 |
| Pavel Švorba. |
Stíhá toho hodně. Pracuje jako ladič pian a cimbálů, jeho firma také dokáže tyto hudební nástroje nejenom opravit, ale cimbály také vyrábí. Pavel Švorba zvládá hru na piano, foukací i tahací harmoniku, naučil se i na basu. Hraje v několika folklorních souborech a vede pěvecký sbor nevidomých Pastelky. V neposlední řadě je již deset let vedoucím kyjovské odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). „Dlouho jsem se tomu bránil, měl jsem rodinu, firmu a spoustu dalších aktivit, ale i když ta práce bere čas, určitým způsobem je obohacující,“ říká dnes. A jak odpočívá? „Aktivně,“ odpovídá, „nejlépe tak, že zase něco dělám“.
Adrenalin na cestách
Pavel Švorba (nar. 1970) pracuje jako OSVČ, nikoho dalšího nezaměstnává. „Asistentka by se někdy hodila,“ podotkne s úsměvem poté, co přijme během našeho setkání tři hlasovvé zprávy přes WhatsApp a vyřídí jeden pracovní telefonní hovor. Právě dnes dopoledne byl ladit piano v Lovčicích. Klientelu má v současné době prakticky po celém Jihomoravském kraji. S dopravou na místo mu pomáhají přátelé. „Tam jsme se autem dostali, ale zpátky jsme nemohli kvůli dopravní uzávěře, tak jsme cestovali přes Ždánický les,“ popisuje pracovní cestu, která se zvrtla v trochu dobrodružný výlet. A připomněl i příhodu z Milotic, kam se vydal sám autobusem. „A představte si, že se mi na zpáteční cestě vybila baterie v mobilním telefonu. Katastrofa,“ přibližuje s tím, že najednou nevěděl, kolik je hodin, kdy mu jede autobus a navigace pro nevidomé také nebyla k dispozici. A nemohl ani nikomu zavolat o pomoc. Nakonec se i z této situace dostal. Cestu si pamatoval a na zastávce se zeptal čekajících pasažérů, kdy autobus pojede. Domů přijel v pořádku, od té doby si ale nabití baterie v telefonu pečlivě hlídá.
Cimbál se naučil naladit až na Slovácku
Pavel Švorba pochází ze středních Čech, z malé obce Benátky u Sázavy. Vrozená vada zraku se u něj projevila o prázdninách po ukončení páté třídy. „Od naší matikářky jsem tenkrát dostal za úkol spočítat přes prázdniny asi 250 příkladů. Splnil jsem to, ale na konci prázdnin jsem už skoro neviděl,“ vzpomíná. Následovala lékařská vyšetření a jeho rychlé přeřazení do speciální školy pro děti se zbytky zraku v Praze. Jeho starší sestra do stejné školy nastoupila už o rok dříve. „Z kolektivu pětatřiceti dětí v Sázavě jsem se dostal do třídy, kde nás bylo jenom devět,“ vyzdvihuje okolnost, kterou tenkrát vnímal jako klad. Dokonce si zde oblíbil i dříve obávanou matematiku. Hrál také šachy. Praha ho nadchla. V té době ještě bílou hůl používat nepotřeboval a v kapse nosil kapesník, nůž a silnou lupu. Pomocí ní byl tenkrát schopen číst.
Nabídka oborů po ukončení základní školy nebyla pro slabozraké nijak bohatá. Zvolil střední odbornou školu na pět let, Konzervatoř a střední školu Jana Deyla pro zrakově postižené v Praze na Malé Straně. Talentové zkoušky sluchové a manuální zvládl dobře. Studoval hru na piano, učil se ladit piano a příbuzné nástroje. „Ale cimbál jsem se pak naučil ladit až tady na Slovácku,“ dodává s úsměvem. Cimbály začal také renovovat a když to zvládl, rozhodl se, že bude stavět i cimbály nové.
Se svou budoucí manželkou Marcelou Neduchalovou z Kyjova se seznámil na střední škole. Vzali se hned po maturitě a začali společně žít v Kyjově. Jeho paní v současné době vyučuje hře na klavír na ZUŠ v Kyjově a zapojuje se také do činnosti SONSu. Například připravuje oblíbené literární besedy. Mají spolu dvě dnes již dospělé děti a nyní jim dělají radost už i dvě malé vnučky.
