Who Am I? Kdo jsem? Hanička Bartoňová hrála ve filmu a získala cenu

Svatobořice–Mistřín - Otázka položená v angličtině Who Am I? je název divadelní hry, ve které účinkuje Hanička Bartoňová ze Svatobořic-Mistřína. Herci zde hrají sami sebe. Představení nahlíží do života lidí s handicapem a boří předsudky. Brněnské divadlo Aldente, které pracuje s herci s Downovým syndromem, teď nacvičuje kus v angličtině. Na podrobnosti nejen kolem herecké kariéry její dcery jsem se zeptala maminky Veroniky Bartoňové. 

 

Hanička Bartoňová.

Nechci být netaktní, ale děti s Downovým syndromem zvládají učit se divadelní role v angličtině?

Tato inscenace se hraje tři roky v češtině. Premiéra v angličtině se bude konat na mezinárodní konferenci na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Na zkouškách rodiče nebývají přítomni, takže to bude překvapení i pro nás. Samozřejmě se jedná o velmi jednoduchou angličtinu, mluvený projev bude doplněn titulky. Je to pro účinkující další výzva. Režisérka se snaží zacílit na přednosti jednotlivých herců, přistupuje k nim jako individualitám. Každý herec s DS je jiný. Někdo lépe mluví, jiný je výraznější pohybově, neverbálně, další má dobrou mechanickou paměť nebo je šikovný v improvizaci. Všichni na sobě pracují v rámci workshopů, na zkouškách, jezdí na divadelní soustředění. A nutno dodat, že to všechny baví, jinak by to nemělo smysl. Do budoucna se plánuje vyjet s celým souborem do zahraničí. Osobní kontakty se zahraničími profesionálními nebo poloprofesionálními soubory v Polsku, v Berlíně a v Anglii, kde hrají dospělí herci s DS, již režisérka brněnského divadla Aldente má.

Abychom byli zcela konkrétní, musíme říci, že vaše dcera Hana se narodila s Downovým syndromem. Navštěvuje běžnou základní školu?

Ano, byli jsme s manželem přesvědčeni o tom, že je to pro ni to nejlepší. Studovali jsme dostupné materiály a roky porovnávali zkušenosti rodičů. Zúčastnili jsme se dvoudenního semináře, kde otevřeně hovořili pedagogové, asistenti i rodiče integrovaných dětí. Než dcera nastoupila do školy, absolvovala jsem semináře pro rodiče dětí s DS zaměřené na osvědčené metody, například splývavého čtení a metody počítání Yes, we can. Od čtyř let jsme jezdili na logopedii a na rozvoj kognitivních funkcí do Brna. I v současnosti tam dcera dojíždí na rozvoj kognitivních funkcí pomocí Feursteinovy metody. Cíleně jsme s Hankou pracovali tak, aby její nástup do školy byl co nejsnazší. Nyní chodí do 7. třídy, má asistenta pedagoga a svůj individuální plán. Do školy chodí ráda. Má tam kamarádky, se kterými se stýká i mimo školu. Vnímáme, že ji přirozeně berou mezi sebe.

Maminka podporuje Hanku na mistrovství ČR v paravoltiži.

Čím se dcera zabývá ve volném čase?

Miluje hudbu a knihy s dětským hrdinou. V Brně hraje divadlo. Ráda tráví čas s rodinou a s kamarády. Miluje vodu. Kroužek plavání jsme ale letos již vynechali, protože dvakrát v týdnu jezdí do Hostěnic u Brna na paravoltiž. To je gymnastika na koni, kterého vede lonžér. Kůň je vlastně jediné zvíře, kterého se Hanka nebojí. (úsměv) Od čtyř let jezdila do Vyškova na hipoterapii. Paravoltiž dělá Hanka dva roky a letos získala čtvrté místo na mistrovství republiky ve své kategorii.

Tak to je pěkný úspěch. Umí si ho užít?

