Život je jako mozaika, říká Libuše Sedlářová

Text vznil v roce 2011.

Potkaly jsme se na kurzu angličtiny. Paní Libuška je typ ženy, kterou nepřehlédnete. Opálená pleť, delší plavé vlasy, pravidelné jemné rysy tváře, hezké nohy. Zajímavý outfit. Vím o ní vlastně jen to, že v současné době mají v rodinném vlastnictví hotel. Zaujala mne svým mladistvým vzhledem, přístupem i vyzařováním. Chtěla jsem se o ní dozvědět víc. Naše schůzka se uskutečnila jednoho letního odpoledne v půvabné zahradě japonského stylu a rozmlouvaly jsme spolu za zurčení vody umělého potůčku. Možná i proto byla paní Libuška tak otevřená a sdílná. Vypráví o svém životě a o tom, čemu ji naučil… 

Libuše Sedlářová

Čas je relativní 

 Otázka na věk ženám není obvykle příjemná, ale mám pocit, že se jí nemohu vyhnout. „Beru to jako číslo, které ke mně nepatří,“ ohrazuje se paní Libuška, která loni oslavila šedesátku. „Moji blízcí můj věk naprosto neberou v potaz, vůbec jim nepřijde na mysl, že bych jim třeba nemusela stačit… Můj syn mi přede dvěma lety daroval kolečkové brusle. A já jezdím… i s vnoučaty,“ směje se paní Libuška. „Je fakt, že obléknu šaty, které jsem nosila v šestnácti,“ přiznává. „Snad to nevyzní příliš sebevědomě, ale když se v tom, co máte na sobě, dobře cítíte, působíte pozitivně také na své okolí a ono vám to vrací…“ tvrdí paní Libuška, která, jak sama říká, se vždycky ráda oblékala trochu extravagantně.

Maminka a tchyně, dvě ženy, které jí hodně daly

„Moje maminka byla obyčejná žena, ale vzácných charakterových vlastností, byla láskyplná a pro všechny kolem měla pochopení. Byla také velmi praktická a uměla se postavit ke každé práci. Prostě „do voza aj do koča“ … jak se u nás říká. Uměla se radovat z maličkostí, z nás dětí a našich drobných úspěchů. Když jsem dospívala, ráda jsem recitovala v mnoha soutěžích. Také jsem hrála ochotnicky divadlo a moc mne to bavilo. Maminka nevynechala žádné naše představení, a tím povzbuzovala moje zájmy, myslím, že pro děti je právě tohle velmi důležité… Láska k divadlu mi zůstala dodnes, s oblibou a pravidelně je navštěvuji. Celý život se také intenzivně věnuji sborovému zpívání … a tato činnost mi přináší do duše klid a velkou radost ,“ dodává.

„Moje tchyně byla zase metr, měla svoje zásady a těch se držela, uměla motivovat a vést lidi kolem sebe… i od ní jsem se toho dost naučila. Hodilo se mi to potom v podnikání. Snažím se řídit tím, že je důležitější dělat než mluvit a jít příkladem, snad je to dobrý přístup . Na konci úsilí se přece musí nějaký úspěch dostavit, chce to jen velkou trpělivost! Musíte sám sobě věřit, že si poradíte. Člověk by měl ale především dělat to, co ho naplňuje, aby získal a uchoval si vnitřní rovnováhu. To je důležité,“ uzavírá důrazně.

Svých snů se nemá člověk vzdávat

„Když si člověk něco přeje a touží po tom, tak to musí jít… ale nesmí to vzdát, musí překonat ty slabé chvilky, které přijdou na každého. Musí vydržet. Musí mít víru. Když přijde šance – člověk by neměl dlouho váhat, instinkt mu napoví, jak se zachovat, koneckonců i zvířata se jím řídí. Já jsem se v životě přizpůsobovala, ale považuji za velké štěstí, když někdo má tu možnost věnovat se celý život jednomu oboru a dosáhne v něm mistrovství,“ říká paní Libuška. A pak otevírá novou kapitolu – o podnikání a o tom, kde všude bere inspiraci.

„Už za socialismu jsme se snažili cestovat, “ vzpomíná. „Vlastními silami jsme si s manželem postavili obytné auto. S ním jsme procestovali celou Evropu a dostali jsme se až do Afriky. Zajímaly nás hlavně památky. Po babičce jsme zdědili meruňkový sad, úrodu jsme rozprodali, a to nám obvykle zaplatilo dovolenou v cizině. Měli jsme štěstí, ve straně jsem nikdy nebyla, většina lidí se tenkrát na západ nedostala vůbec, nanejvýš jednou za čas do Jugoslávie. Také se tam na nás dívali jako na exoty, protože naši státní poznávací značku ani neznali. Ty cesty mi rozšiřovaly obzory a dobíjely mne novou energií… když jsme se vždy zpátky vraceli do mého rodného města, do jeho komunistické šedi. Ale navzdory všemu jsem to tu měla ráda. Měla jsem tu rodiče, přátele, známé…

Jak čas běžel kolem, doba se měnila. Tím, že člověk měl šanci cestovat a vidět, jak to mají jinde, zatouží, aby se i jeho okolí změnilo k lepšímu. Inspiruje vás to a dává vám to odvahu pouštět se do věcí, o kterých se vám ani nesnilo. Zážitky z cest ve vás zanechají pocity a myšlenky, a možná později některá z nich vám dá impuls k nové činnosti.. A tak se také stalo, ihned jakmile to bylo možné, jsme s manželem začali podnikat. Už koncem osmdesátých let, kdy se poměry trochu uvolnily. Ale nikdy by mne nenapadlo, že jednou budeme vlastnit hotel,“ odmlčí se paní Libuška. „Cesta byla trnitá …“

Před několika lety koupili rozsáhlou zchátralou budovu, vlastními silami ji přebudovali na hotel standardní evropské úrovně. Celé vnitřní uspořádání nezapře tvořivou invenci majitelů. A jeho chodby jsou vyzdobeny jednak fotografiemi celebrit, které přijali jeho pohostinství, jednak také obrázky, které v poslední době paní Libuška ráda maluje.

