Vánoční televizní menu obsahovalo osvědčenou klasiku i moderní pohádky. Tak trochu všehochuť. Moje známá, která onemocněla a televize se jí stala věrným společníkem ve sváteční dny, programy monitorovala… získala přehled… ale máloco ji nadchlo. Nadšena byla pouze z dokumentu na dvojce o zahradách v Rakousku. „Jinak mě vůbec nemrzí, že jsem se na ty pohádky ani nedodívala...“ konstatovala. Kdybychom televizní nabídku přirovnali k opulentní hostině, tím jak divačka přepínala mezi programy, jako by ochutnávala ze všech připravených chodů a pochutin…. A vůbec si nedělala násilí, aby pokrm nevábné chuti dojedla až do konce. Zhýralé panstvo používalo pírko do krku, aby požité dobroty zvrátilo a mohlo v nezřízeném hodování pokračovat… ale to je barbarská minulost vyšších vrstev.
V dnešní době je vybíravost nutností. Mně se osvědčuje také střídmost. A preferuji klasiku. Takže o Štědrém dnu jsem shlédla Šíleně smutnou princeznu s Vaškem Neckářem a Helenkou Vondráčkovou – a byla jsem spokojená. Nechtěla jsem si kazit dojem a libý pocit následujícími pořady, které by přemazaly onen příznivý emoční stav. Koneckonců i když jíte, nedáte si bezprostředně po rybě a bramborovém salátu sladký zákusek… ale počkáte, až odezní chuť z jednoho dobrého chodu… tak by to alespoň mělo být.
Tak jako záleží na tom, co jíme, není bez následků ani to, jakými obrazy a myšlenkami krmíme svoji mysl. I tady se osvědčuje vybíravost, střídmost a dobrý vkus. Zpomalme. Aspoň o svátcích. Dopřejme si čas, abychom vychutnali a strávili nejenom sváteční menu, ale taky viděné a slyšené. Jenom tak předejdeme tomu, že se nám neudělá špatně – a nepokazíme si žaludek i náladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat