REPORTÁŽ: Lesní mateřská školka Radovánky? Eldorádo pro potomky rodičů, kteří se nebojí důvěřovat vnitřní moudrosti dětí

 Kyjov-Boršov - Lesní klub pro děti Radovánky,  který má své letní  stanoviště na boršovských loukách, nabízel v červenci   příměstský tábor. Kapacita byla naplněná. První týdenní  turnus využilo patnáct dětí převážně předškolního a mladšího školního věku, ale nechyběli ani dvouletí caparti. 

Ti „caparti“ se zde však pohybovali s překvapivou samostatností.  Děti  korigovaly dvě pedagožky - asistentky. Obvyklá formulace - na děti dohlížely dvě učitelky - v tomto případě úplně nesedí.  I když základní dohled musí být – i tady, v lesní mateřské  školce.   Než se vydaly děti dopoledne se svými batůžky na výlet do okolí, asistentky je přepočítaly.  Děti se kolem upravené maringotky, která slouží jako zázemí školky,  pohybují  totiž zcela volně, nikde žádný plot, tak jak ho známe kolem zahrad „normálních“ mateřských školek.

Chystali se na výšlap do okolí.  

„Mikina se může hodit,“ říkají vychovatelky, ale to je všechno. Nikoho nenutí, aby si ji s sebou vzal nebo oblékl, a nikomu s oblékáním nepomáhají. Některé děti jdou bosé, boty si nesou v batůžku. „Necháváme to na nich, jak chtějí,“ krčí rameny asistentky. Obě mají pedagogické vzdělání a zkušenosti s dětma.

„Máme jenom málo pravidel, a proto dětem nedělá problém  je respektovat. To základní je, že děti musí být na doslech. Když na ně zavolám, musí se ozvat,“ vysvětluje Lucie Pavlíčková, studentka vysoké školy. 

Překvapilo mne i otevřené nestřežené ohniště v indiánském teepee, do kterého měly děti volný přístup. „Z ohně jde žár, žádné dítě si schválně neublíží,“ uklidňovaly mne. „Oni jsou inteligentní, je chyba je podceňovat a funguje i pud sebezáchovy.“ 

Klasické dětské hry před indiánským  teepee.

 Nějaký pořádek být musí, a tak před výletem ještě honem uklidit. „Děti, kdo si kreslil?“ ptá se vychovatelka Martina Stávková, která pracuje v Domově Horizont v Kyjově.  „Já ne“, „já ne“, ozývají se rozhodné  chlapecké (!)  hlasy. „Já jsem si taky nekreslila,“ zakročí rázněji vychovatelka, „uklidíme to všichni.“ Někteří se po této výzvě skutečně do práce zapojí. Je to hotovo jedna dvě. A jde se...

Od sprostých slov pomůže rituál

Na  nábytku z dřevěných palet právě skončila „hodina kreslení“. 

Nabízí se dvě alternativy. „Buď můžeme jít ke splavu, nebo se podívat po cyklostezce na koníčky,“ láká děcka  „teta“ a dává hlasovat. Děti zvedají ruku a očividně to nedělají poprvé. „Většina vyhrává, jde se na koníčky,“ končí asistentka hlasování. Dvě dítka však tuto  variantu nesou těžce, jedno  z nich „stávkuje“, trucuje. Jsem zvědav á, co se teď bude dít... Ale žádného zvýšeného hlasu ze strany dospělého se nedočkám. Pedagožka malému rebelovi věnuje svou pozornost, chlapeček si pěkně od plic zanadává na celý svět... a za chvíli se přidává  k většině.

Jdeme přes most, pod námi teče říčka,  nikde žádné zábradlí. Starší děti  chrání caparty, když se nerozumně přiblíží okraji...  Vytuším, že je v tom jakýsi systém, větší děti se starají o konkrétní „mláďátka“ –  funguje to, a navíc to dětem dodává sebevědomí.

V průběhu přestávky na kreslení po asfaltu cyklostezky dochází k pružné změně plánu. „Děti, Wolfík nás zve na třešně k nim na zahradu, půjdeme?“ Následuje nadšený všeobecný souhlas. Takže měníme směr i cíl vycházky, vox populi - vox dei.

