Neumím namalovat ani kolečko, o to víc obdivuju lidi obdařené talentem, říká Zdeněk Slováček

Skromný. Tak by se  jedním slovem dal charakterizovat  Zdeněk Slováček  z Bukovan, ačkoli sám si to o sobě nemyslí. K rozhovoru se nechal přemlouvat několik let. Je milovníkem umění a mecenášem. Nesamozřejmé věci dělá a mluví o nich tak, jako by to byly ty největší obyčejnosti, věci na každodenním pořádku.

Kdy se u vás objevil zájem o výtvarné umění?

Obrazy jsem měl rád od mládí. S kamarádem Jarou Kozákem jsem chodil po výstavách a pak jsme začali navštěvovat umělce v jejich ateliérech. Bylo to ještě za komunistů. Uvědomil jsem si, že tito lidé vedou osamělý život. A byli šťastní, když se objevil někdo, kdo měl o jejich tvorbu zájem. Byli rádi, že mají s kým promluvit. Tenkrát. Později se situace změnila. Třeba Jenda Pospíšil se  po Listopadu stal ředitelem umělecké průmyslovky v Uherském Hradišti. Už dávno jsme se znali. Když jsem pak  pořádal plenéry, se studenty vždy přijeli jako pedagogové  dva malíři nebo sochaři, a tak jsem lidi z uměleckého prostředí postupně osobně poznával. 

Narážíte na devadesátá léta, kdy jste  po uvolnění společenských poměrů začal organizovat plenéry – malování v přírodě  pro mladé lidi z uměleckých škol. Jak na to období vzpomínáte?

Jako na nejkrásnější roky svého života. Do našeho kraje přijížděli malovat studenti z umělecké průmyslovky i  akademie  z Prahy,  z pedagogické fakulty v Brně, z  umělecké průmyslovky v Hradišti a  z vyšší umělecké školy ve Zlíně. Pedagogické vedení  tenkrát zajišťovali zakladatelé zlínské umělecké školy, Ivo Sedláček, který je tam dodnes ředitelem, Radim Hanke nebo Lubomír Jarcovják.

Jak to konkrétně vypadalo?

 Zajistil jsem studentům ubytování na ubytovně v Nechvalíně, ale musel jsem to tam nejdříve dát po předcházejících nájemnících do pořádku. Byli to brigádníci v okolních sadech  ze Slovenska a Ukrajiny. Ubytovnu zanechali v dezolátním stavu. Moje instalatérské řemeslo se mi tenkrát moc hodilo, jako později ještě mnohokrát. Studenti pak týden chodili po okolí a malovali. Patnáct až pětadvacet lidí. Prvních pět let bývali  ubytováni v Nechvalíně, potom jsem domluvil bydlení na Domečku ve Ždánicích, to bylo dalších deset let.  Sponzoroval jsem účastníkům obědy a někdy i večeře. Večer jsem tam za nimi jezdíval. V té době jsem starostoval, to byla náročná práce s lidmi. Tam jsem si mezi nimi odpočinul.  

Rád si povídáte o umění?

Rád jsem  umělce  poslouchal… Těch večerů a nocí, co jsem s nimi prožil, bylo hodně. Jsou to normální lidi jako my, jenom to mají trochu líp v  hlavě  srovnaný. Pán Bůh jim nadělil, mají talent.  Já neumím namalovat vůbec nic. Ani kolečko. Většina z nich jsou velice inteligentní a schopní lidi. A jsou skromní. Velmi skromní. Ještěže já nic neumím, protože kdybych dokázal to co oni, tak skromný bych asi nezůstal.  Na světě je to všecko dobře zařízeno. My to chceme furt měnit, a to není dobře. 

 Potěšilo vás, že se letos o Velikonocích na Velký pátek konala  křížová cesta vedená knězem z kyjovské farnosti venku na zastaveních  křížové cesty Lubomíra Jarcovjáka?

Ano, to jistě. Přijela asi padesátka lidí, většinou mladších. I když křížovou cestu v roce 2010 požehnal mons. Josef Hrdlička, pomocný biskup olomoucký, nestala se dosud běžnou součástí náboženského života obce nebo farnosti.  