Co se týká paravoltiže, z toho má velikou radost. Chce vidět video, jak cvičila, chce se učit nové prvky do další soutěže. Ale úspěchy druhým přeje a tleská jim nebo je obejme, když dojedou svou jízdu. Neříká, že chce být první, ale mluví o tom, že by chtěla medaili. Takže máme na čem pracovat, pokud bude chtít. Myslím ale, že momentální prožitek je pro ni silnější než trofej na poličce. Mnohdy je pro ni cesta samotná cíl. Užívá si všechno proto, že to s někým sdílí. S rodinou, s kamarády, se štábem. To je pro ni důležité. 

Jaká Hanka je?

Hodná, vděčná, skromná, milá, ochotná. Těší ji život a raduje se z maličkostí. Umí nás povzbudit, potěšit i překvapit, třeba květinou, kterou utrhne po cestě ze školy. Záleží jí na rodině. Doma má své povinnosti. Nad jejich rámec se často ptá, jestli nám může nějak pomoct. Je báječná sestra. Nyní máme v pěstounské péči dva chlapečky ve věku pěti a jednoho roku. Klukům čte, mladšího krmí, zpívá mu, hraje si s ním, utěší ho, když je v nepohodě. Než jde sama spát, chce bratry přikrýt a aspoň před spaním pohladit. Není vypočítavá a je bezprostřední. Při natáčení starostlivě napomínala členy filmového štábu: „Prosím tě, nekuř. Budeš nemocný. Umřeš na rakovinu.“ (úsměv) Všichni kolem filmu byli úžasní. Vzali ji mezi sebe, podporovali potleskem, vlídným slovem, objetím. Byla to velká zkušenost a zážitek na celý život.

Neměla Hanička při natáčení trému?

Zpočátku ano, ale to se brzy změnilo. Na natáčení si užívala všechno. Chovala se spontánně a byla veselá, vtipkovala a pro režiséra by udělala snad úplně všechno. Protože cítila právě tu zpětnou vazbu, to že ji podporují a přijali ji mezi sebe. Herec Standa Majer nás vzal na krásný výlet za svým kamarádem, Ewa Farna, která ve filmu hrála, s ní zpívala v maskérně své hity, režisér ji objal, když se natočil další obraz... 

Řekněte nám, jak se vlastně k filmování dostala.

Jak už jsem zmínila, Hanka vystupuje s divadlem Aldente, nyní již pátým rokem. Jeho zakladatelka Jitka Vrbková poté, co se jí narodila dcera s Downovým syndromem, hledala cestu, jak lidi s DS lépe poznat. A protože je režisérka, zvolila si jako prostředek divadlo. Cílem bylo vzájemné obohacení. Hanka vystupovala již ve třech hrách. O tom, že je vypsán konkurz na film jsme věděli, ale nějak jsme tomu nevěnovali pozornost. Popostrčila nás právě režisérka Jitka Vrbková. Konkurz probíhal v Praze standardním způsobem, holčička před Hankou byla vevnitř asi patnáct minut a už na pohled se nám zdála mimořádně šikovná. Hanka byla za tři minuty venku, tak jsme to vyhodnotili tak, že to byl sice drahý výlet kvůli třem minutám, ale zajímavá zkušenost… a zašli jsme si aspoň na dobrý oběd.

Znamená to, že tři minuty stačily, aby si Hanka získala porotu?

Filmoví sourozenci Darek a Ema při natáčení snímku Uzly a pomeranče.

Známe to z vyprávění pana režiséra Ivana Pokorného. Řekl, že ho Hanka přímo okouzlila.

Přiblížíte čtenářům, o jaký film jde?

Je to film pro mládež Uzly a pomeranče, vznikl v česko-německo-slovenské koprodukci. Natáčelo se v krásné přírodě Lužických hor. Dcera o filmu řekla, že je pěkný a smutný. Filmovým tatínkem Hance byl Stanislav Majer. Hanka hrála Emu, mladší sestru hlavního hrdiny, patnáctiletého Darka – Tomáše Daleckého.