Zvláště žena si musí ujasnit priority

„Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, pak jsem pracovala v kanceláři, což mne nenaplňovalo, protože si myslím, že jsem člověk tvořivý,“ vzpomíná paní Libuška. „Ale vždycky jsem se snažila, abych v každé práci  něco pozitivního našla. A tak se pořád snažím… a když se mi zrovna nechce, představuji si, jak to bude fajn, až to bude hotovo – a to pomáhá se přes ten problém přenést, dobrý pocit se pak skutečně dostaví,“ poznamenává paní Libuška s uspokojením.

„Zvláště pro ženu je důležité, aby si stanovila priority a nevyplýtvala veškerý čas a energii na vedlejší, ne tak podstatné věci. Dokud jsou ovšem děti malé, je složité si najít na sebe samu čas. Děti vás jednoduše potřebují. Ale přiznám se, že nepatřím k ženám, které rády tráví čas v kuchyni. Vaření beru jako nutnost, nikdy jsem si to neprotivila, ale cíleně vařím jídla jednoduchá a rychlá. Raději svůj čas věnuji něčemu trvalejšímu. Také s přibývajícími lety s povzdechem vzpomínám na promarněný čas, který jsem mohla lépe zúročit, ale tak to v životě asi musí být, aby člověk mohl dojít k nějakému poznání. Proto už se nezabývám ani recepty na bábovky a spíše vyhledávám společnost lidí, se kterými si mám skutečně co říct.“

Rýžování zlata

„Nerada se loučím s věcmi, vždycky si k nim vytvořím jakýsi vztah“ přiznává paní Libuška, „a tak se je snažím ještě přetvořit. Tak třeba na zbylé ruličky papíru z obchodní pokladny si píšu seznam úkolů, nebo třeba svoje nápady. Občas přijde stav jakési euforie, kdy si zapíšu třeba dvacet nápadů… Až po čase se k nim vrátím… a oddělím zrno od plev, jak se říká. Podobá se to rýžování zlata, které jsem si vyzkoušela na jednom výtvarnickém workshopu. A i když s odstupem zjistím, že většina z těch nápadů je k ničemu, jeden, dva nebo tři se mohou hodit, dají se realizovat. Jako ta zrnka zlata.“

„Důležité je držet krok s dobou, přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, protože život kolem běží!“ Tak začátkem devadesátých let paní Libuše vlastnila několik obchodů na náměstí, např. prodejnu s metrovým textilem. Jakmile se však objevily supermarkety velkých obchodních řetězců, prodej poklesl. Obchodů se zbavila a z látek, které jí z prodeje zbyly, se rozhodla vyrábět šaty pro panenky Barbie. Sama si navrhovala modely a zaměstnávala několik švadlen. Pro výrobky našla výhodný odbyt ve Švédsku. Návinky, což jsou destičky, na které se namotávají látky, pomalovala a dnes visí coby obrázky v hotelu!

Zlatokopky se mýlí

„Nejhorší je, když člověk žije jenom pro sebe. Znám takové lidi. A není jich málo. A jsou to třeba i některé dnešní mladé dívky, které chladně kalkulují, chtějí se mít dobře bez vlastních zásluh a nehledí na to, co jim říká jejich srdce a svědomí… ale v tom nemůže být štěstí.“ Paní Libuška je vdaná už čtyřicet let, i když jak říká, „nebylo vždycky jednoduché to ustát“. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Rodinu ctí nadevše, neboť to je základ … Tak jak to svým životem také potvrzuje její starší sestra, která je jí v tom, jak se obětavě, nezištně a láskyplně vztahuje ke světu kolem, celoživotním vzorem a inspirací.

Každý den jen jeden kamínek…

„Život člověka je jako mozaika. Každý den přidáme jeden kamínek… záleží na nás, jaký je. A ti kteří chodí s očima otevřenýma zůstanou stát a vidí… vidí obraz vašeho života. Mě pořád něco popohánělo k činnosti, až v poslední době se umím více zastavit a vychutnat si to, co mám, radovat se z toho, protože to všechno je zasloužené. A to je důležité. A netvrdím, že by se měl člověk obětovat... naplnit své ambice je důležité, člověk je pak spokojen sám se sebou a může se lépe darovat svým bližním. Čím jsem starší, tím více si cením každého projevu přátelství, každého úsměvu, který mi lidé věnují. A moje zkušenosti ukazují, že cokoliv dobrého pro nějakého člověka uděláte, že se vám to vrátí. I když s tím nepočítáte, i když to nečekáte – a třeba i po letech… Takže žádné dobré slovo není na světě vyřčeno zbytečně. A nezáleží na tom, jestli je člověk bohatý, slavný…to není podstatné. Záleží vždycky na tom, nakolik je lidský. A aby měl v sobě pokoru a víru, pak se dostaví pokoj v duši…protože kdo ho má – má všechno. A kdo ho nemá – jako by neměl nic…“ zamýšlí se paní Libuška .

„ A platí i všechna ta lidová přísloví, která jako by byla ze starého světa, který se nás netýká… ale opak je pravdou. Bohužel, na většinu věcí si člověk musí přijít sám a o ta horká kamna se spálit.

Teď už to vím. Kdyby člověk mohl dostat jeden pokus nanečisto… “ pousměje se paní Libuška. „Ale i tak to stojí za to…“

(Článek vyšel v Týdeníku Kroměřížsko a v Novém Slovácku.)