Třiaosmdesátiletý
Milan Králíček se zajímal o přírodu už jako školák. Později
vystudoval tehdejší Vysokou školu zemědělskou vBrně a osud ho
zavál do Kyjova, kde bydlí dosud. Jeho specializací se stala
entomologie, nauka o hmyzu, a především se věnoval studiu motýlů.
Vždy ho zajímala také ochrana přírody a přírodní děje v celé
jejich šíři.
Milan Králíček ukazuje dokladový materiál nesytek. |
Jak
se změnila příroda regionu během vašeho života?
Příroda
se změnila v mnoha směrech, jednak svým přirozeným vývojem a
jednak lidskými zásahy. Nejdrastičtější změny způsobilo
zemědělství, které využívá největší plochu a používá
velmi razantní nástroje a prostředky, a to jak technické, tak
chemické. Narodil jsem se roku 1935 a za mých mladých let se ještě
chodilo do polí na procházky. Kromě toho, že se tam vyskytovala
všelijaká zajímavá zvířata, rostly tam například i barevné
polní plevele – vlčí máky, chrpy, koukol… Dnešní
monokulturní lány kukuřice a řepky jsou natolik neatraktivní, že
tam chodí málokdo.
Když
jsem v roce 1960 přišel do Kyjova, tak se v polích vyskytovala
hejna koroptví. Koroptev byla běžným a velmi užitečným ptákem
zemědělsky obdělávaných ploch a byla též lovnou zvěří.
Dneska mladší lidé už ani neví, jak koroptev vypadá. Zajíců
se střílelo okolo milionu za sezónu, dnes je zajíc poměrně
vzácné zvíře, ale když jedete krajinou, tak ho ještě sem tam
uvidíte.
A
jak je to s hmyzem? Ze svého dětství si pamatuji, že bylo více
motýlů...
Daleko
větší změny doznali bezobratlí. Výjimkou mezi nimi nejsou ani
motýli. V Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, kde se to
zkoumá a eviduje, vymřelo asi 20 druhů denních motýlů z
původních 130 druhů. Daleko horší situace je v otevřené
zemědělské krajině, kde vymřelo prakticky 90 procent motýlích
druhů, a to proto, že zemědělská krajina je tvořena velkými
lány jednotlivých monokultur – tedy porosty s jedním druhem
plodiny. To je dědictví z období budování socialismu. Když se
díváte z vyvýšeného místa na česko-rakouském pohraničí, tak
poznáte už z dálky, kde začíná který stát, protože na
rakouské straně takové velké plochy monokultur nejsou.
Socialistická zemědělská výroba sledovala jediný ukazatel, a to
byl výnos. Při takzvaném scelování pozemků v době
kolektivizace vzaly za své meze, silniční lemy, ovocné dřeviny,
neobdělavatelné pahorky porostlé křovinami, to vše zmizelo a
polní cesty byly využívány těžkou mechanizací. Všechno, co
se vyskytovalo na poli mimo záměr pěstitele, bylo nežádoucí.
Dříve narození si pamatují žlutá zemědělská letadla,
zvaná „Čmelák“. Ve velkém se plošně používaly pesticidy a
umělá hnojiva. Panovala představa, že hmyz, žijící v
agrocenózách, jsou především škůdci.
Čili
zemědělci tehdy považovali půdu za pouhý výrobní prostředek?
Jistě, a čím větší pravoúhlý lán, tím lépe se jim těžkou
technikou obdělával. Bohužel stejný přístup je možné
pozorovat i dnes, kdy se půda dostala do soukromých rukou. Původní
majitelé již zemřeli a jejich potomci, kteří často žijí
bůhvíkde, už nemají k půdě vztah. Novým soukromým
podnikatelům se ty scelené lány hodí. Přitom je nutné mít na
paměti, že produkce potravin, i když je důležitá, není
jedinou funkcí krajiny. Je to zároveň i životní prostor člověka
a má mnohdy ještě spoustu daleko významnějších funkcí.
Jak
se vyvíjel váš vztah k přírodě?
