 |
| Nikol Patíková |
Nikol,
žiješ literární tvorbou, psaním. Kdy se u tebe poprvé tyto
sklony projevily?
Bylo
to asi už na základní škole, kdy jsem skládala jednoduché
rýmovačky. Na druhém stupni mě bavil sloh. Hlavně vyprávění...
taky fejetony, úvahy už míň. Líbila se mi ta možnost fabulace.
Na střední škole jsem se účastnila různých literárních
soutěží, v šestnácti mi otiskli článek v Mladé frontě Dnes
na zadní stránce, kterou věnovali nejlepším pracím studentské
soutěže (úsměv). Můj text se dostal i mezi dvacet nejlepších
prací na festivalu Náchodská Prima sezóna, což je soutěž
nejenom literární, ale i výtvarná a fotografická… koná se na
počest Josefa Škvoreckého.
Četla
jsi ráda? Četla jsi hodně?
Ano,
jednoznačně, četla jsem ráda a hodně. Ale většinou trochu něco
jiného, než mí vrstevníci. I když i já sem prošla generačním
čtením Harryho Pottera, což mne ale drží dodnes… Už od
třinácti let jsem v knihovně chodila do vedlejšího oddělení,
oddělení pro dospělé. Zajímaly mne hlavně psychologické a
společenské romány.
Detektivky
tě minuly?
Ty
jsem nikdy nečetla a nečtu ani teď populární severské
detektivky. V televizi ale sleduji český seriál Pustina, z
produkce HBO. Není to úplně klasická detektivka, ale podle mne je
to jeden z nejlepších seriálů v současnosti u nás.
Podporovali
tě rodiče ve tvých zálibách?
Podporovali,
ale brali to tak, že psaní je takový můj koníček a čekali, že
se rozhodnu pro nějaké praktičtější povolání. Například
moje o čtyři roky mladší sestra studuje fyzioterapii. Vrhla se tak
trochu po mamce, která pracuje jako sálová zdravotní sestra na
neurochirurgii.
Jaká
je náplň práce dobrovolného pracovníka public relations ve
Skandinávském domě v Brně?
Skandinávský
dům je nezisková organizace, jejímž cílem je v Česku podporovat
povědomí o severských zemích. Patří sem propagace literatury,
umění, hudby, cestopisů. Teď pracujeme na akci Dny severu, což
je multižánrový několikadenní festival, který bude probíhat v
Praze i v Brně. Součástí budou například literární salony.
Letošním tématem je téma Tabu v dětské literatuře. Na programu
je beseda
se švédskou autorkou Pernillou
Stalfelt a českou
spisovataelkou Petrou
Soukupovou. Oběma
autorkám nedávno u nás vyšly dětské knížky, které se
zabývají tématem smrti.
Ztotožňuješ
se s tím tématem? Kdy budeš o konci života se svým momentálně
tříletým synem mluvit?
Ano, ztotožňuji, podle mě je to důležité téma a například
kniha Pernilly Stalfelt se jím zabývá přímo a konkrétně, ale
zároveň používá takový jazyk, aby tomu děti porozuměly. Se
synem už jsem toto téma naťukla, když jsme šli okolo kamenictví,
kde měli vystavěné náhrobky. Ptal se, k čemu to je... tak jsem
se snažila mu to vysvětlit.
Matěj už není miminko, které většinu času prospí. Máš ještě čas na poslouchání audioknih a psaní recenzí?
Od
této spolupráce se servem Audiotéka jsem musela upustit, bylo to
náročné na čas a soustředění. A odměnou mi byla právě jenom
ta audiokazeta, kterou jsem si mohla ponechat (úsměv). Začala jsem
spolupracovat s Českým rozhlasem, píšu pro ně scénáře.
Jak
se ti pracovalo na scénáři Hlasy duše, scénky, kterou
nastudovali pracovníci a uživatelé Sociálně-psychiatrického
centra Fénix?