Kluci si pořád dokola vykládají nějaký přisprostlý vtip – ale žádná hrůza. Skoro mám dojem, že jsem ho  už kdysi slyšela – a také jsme se jím jako děti bavily. „Se sprostými slovy jsme skoncovali včera odpoledne, Žaneta s nimi udělala k tomu rituál – a je klid,“ dovídám se. Žaneta Brhelová je zakladatelkou a „duší“  lesní školky.

Jdeme polní cestou do kopce, asistentka tlačí kočárek pro menší děti, ale i ty dvouleté zatím  šlapou a stačí. Obrovský  meloun na kočáře je sám o sobě  dost těžký. Na kopci si ho všichni dají jako svačinku. Rozkrojí ho jeden z chlapců, šikovně, bezpečně a perfektně. Menší dílky už krájí asistentka a okřikuje děti, aby z nedočkavosti nestrkaly ruce blízko ostrého nože. Meloun je krásně červený a šťavnatý. Nabízí i mně – ale já „neautenticky“ odmítám... a svoje chutě se marně snažím utlouct „ logickým“ argumentem, že  meloun jsem měla včera.

Děti se melounu nemohly dočkat.

Autenticita je  dovednost být sám sebou

„Autenticita místo přizpůsobení“- to je krédo tzv. „intuitivní pedagogiky“. Intuitivní pedagogika je termín,  který v rozhovoru s pedagožkami  několikrát padl, a tak se mám čeho chytit.  Zjišťuju,  že je to  směr poměrně nový, vznikl před třiceti lety ve Švédsku. K jeho základním principům patří neuplatňování moci nad dítětem. Nutit dítě k čemukoliv je mu cizí  A nic takového jsem v lesní školce skutečně neviděla. Spíše jsem měla dojem, že dospělí v přístupu k dětem minimalizují   svou přirozenou převahu  a  přiznávám, že jsem z toho byla trochu nesvá. Musela bych si zvyknout na to, že věci mohou fungovat i jinak... 

„Ani není třeba kolikrát vymýšlet nějaký program, děti si řeknou samy, co je zajímá,“ vysvětlují pohodovým hlasem pedagožky. „Děti mají jinou tělesnou teplotu než dospělí, tak je lepší to nechat na nich, jak se obléknou.“ „Byli jsme na přednášce šamana z Latinské  Ameriky a tam, když je dítě bázlivé, tak ho zavedou do buše a buď svůj strach ze zvířat a neznáma překoná a najde cestu do vesnice, nebo... Podmínky jsou tam tvrdé, nepřežil by tak jako tak.“

Jídelníček a pitný „režim“ na táboře

„K obědu si dnes uvaříme v kotlíku na ohni kukuřici, to děcka milují,“ těší se asistentky. V ostatní dny tábora pro děti  vařila jedna z maminek. „A moc dobře,“ chválí pedagožky. „Třeba včera jsme měli svíčkovou jenom ze samé zeleniny...“

„Já nemám vůbec ráda máslo,“ zaškaredila se krásná holčička, když jsem se na jídlo snažila zavést s dětmi řeč. Vsadím se o co chcete, že tatranku nemělo v batůžku žádné z nich.

A co pitný režim? Ptám se vychovatelek,   ale cítím, že už jenom to slovo „režim“ sem zrovna nezapadá.  „My děti nějak nenutíme.... Napije se jeden a ostatní se připojí... funguje to dobře,“ dostávám „osvícenou“ odpověď.

Intuice je v  životě  důležitá

„Intuitivní pedagogika si klade za cíl  rozvíjení  intuice, protože je pro život důležitější než znalosti faktů. Děti se naučí intuitivně rozlišovat, co je v dané situaci vhodnější, i když   rozum by říkal něco jiného. Intuice je něco, co v sobě plán „moudře“ skrývá,“ odcitovala jsem charakteristiku  výchovného přístupu  terapeutce, která pracuje s problémovou mládeží. „To není hloupé,“ zamyslela se.  

Trošku jsem váhala, jak se k dětem chovat. Cílem jejich rodičů je, aby se jejich potomci stali lidmi vnitřně svobodnými, schopnými samostatně utvářet svůj život, aby byli odolní proti manipulaci. I proto jsem se před těmito bytůstkami měla trochu na pozoru. Abych primitivně nezneužila své momentální převahy...dané pouze  počtem odžitých  let na této Zemi. To by mi nemuselo projít...
                                                                                                      (Reportáž  vznikla v r.  2015)

                                                                                                                      

V plné zbroji u hliněné pece. Dnes se v ní chléb nepeče.