany přírody v Hodoníně,  platil sám. Svoje fotky do soutěží neposílá, může se ale pochlubit společným oceněním fotoskupiny Kontakt. V roce 2012 získali ve své kategorii fotoklubů zlatou medaili na prestižní soutěži Interfotoklub Vsetín.  

Kniha Pod křídly Slovácko Z. Kučery.

 Pro členy fotoskupiny je příznačná žánrová pestrost a osobitý styl jednotlivých autorů. Přestože fotí i v zahraničí a podnikli několik společných fotografických cest, například do rumunského Banátu, většina jejich snímků zachycuje Moravské Slovácko. Někteří z autorů se věnují i makrofotografii.

Výstava fotoskupiny Kontakt Hodonín potrvá ve Svatobořicích-Mistříně do 28. února 2017.

Fotografie Zdeňka Kučery pořízená na rodinné dovolené v Austrálii.

FEJETON: Nejkrásnější nebe je nad naším dvorečkem

Natáhla jsem si budík na čtvrtou. Ranní. A vytrhl mne ze slastného pochrupování... přesto jsem rychle na sebe oblékla teplé oblečení – a vyšla ven. Mělo být vidět zatmění měsíce. A bylo.

Zatmění slunce už jsme viděli asi všichni, ale zatmění měsíce?

Západ slunce nad Kyjovem

 „Mně to připomíná něco jako Mars,“ řekl kamarád do telefonu, kterého jsem se rozhodla vzbudit. No a co. Nejradši  bych vzbudila celé město, vždyť stejný úkaz bude k vidění zase až za třináct let. Ale město spalo. Celé to vesmírné divadlo mělo trvat asi dvě hodiny, tak jsem se rozhodla, že se projdu. Konečně Kyjov není Bronx – takže jsem se cítila celkem v bezpečí. Doufala jsem, že narazím na nějakou spřízněnou duši, na skupinku obdivovatelů tohoto přírodního vesmírného úkazu, ale asi byli jinde. Nakonec jsem se přesvědčila, že nejlepší výhled je stejně ze dvorku našeho domu, prostého světelného smogu.

Slyšela jsem o půl šesté  prvního ranního kohouta a viděla, jak bledne nebe – a ztrácí se hvězdy. Je zvláštní si uvědomit, že ony svítí pořád stejně, jenomže jejich světlo přerazí jiná hvězda, mnohonásobně silnější intenzitou – naše Slunce. Napsala jsem „naše“, protože je to tak nesamozřejmé, jak je vše na Zemi uzpůsobeno na míru člověka. Nemám pravdu?  Život ve vesmíru je vlastně velmi nesamozřejmý. Naše Země je taková „plovoucí botanická zahrada ve vesmíru“, jak nepřestává žasnout kněz a biolog Marek Orko Vácha. 

Stražovják při západu slunce

Proces, kdy došlo „k odloupnutí“ stínící planety Měsíce byl velmi zvláštní a rychlý - a pak se ona planeta jako by postupně oddalovala od měsíce a přibližovala se k nám. Neskutečné... Člověk  zavrtán v kožichu každodennosti není ochoten vzít na vědomí ta ohromná zářivá tělesa kolem Zeměkoule... Vždyť kolikrát přitlačeni starostmi do prachu země nezvedneme ani oči k nočnímu nebi – ke své vlastní škodě. Tolik krásy! Vznešenosti. A nejkrásnější nebe je stejně nad naším dvorečkem.                  

                                                                                                                                       (Článek byl napsán v roce 2015)

                                                                                       

JENOM PŘÍJEMNÁ PŘEKVAPENÍ V NOVÉM ROCE

přeje
            Marie