Lidé putovali krajinou i v čase

Dokumentárním filmem s pamětníky ze svatobořického tábora provází herec Josek Somr, rodák z Vracova.

Účastníci zhlédli v muzeu filmový dokument.

Svatobořice-Mistřín - Na kole nebo pěšky se zájemci o historii mohli vydat v sobotu 12. května z Kyjova do Svatobořic-Mistřína. Sraz byl u parkoviště šroubárny a odtud se po cyklostezce Mutěnce vydali účastníci akce směrem k památníku internačního tábora na okraji Svatobořic-Mistřína. Tam si vyslechli přednášku, zhlédli filmový dokument a prohlédli si muzeum. Vzhledem k nadcházejícímu svátku matek se pozornost zaměřila na osudy žen a dívek internovaných v táboře v době druhé světové války.

Ženy a muži žili odděleně a nesměli spolu mluvit. Manželé byli hned po příjezdu do tábora rozděleni. Muži žili v dolní části tábora, ženy v barácích nahoře nad silnicí. Obě části tábora byly propojeny krytým dřevěným mostem, kterému se říkalo „Most vzdechů“. Děti nesměly být oslovovány příjmením. Ve filmovém dokumentu zazněla dojemná vzpomínka pamětnice na to, jak po návratu domů na konci války nepoznala maminku ani tatínka, v táboře se upnula na starší děvče, které se o ni staralo, ale poznala pejska a vybavila si jeho jméno. Pořadem slovem provází herec Josef Somr, rodák z Vracova. Silná a varující jsou úvodní slova: „Pokud selže demokracie, přichází čas pro šílence a lháře.“

Část makety budov tábora. Ženskou a mužskou část ubikací spojoval krytý dřevěný most.

Muzeum internačního tábora bylo otevřeno loni na podzim. O realizaci této myšlenky se dlouhodobě zasazoval rodák ze Svatobořic-Mistřína, badatel a publicista Jan Kux. Dílo vzniklo díky finanční spoluúčasti obce Svatobořice-Mistřín, města Kyjova, Jihomoravského kraje a především mecenášů Josefa Kouřila a Františka Zapletala z Kyjova. Do roku 1989 zde byly výrobní provozy textilní továrny Slezan. Po revoluci se majitelé objektu střídali.

Na zdi pomníku je zachycena historie objektu

Historie tohoto místa se datuje už do roku 1914, kdy začíná první světová válka. Tábor pro uprchlíky z Bukoviny a Haliče, kteří utíkali do vnitrozemí císařství před ruskou frontou, měl být původně vybudován v Kyjově na Újezdě. Kvůli nedostupnosti vody z toho však sešlo a byla vybrána náhradní lokalita, v proluce mezi cikánskou osadou a Svatobořicemi. V té době byly ještě Svatobořice samostatnou obcí. V době od roku 1914 do roku 1920 prošlo táborem asi 7000 lidí, především Poláci, Ukrajinci a Rusíni, židovského vyznání. Původně měl tábor rozlohu šesti hektarů, postupně se rozrůstal. Objekt byl využíván i v období meziválečném jako karanténní a zdravotnická stanice pro občany ze Slovenska na cestě do zámoří za prací, později jako starobinec a chorobinec nebo jako četnická stanice i s byty pro četnictvo.

V interiéru muzea.

Nejkrutější období nastalo pro celou zemi i obyvatele tábora v období heydrichiády. Ve Svatobořicích byl zřízen internační tábor pro zatčené rodinné příslušníky českých a moravských uprchlíků, kteří se angažovali v odboji. Jednalo se o manželky, sourozence nad 17 let, rodiče pod 70 let a další příbuzné. Velitelem internačního tábora byl Franz Kaiser, původem Čech František Císař, který proslul svou krutostí a zvůlí vůči internovaným. Mimořádně zle se zde zacházelo se Židy. Jako samotka za trest sloužila márnice s děravou střechou, která vězně deptala psychicky i fyzicky. Oblíbenou metodou Kaisera bylo také uložit „provinilci“ hladovku.

Na podzim roku 1943 přichází místo obávaného velitele tábora Kaisera nadporučík Jan Schuster, za kterého se celkové poměry v táboře změnily přece jenom k lepšímu. Internovaní dokonce mohli jednou měsíčně hrát divadlo. Táborem prošli i takové osobnosti jako výtvarník Otakar Španiel, akademický sochař Julius Pelikán nebo sbormistr a hudební skladatel Václav Kaprál.

V dubnu roku 1944 sem gestapo přiváží děti popravených rodičů z doby heydrichiády. Děti jsou ve věku 2 až16 let, podvyživené, ustrašené. Tajně je zde učili číst, i přes zákaz gestapa.

Panenky, které internovaní vyrobili v táboře.

„Neměli bychom zapomínat na to, že se řada obyvatel Svatobořic zachovala velmi lidsky a internovaným se snažila pomáhat, především potravinami, přestože ohrožovali vlastní životy a rodinu,“ připomněla Libuše Jedovnická, místostarostka obce, která muzeem provázela.

Putování za osudy žen a dívek z internačního tábora ve Svatobořicích–Mistříně se účastnili zájemci nejrůznějšího věku. „Akci jsem uspořádali v rámci oslav 100. výročí vzniku republiky, kdy se chceme zaměřit na přiblížení historických událostí, které mají vztah k našemu regionu,“ řekl Tomáš Kolařík z Kyjovského Slovácka v pohybu, které bylo pořadatelem události.

Uvnitř vstupního vagonu, kterým se internovaní převáželi. 

Místostarostka Libuše Jedovnická (vlevo) seznamuje posluchače s historií objektu.

(Článek vyšel v Novém Slovácku.)