Hlasy
duše byla zajímavá zkušenost. Psaní pro divadlo je úplně jiné
než pro televizi nebo film. Pro mě je to náročnější, ale
snažím se sbírat zkušenosti a ničemu se nebráním. Chtěla jsem
to ale napsat hlavně proto, že mi téma destigmatizace připadá
velmi důležité, nejen u duševních chorob.
Text
byl napsaný pro sedm herců, nakonec nám zbyli čtyři. Samotnou
realizaci si vzala na starost Alena Novosadová z divadelního spolku
Opona a myslím, že to dopadlo velmi dobře. Nejdůležitější je
ale to poslání, které hra měla předat, a to se doufám povedlo.
Na svém webu Jaktokrásněpíše uveřejňuješ i vlastní
texty. Kdy se dočkáme knížky?
Knížku
mám rozpracovanou, mám spoustu poznámek a mnoho faktů, protože
se bude zčásti týkat historie. Inspiraci jsem našla v životech
svých předků a v místech mého dětství - v Moravském krasu.
Občas se ale stane, že autora kvantum informací zavalí a nemůže
najít klíč k tomu, co si vybrat a jak to napsat. Což se stalo
mně. A pak je to jen otázka času, kdy se autor věnuje jiným
věcem, než si všechno sedne a ten klíč najde.
Slyšela jsem, že plánuješ otevřít další ročník kurzu
tvůrčího psaní…
Oslovilo mne už několik zájemců, tak uvidíme. Ráda bych.
Pravděpodobně v lednu příštího roku. Momentálně mám ale v
životě hodně změn... Škola, nedávno volby, Skandinávský dům…
Se spolužákem plánujeme scénář pro televizi.
Jednou z těch novinek je také to, jak jsi zmínila, že jsi
vstoupila do komunální politiky. Tvoje jméno se objevilo na
kandidátce sdružení Pro Kyjov…
To je pravda. Chtěla bych se zasazovat o změny v kulturním dění.
Postrádám v Kyjově akce a pořady s literární tématikou.
Věnovala se jim kavárna Pražírna, ale jak jsem slyšela, tak už
od pořadu Listování kvůli nízké návštěvnosti upustila…
Někdy se mi zdá, že Kyjov žije jenom hudbou nebo folklórem, ale
psané slovo tu nenachází publikum. Nerozumím tomu, proč to tak
je. Přece ve školách by měli děti a mladé lidi vést k zájmu o
literaturu, k lásce k mateřskému jazyku, k psaní. Slovo, řeč,
písemný projev je součástí kultury jako takové. Chybí mi zde
častější autorské čtení. Ráda bych dostala do města i známé
osobnosti současné literární scény, nejenom regionální autory,
získala granty, abych je mohla zaplatit. Teď například funguje
program Spisovatelé do knihoven. Lucie Faulerová, mladá oceněná
publicistka a spisovatelka, přijela do Ratíškovic. Nebo by se mi
líbilo, kdyby přímo v Kyjově vedli známí spisovatelé dílny
tvůrčího psaní…byť třeba jenom na jedno odpoledne.
Není Kyjov příliš malým městem na tento druh akcí?
Ve velkých městech se takové akce pořádají snadněji a řada
věcí tam již běží. Kyjov je v tomto směru pro mne výzvou k mé
vlastní aktivitě a přínosu. Přála bych si, aby městské
kulturní středisko více spolupracovalo s místními spolky, třeba
Oponou, která pořádá Kyjovský divadelní podzim, a aby jeho
nabídka byla pestřejší a nenabízelo jenom mainstreamový
kulturní proud. Mělo by mít na zřeteli i menšiny, které žádají
nebo chtějí dělat něco jiného. Ráda bych, třeba jako členka
kulturní komise, probudila v Kyjově jeho dřímající potenciál…
Blog Nikol Patíkové:
Žádné komentáře:
Okomentovat