Motýli
mne zajímali víc a víc, pořídil jsem si nějakou odbornou
literaturu, ve dvanácti třinácti letech jsem začal motýly
systematicky zkoumat. V sedmnácti letech mi vyšla první
faunistická práce. Už v tomto textu jsem upozorňoval na to, že
nahrazovat smíšené lesy smrkovými monokulturami není správná
cesta. Monokultury jsou ideálním prostředím pro množení
škůdců. Příkladem jsou smrkové monokultury a kůrovec lýkožrout
smrkový. Zdá se, že lesníci si to konečně začali uvědomovat.
Čím
jsou motýli tak zajímaví?
Řadou
věcí, mnozí z nich jsou skutečně krásní. Ale motýli jsou také
bioindikátory životního prostředí. Význam má v této
souvislosti množství jedinců i druhová skladba. Když jdete po
rozkvetlé louce a nevidíte motýly, tak to signalizuje narušené
životní prostředí, většinou hlavně v důsledku zemědělské
činnosti.
Na
které období nejraději vzpomínáte?
Těch období je více a pro entomologa je to vždycky zážitek,
když najde v přírodě něco, co dosud neviděl. Nebo dokonce, když
narazí na zcela nový druh, který neviděl ještě nikdo a který
není popsán. V tomto okamžiku překročíte hranici neznáma…
A
to se ještě děje – i v této době?
Ano, sám jsem popsal několik nových druhů motýlů. To se podaří
pár oblíbencům štěstěny a těm, kteří zároveň na
badatelském poli odvádějí tvrdou práci. To znamená práci v
terénu. Nesytky, kterým jsem svůj výzkum věnoval, jsem hledal
například v korunách topolů ve jmelí… což předtím nikoho
nenapadlo.
To
předpokládá i dobrou fyzickou kondici a nemít strach z výšek…
Fyzickou kondici jsme vždycky měli, i má žena, která mne
doprovázela a doprovází. Jezdívali jsme na motocyklu, třeba do
Tater nebo na východní Slovensko. Ve vysokohorském terénu jsme
ušli i třicet kilometrů za den a večer jsem lovil na světlo. Je
pravda, že to bylo náročné jak časově, tak fyzicky. Některé
tůry byly v nepřehledném terénu, s žebříky a řetězy při
stoupání.
Jak to zvládala vaše paní?
S mojí ženou jsme se seznámili na vysoké škole. Nejen, že se
mně líbila, ale byla i dostatečně tvárná a učenlivá. To jsem
si ověřil, když jsem ji vzal na motocyklu na čtrnáct dnů do
divočiny na východní Slovensko na Vihorlat, a tam jsme lovili,
existovali, vařili… to zjistíte, jestli váš partner je schopen
snášet práci v terénu a jak dalece se mu to líbí. Moje žena
se zkrátka ve všech směrech osvědčila. (úsměv)
Dárek k osmdesátým narozeninám. |
Na co ještě vzpomínáte rád?
Mimo jiné vzpomínám rád na dobu, kdy jsem pracoval v
Agrochemickém podniku v Hodoníně a na své tehdejší přátele a
známé, vzpomínám na čas, kdy jsem pracoval ve správě CHKO Bílé
Karpaty a v neposlední řadě vzpomínám na období, které jsem
trávil na univerzitě, kde jsem působil jako docent na ústavu
entomologie. Učitelské povolání má tu výhodu, že máte
neustále stejně staré posluchače, kteří se vám s rostoucím
věkem ale zdají mladší a mladší. (úsměv)
Co považujete za největší problém současnosti?
Lidstva
přibývá nepředstavitelným tempem. Já jsem se učil ve škole,
že na Zemi žijí 2 miliardy lidí. V současné době je to téměř
8 miliard, to je čtyřikrát tolik. V roce 2 100 se tedy dá čekat,
že populace vzroste až na 30 miliard. Lidé z rozvojových zemí
již dnes expandují ze svého území do celého světa. Čím se
budou v budoucnu živit, to dnes nikdo neví.
Slyšela
jsem, že se uvažuje o konzumaci právě hmyzu…
Maso
členovců je kvalitní a chutné. Například sladkovodní raci.