Technika je úžasná
„Svět nevidomých je trochu jiný. Je doloženo, že 70 až 80 procent informací k člověku přichází skrze zrak. V naší situaci hrají velkou roli zvuky, hmat a čich. Obrovsky nám zvláště v posledních desetiletích pomáhá technika. Jsem technicky, logicky založený člověk s dobrou představivostí a prostorovou orientací. Prakticky každý má nějaký problém, nějaké omezení. Jde o to postavit se ke konkrétnímu problému čelem a aktivně hledat jeho řešení. Člověk musí být vynalézavý. Skutečně platí, že když se chce, způsob se najde. Já používám například při práci „mluvící“ metr a podařilo se mi sehnat i „mluvící“ šupleru. Pro hodně lidí je to nepředstavitelné, ale pracuji i s cirkulárkou. Vždy jde o to, vymyslet způsob, který mne dovede k cíli,“ popisuje svůj životní přístup Pavel Švorba a dodává, že co nezmůže sám, s tím mu pomohou přátelé. Svoji firmu založil už v roce 1990.
Cimbál se naučil naladit až na Slovácku
Pavel Švorba pochází ze středních Čech, z malé obce Benátky u Sázavy. Vrozená vada zraku se u něj projevila o prázdninách po ukončení páté třídy. „Od naší matikářky jsem tenkrát dostal za úkol spočítat přes prázdniny asi 250 příkladů. Splnil jsem to, ale na konci prázdnin jsem už skoro neviděl,“ vzpomíná. Následovala lékařská vyšetření a jeho rychlé přeřazení do speciální školy pro děti se zbytky zraku v Praze. Jeho starší sestra do stejné školy nastoupila už o rok dříve. „Z kolektivu pětatřiceti dětí v Sázavě jsem se dostal do třídy, kde nás bylo jenom devět,“ vyzdvihuje okolnost, kterou tenkrát vnímal jako klad. Dokonce si zde oblíbil i dříve obávanou matematiku. Hrál také šachy. Praha ho nadchla. V té době ještě bílou hůl používat nepotřeboval a v kapse nosil kapesník, nůž a silnou lupu. Pomocí ní byl tenkrát schopen číst.
Nabídka oborů po ukončení základní školy nebyla pro slabozraké nijak bohatá. Zvolil střední odbornou školu na pět let, Konzervatoř a střední školu Jana Deyla pro zrakově postižené v Praze na Malé Straně. Talentové zkoušky sluchové a manuální zvládl dobře. Studoval hru na piano, učil se ladit piano a příbuzné nástroje. „Ale cimbál jsem se pak naučil ladit až tady na Slovácku,“ dodává s úsměvem. Cimbály začal také renovovat a když to zvládl, rozhodl se, že bude stavět i cimbály nové.
Se svou budoucí manželkou Marcelou Neduchalovou z Kyjova se seznámil na střední škole. Vzali se hned po maturitě a začali společně žít v Kyjově. Jeho paní v současné době vyučuje hře na klavír na ZUŠ v Kyjově a zapojuje se také do činnosti SONSu. Například připravuje oblíbené literární besedy. Mají spolu dvě dnes již dospělé děti a nyní jim dělají radost už i dvě malé vnučky.
Technika je úžasná
„Svět nevidomých je trochu jiný. Je doloženo, že 70 až 80 procent informací k člověku přichází skrze zrak. V naší situaci hrají velkou roli zvuky, hmat a čich. Obrovsky nám zvláště v posledních desetiletích pomáhá technika. Jsem technicky, logicky založený člověk s dobrou představivostí a prostorovou orientací. Prakticky každý má nějaký problém, nějaké omezení. Jde o to postavit se ke konkrétnímu problému čelem a aktivně hledat jeho řešení. Člověk musí být vynalézavý. Skutečně platí, že když se chce, způsob se najde. Já používám například při práci „mluvící“ metr a podařilo se mi sehnat i „mluvící“ šupleru. Pro hodně lidí je to nepředstavitelné, ale pracuji i s cirkulárkou. Vždy jde o to, vymyslet způsob, který mne dovede k cíli,“ popisuje svůj životní přístup Pavel Švorba a dodává, že co nezmůže sám, s tím mu pomohou přátelé. Svoji firmu založil už v roce 1990.