A hrála ji moc pěkně. Dokonce získala ocenění na Dětském filmovém a televizním festivalu Otty Hofmana v Ostrově v Karlovarském kraji.

Ano, je to tak. Porota dětí a mládeže udělila Hance Ostrovského dudka za nejlepší dívčí herecký výkon.

Takže radost...

S Hankou jsme za těch třináct let, co je na světě, prožili opravdu mnoho. Jak toho těžkého, tak i pěkného, nevšedního – a radostného. (úsměv)

Když se Hanka narodila, bylo vám 23 let. Věděla jste, že budete mít dítě s Downovým syndromem?

Nevěděla, a zpětně jsem tomu vlastně ráda. Po porodu jsem místo štěstí cílila bolest, lítost a strach. Po počátečním šoku jsme se s manželem rozhodli bojovat a vytvořit dceři co nejlepší podmínky pro plnohodnotný a šťastný život. Během prvních pár let jsme neřešili její handicap, protože bylo podstatné se soustředit na zdravotní stav. Prodělala nezbytnou operaci srdce a onkologickou léčbu. Nyní se těší dobrému zdraví.

Rozhodli jsme se pořídit si domek, aby se naše dítě mohlo rozvíjet sobě přiměřeným způsobem a nezůstalo sedět v panelákovém pokoji u televize. Do školy to má kousek, takže ve druhé třídě tam Hanka začala chodit sama. Naším cílem je, aby se v životě dobrala co největší samostatnosti, a tak jsme jí nebránili. I když jsme ji samozřejmě zpočátku sledovali za každou popelnicí a hlídali ji na dálku. Výhodou vesnice je, že může jít třeba sama nakupovat. Tady se všichni znají, a tak nemusím mít obavy, že by se setkala s nepochopením a špatným přístupem. Máme pocit, že je to spíše naopak. (úsměv) Důležitá je i podpora a přijetí ze strany širší rodiny, toho si moc vážíme.

Co má Hanka ráda?

Hanička se svými bratry na Slovácký rok v Kyjově.

Má ráda, když se něco děje. Vyhledává zážitky, není zatížená na hmotné věci. Miluje výlety, turistiku, stanování, hodně jsme toho už společně procestovali. Vzhledem k tomu, že má oslabené abstraktní a logické myšlení, využíváme výlety jako prostředek učení. Zkrátka je dobře, když si může novou realitu osahat. Hodně fotíme, abychom se k navštíveným místům mohli později, například v rámci učiva, vrátit. Jako cvičenka jógy pro děti se speciálním postižením se Hanka dostala i na konferenci do Londýna. Samozřejmě jsme to využili také k návštěvě muzeí a nejznámějších míst.

Co byste vzkázala rodičům, jejichž dítě se narodí s Downovým syndromem?

Ráda bych řekla, že pro nás život narozením dcery s handicapem neskončil. Cítíme, že to, co děláme, má smysl. Hanka nám svou láskou vše vrací. U dětí s DS nesmírně záleží na tom, jak jsou od nejranějšího věku stimulovány. V době internetu a sociálních sítí je nalézání informací, podnětů, terapií, ale i rodin, které mají děti se stejným handicapem, velmi usnadněno. Nic není předem dané, je potřeba věřit sobě i dětem. Chce to čas, trpělivost, vynalézavost i finance. Děláme to, jak nejlépe dovedeme. A nutno říct, že mám dobrého muže, se kterým jsme zajedno a podporuje mě i v mých aktivitách. Některé činnosti musíme přizpůsobit Hančiným potřebám a možnostem, ale v ničem nás to neomezuje. Tato situace nás učí jen jinak přemýšlet. Naučili jsme se radovat z maličkostí a zbytečně se netrápit tím, co bude. Jsme šťastní a užíváme si život. Cestujeme a plníme si své sny. Pro nás je to výzva a pro ni nepromarněná šance. Nevzdávejte to.

                                                                                      (Foto: archiv Bartoňových)