Jediný problém je, že hmyz se nekuchá, takže například
smažené kobylky se konzumují takto celé i s obsahem trávícího
traktu…
Čeho
by se ještě měly příští generace obávat?
Velkým
problémem bude nedostatek pitné vody. Narovnala se koryta potoků a
řek, vybetonovala, namísto toho, aby vodoteč volně meandrovala a
voda mohla zasakovat do půdy. Povrchy se nejenom ve městech stále
více zpevňují, betonují, a voda tak rychle odtéká pryč. Je
třeba se vyvarovat neuvážených razantních zásahů do krajiny.
Škoda je také odvodněných mokřadů, které se rekultivovaly.
Kromě snížení retenční schopnosti krajiny došlo tak k ohrožení
mokřadní fauny – žab, vodního hmyzu a vodních ptáků.
Kromě
toho v současné době dochází ke globálnímu oteplování
klimatu. Takovýchto období v dávných geologických dobách bylo
více, ale nelze se ubránit dojmu, že tentokrát se na tom podílí
i lidstvo svými technologickými aktivitami.
Pamatujete
doby, kdy z rozhlasu zněla budovatelská píseň Poručíme větru
dešti, kdy má pršet a kdy vát?
Ano,
to pamatuji. Poručit větru dešti je celkem snadné, ale jiná
otázka je, jestli tyto živly poslechnou. (úsměv) Dnes si to
začínáme uvědomovat, že to není tak jednoduchá záležitost…
Například Karpatské louky, které jsou světově proslulé
druhovou diverzitou rostlin a živočichů, byly částečně
rozorány. Na takto vzniklé půdě docházelo k deflaci – odnosu
půdy větrem, k sesuvům, a celkový dopad na krajinné prostředí
byl negativní. Když jsem před padesáti lety projednával
vyhlášení chráněné krajinné oblasti v některých JZD, tak
jsem se setkával s nepochopením. Představa, že někdo chce
chránit nějaké kytičky, byla směšná a termín „ekologická
rovnováha“ neznámým pojmem.
Zachytila
jsem v médiích informaci, že během následujících dekád může
dojít k vymření až 40 procent hmyzu.
Hmyz je nejpočetnější skupina živočichů na Zemi. Hmyzu žije
na světě asi milion popsaných druhů a v každém okamžiku
trilion jedinců. Jeho celková hmotnost je asi 12krát větší než
hmotnost všeho lidstva. Zachování druhové diverzity je
nejdůležitějším předpokladem pro udržení ekologické
rovnováhy. Problém ale je, že se ničí jednotlivé přírodní
ekosystémy, například v Amazonii v důsledku těžby dřeva
Co
může každý z nás udělat pro zlepšení životního prostředí?
Mnoho
věcí. Počínaje tím, že pokud máte zahrádku, tak tam nebudete
vytrhávat kdejakou pampelišku, totiž trávník, kde nějaké
rostliny kvetou, je lepší než trávník, kde nekvete nic. Pokud
máte u plotu křoviny, to mohou být například maliny, tak je
nechte vyrůst, může vzniknout trochu taková zanedbaná džungle,
a když olámete suché výhonky, nechte je na místě ležet rok
nebo dva, trochu toho nepořádku je žádoucí. Trouchnivějící
pruty mohou poskytnout úkryt pro některé druhy, pro jiné
optimální biotop. Někteří lidé se domnívají, že
zahrádka musí být okopaná na černý úhor, nesmí tam být ani
travička, jinak by byli považováni za nedbalce. Podobně, když se
kultivuje vinohrad, ale tady už se přístup naštěstí částečně
mění. Neničit přirozené meze, terénní nerovnosti. Na noční
osvětlení je vhodnější používat žluté osvětlení než bílé
led diody, které hmyz lákají do té míry, že neustálým
narážením na zdroj světla nakonec zahynou.
Někdy
se v souvislosti s ubývajícím hmyzem mluví o takzvaném efektu
čelního skla. Sama si vzpomínám, kolik mušek jsme mívali v létě
na naší staré škodovce, kdežto dnes se to nestává.