Vzpomíná na první počítač Eureka z počátku devadesátých let, který byl speciálně vyroben pro nevidomé. „Byla tu braillova klávesnice, mluvilo to v češtině, mělo to hodiny, kalkulačku, diářek, daly se na tom hrát hry i programovat v basicu,“ vypočítává vymoženosti revolučního zařízení. Návod k počítači byl namluven na čtyřech kazetách. Tenkrát to znamenalo velký pokrok.
V současnosti je tím top zařízením pro nevidomé ozvučený dotykový mobilní telefon. „Lidi se toho obávali a někteří se drželi starého tlačítkového zuby nehty. Ale časem sami přišli na to, co je výhodnější. Dříve například nevidomí používali tvarované šablonky z umělé hmoty na rozpoznání bankovek, protože každá je jinak dlouhá. To v současnosti nahradí mobilní aplikace, která bankovku „přečte“. V mobilu má člověk se zrakovým handicapem sjednoceno vše, co ke svému praktickému životu potřebuje, včetně předpovědi počasí. V tom je jeho velký přínos,“ shrnuje Švorba. Ale doma mají i další zařízení, například mluvící osobní váhu, kterou prý jeho žena nazývá „práskačka“, protože „napráská“ všechna ta kila… „Lídl nám pomáhá. Nedávno měl v nabídce například ozvučený tlakoměr, a za přijatelnou cenu.“ Náramkové ozvučené hodinky už patří spíše minulosti. Kdysi používal německy mluvící hodinky, na českém trhu se objevily s mateřštinou až později a stály 150 korun.
Používá běžnou klávesnici, psaní trénovali už od šesté třídy školy pro děti se zbytky zraku a je to velmi praktická a důležitá dovednost. Má rád také literaturu, ale přednost dává digitálním knihám s automatickou čtečkou před audio knihami, načtenými herci. „Je to věc osobních preferencí, ale mě umělecký přednes spíše ruší, chci si dosadit do obsahu vlastní prožitky,“ vysvětluje.
V současnosti je tím top zařízením pro nevidomé ozvučený dotykový mobilní telefon. „Lidi se toho obávali a někteří se drželi starého tlačítkového zuby nehty. Ale časem sami přišli na to, co je výhodnější. Dříve například nevidomí používali tvarované šablonky z umělé hmoty na rozpoznání bankovek, protože každá je jinak dlouhá. To v současnosti nahradí mobilní aplikace, která bankovku „přečte“. V mobilu má člověk se zrakovým handicapem sjednoceno vše, co ke svému praktickému životu potřebuje, včetně předpovědi počasí. V tom je jeho velký přínos,“ shrnuje Švorba. Ale doma mají i další zařízení, například mluvící osobní váhu, kterou prý jeho žena nazývá „práskačka“, protože „napráská“ všechna ta kila… „Lídl nám pomáhá. Nedávno měl v nabídce například ozvučený tlakoměr, a za přijatelnou cenu.“ Náramkové ozvučené hodinky už patří spíše minulosti. Kdysi používal německy mluvící hodinky, na českém trhu se objevily s mateřštinou až později a stály 150 korun.
Používá běžnou klávesnici, psaní trénovali už od šesté třídy školy pro děti se zbytky zraku a je to velmi praktická a důležitá dovednost. Má rád také literaturu, ale přednost dává digitálním knihám s automatickou čtečkou před audio knihami, načtenými herci. „Je to věc osobních preferencí, ale mě umělecký přednes spíše ruší, chci si dosadit do obsahu vlastní prožitky,“ vysvětluje.
 |
| „To je ta výhoda, můžu něco dělat a klidně se na vás přitom dívat“, žertuje Pavel Švorba. |
Hudba harmonizuje a v životě pomáhá
Životem ho provází hudba. Jako kluk se naučil od pana Nováka ze sousedství hrát na foukací harmoniku. Později se dostal k tahací harmonice, jednořadé heligonce. Bez cizí pomoci na ni zvládl zahrát první písničku a předvedl ji svému otci. „Dobrý, ale vždyť to držíš obráceně,“ řekl mu tatínek. Byl to správný postřeh, i když jeho rodiče na žádný hudební nástroj nehráli. „Babička krásně zpívala,“ připomíná si muzikant a dodává, že měl krásné dětství.
Když později chyběl v kapele basista, rozhodl se, že to zkusí i s basou. Naučil se na ni sám. Doprovázel folklorní soubor Kyjovánek, Vyslúžilce, mužský sbor z Boršova, Tragačnice i Tetky z Kyjova. K vedení pěveckého souboru nevidomých a slabozrakých Pastelky se dostal, jak říká, jako slepý k houslím. V jejich repertoáru je folklor, ale nejenom z Kyjovska. Koncipují ucelená tematická pásma například z jarmarku nebo blok písniček o víně. Vystupují v domovech pro seniory a na dalších akcích.
Pavel Švorba se s rodinou účastní i místního společenského života, oblíbenou každoroční akcí na závěr školního roku je grilování makrel. Pochvaluje si přátelskou komunitu, která se v Boršově, místní části Kyjova, kde bydlí, vytvořila. „Mojí velkou podporou je manželka, která je těžce slabozraká,“ neopomene zdůraznit.
Vyzdvihuje nutnost sociálních kontaktů pro lidi se zrakovým handicapem, proto jsou tak důležitá pravidelná setkání členů kyjovské odbočky SONSu. „Špatný přístup je - jsem nevidomý, starejte se o mě...“ poznamenává. Zároveň upozorňuje na zbytečné ohledy v běžné konverzaci, i nevidomí často mluví o tom, že se s někým viděli a podobně. „Najdou se výjimky, kterým to vadí, ale většina nevidomých to bere normálně,“ potvrzuje. Vývoj v oblasti medicíny, která řeší těžké oční vady, sleduje, ale neupíná se na něj. Je rád i za ty malé zbytky zraku, které má ještě občas k dispozici. Vlastně mi přišlo jaksi nepatřičné se zeptat, zda mne tento sympatický, mnoha talenty obdařený, pracovitý, a přesto skromný člověk také zahlédl. Důležité bylo setkání samotné.
Životem ho provází hudba. Jako kluk se naučil od pana Nováka ze sousedství hrát na foukací harmoniku. Později se dostal k tahací harmonice, jednořadé heligonce. Bez cizí pomoci na ni zvládl zahrát první písničku a předvedl ji svému otci. „Dobrý, ale vždyť to držíš obráceně,“ řekl mu tatínek. Byl to správný postřeh, i když jeho rodiče na žádný hudební nástroj nehráli. „Babička krásně zpívala,“ připomíná si muzikant a dodává, že měl krásné dětství.
Když později chyběl v kapele basista, rozhodl se, že to zkusí i s basou. Naučil se na ni sám. Doprovázel folklorní soubor Kyjovánek, Vyslúžilce, mužský sbor z Boršova, Tragačnice i Tetky z Kyjova. K vedení pěveckého souboru nevidomých a slabozrakých Pastelky se dostal, jak říká, jako slepý k houslím. V jejich repertoáru je folklor, ale nejenom z Kyjovska. Koncipují ucelená tematická pásma například z jarmarku nebo blok písniček o víně. Vystupují v domovech pro seniory a na dalších akcích.
Pavel Švorba se s rodinou účastní i místního společenského života, oblíbenou každoroční akcí na závěr školního roku je grilování makrel. Pochvaluje si přátelskou komunitu, která se v Boršově, místní části Kyjova, kde bydlí, vytvořila. „Mojí velkou podporou je manželka, která je těžce slabozraká,“ neopomene zdůraznit.
Vyzdvihuje nutnost sociálních kontaktů pro lidi se zrakovým handicapem, proto jsou tak důležitá pravidelná setkání členů kyjovské odbočky SONSu. „Špatný přístup je - jsem nevidomý, starejte se o mě...“ poznamenává. Zároveň upozorňuje na zbytečné ohledy v běžné konverzaci, i nevidomí často mluví o tom, že se s někým viděli a podobně. „Najdou se výjimky, kterým to vadí, ale většina nevidomých to bere normálně,“ potvrzuje. Vývoj v oblasti medicíny, která řeší těžké oční vady, sleduje, ale neupíná se na něj. Je rád i za ty malé zbytky zraku, které má ještě občas k dispozici. Vlastně mi přišlo jaksi nepatřičné se zeptat, zda mne tento sympatický, mnoha talenty obdařený, pracovitý, a přesto skromný člověk také zahlédl. Důležité bylo setkání samotné.
Žádné komentáře:
Okomentovat