I
tak ale platí, že za minutu teplé letní noci motorová vozidla
usmrtí víc kusů hmyzu, než všichni entomologové za celé
dvacáté století. Jeden netopýr sežere za jednu sezónu dvě a
půl až čtyři a půl kilogramu hmyzu, 95 procent z toho tvoří
motýli. Je to asi 10 000 jedinců. Když je entomolog pracovitý a
celý život se zabývá sběrem hmyzu, poté, co věnuje svou sbírku
muzeu, kde každý kus dostane evidenční číslo - tak dojdou k
počtu 10 000. Čili z hlediska „ekologické rovnováhy“ je
badatelská činnost a s ní spojené ztráty jedinců hmyzí
populace skutečně zcela irelevantní… (úsměv)
Z
hlediska lidského poznání a ochrany přírody je ale vaše
celoživotní práce velmi cenná.
V
roce 1989 a v roce 2019 jste obdržel vyznamenání od Ústředního
výboru Českého svazu ochránců přírody, v minulém roce jste se
stal laureátem Ceny starosty města Kyjova za dlouholetou vědeckou
práci a za přínos k ochraně životního prostředí. Těší vás
ta ocenění?
Vážím si těch vyznamenání, to jistě. Nejdůležitější je
pro mne ale skutečnost, že si nejširší veřejnost začíná
uvědomovat, že je nejvyšší čas se otázkám ochrany životního
prostředí seriózně věnovat.
Kdo
je Milan Králíček
Přední
český lepidopterolog, doc. Ing. Milan Králíček, CSc, se narodil
v roce 1935 v Brně. Dětství a mládí prožil v Uherském
Hradišti, kde absolvoval gymnázium. Ve studiích pokračoval na
Vysoké škole zemědělské v Brně. Od roku 1960 pracoval jako
agronom v Jednotném zemědělském družstvu v Kyjově, kde dodnes
bydlí. Později působil v Zemědělském nákupním a zásobovacím
podniku v Hodoníně. Již během této práce se dokonale seznámil
s přírodními poměry jihovýchodní Moravy, zvláště s její
entomofaunou. Svoje poznatky a zkušenosti uplatnil po roce 1977,
kdy se stal pracovníkem a později vedoucím Správy Chráněné
krajinné oblasti Bílé Karpaty. Zpracoval entomologickou expertízu,
která se stala důležitou součástí podkladů pro vyhlášení
tohoto území chráněnou oblastí. Na postu profesionálního
pracovníka státní ochrany přírody energicky prosazoval moderní
přístupy ochrany druhů, biotopů i přírody jako celku. Tím se
postupně dostával do konfliktu s názory a zájmy panujícího
režimu, a proto odchází v roce 1984 do Agrochemického podniku v
Hodoníně, kde se zabýval především ochranou rostlin. V roce
1988 se stal odborným asistentem v Ústavu ochrany rostlin
Agronomické fakulty VSŽ v Brně, kam se tak vrátil téměř po
třiceti letech praxe. Ve svých přednáškách byl schopen celou
problematiku zemědělské entomologie a ochrany rostlin prezentovat
studentům v širších souvislostech než bylo do té doby obvyklé.
V roce 1989 obdržel od ÚV ČSOP medaili za zásluhy v ochraně
přírody.
Jeho
vědecko-pedagogická dráha vyvrcholila habilitací na
lepidopterologické téma v roce 1993. Publikoval také desítky
odborných článků, byl spoluautorem populárně naučných knih
zabývajících se hlavně regionální faunistikou jižní Moravy,
Bílých Karpat a slovenského Záhoří. Na Mendelově univerzitě
působil Milan Králíček až do roku 2000, kdy odchází do penze.
Ve své badatelské činnosti ale neustává. Jeho nejoblíbenější
čeledí motýlů jsou nesytkovití (Sesiidae).
V
roce 2018 se Milan Králíček stal nositelem Ceny starosty města
Kyjova za dlouholetou vědeckou práci a také za přínos k ochraně
životního prostředí. V roce 2019 obdržel vyznamenání ÚV ČSOP
„Příroda děkuje“.
Žádné komentáře:
Okomentovat