To je asi dáno jednak polohou, křížová cesta je v polích na rozhraní katastrů Bukovan a Bohuslavice, a pak samotným výtvarným pojetím monumentálního díla, které je velmi moderní, abstraktní a  minimalistické a naprosto se vymyká tomu, na co jsou věřící zvyklí…

To máte pravdu. Ale nač se opakovat. Umění má přinášet nové pohledy… i předbíhat dobu. Lidé někdy potřebují čas, aby dílo docenili. Ale tak je to už po staletí. Jarcovjákova křížová cesta poutá pozornost, někdy se dozvím, že tam přijel autobus zájemců třeba ze Zlína nebo  ze Slovenska. Pobožnost křížové cesty se tam konala už několikrát, vedená laiky. 

Neobvyklé také je, že křížová cesta stojí  na soukromém pozemku.    

Pro křížovou cestu jsme původně vybrali obecní pozemek. To ale na zastupitelstvu neprošlo. Nechtěli jsem se toho nápadu vzdát. Takže jsem nakonec koupil pozemek u lesíka pod kaplí  sv. Anny,  který se musel vyčistit a dále ho udržuju. 

Investujete svůj čas, energii a finanční prostředky do uměleckých podniků. Co vám to přináší?

Věnuji se tomu, protože mě to baví a vidím v tom svůj smysl života. Mám dobrý pocit z toho, že něco po nás zůstane pro další generace. To se snažím  předávat i svým dcerám a vnoučatům.

 Z přátelství a spolupráce se zlínským okruhem umělců  vznikla už dříve například Hankeho socha sv. Urbana  instalovaná v Bukovanech, ale hledali jsme, co by se dalo dělat dál… Tak jsem připadl na myšlenku křížové cesty, protože to je meta, za kterou už nic víc není. Taky si na to mnozí z těch, které jsem oslovil, netroufali. Je to zásadní téma.

Nakonec tu výzvu přijal Lubomír Jarcovják…

Objekty do prostoru, které se mi nejvíc líbily, byly Jarcovjákovy.  Jarcovják přinesl první návrh, byl parádní, ale ten bychom finančně nezvládli. Já nejsem podnikatel. Pak vypracoval další, který počítal s jednoduchými střídmými  betonovými skulpturami. Dali jsme se do toho.

Na křížové cestě jste pracovali od roku 2000 do roku 2010, celých deset let.

V Lovčicích  v areálu bývalého JZD jsme začali vyrábět betonové pilíře. Pracovali jsme o víkendech, většinou ve čtyřech, často pomáhali Jarcovjákovi žáci.  To trvalo deset let. Občas to bylo dramatické. Dvakrát se stalo, že nám třímetrové  sloupy při instalaci za bouřky spadly. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Přes všecky těžkosti to byla  krásná doba. 

Kde jste našli finanční prostředky na realizaci díla?

Chovám včely a v té době jsem radikálně navýšil počet včelstev,  z pěti asi na čtyřicet, tak abych pokryl náklady především na materiál – hlavně beton a železo.  Jarcovják i ostatní pracovali prakticky zadarmo. Co se týče včel, tak tenkrát byly pro ně dobré roky. Dařilo se. V současných letech je situace daleko horší, včelstva napadají nemoci. Ale teď už naštěstí nepotřebuju ty peníze… On ten Pán Bůh to dobře řídí. 

Jako sponzor je na informativní tabuli u křížové cesty uveden podnikatel Josef Kouřil.

Byla to jedna z prvních věcí, kterou v regionu finančně podpořil. Velmi si ho vážím, protože takových lidí není u nás mnoho. Velmi rychle také získal cit pro to, co je v umění dobré. Tak mohla vzniknout i kaple sv. Jana Pavla II. v Bukovanech, která dobře plní svůj účel a je stále plná lidí. 

Autorem vnitřního uspořádání a interiérových prvků kaple je opět Lubomír Jarcovják a jeho syn Jakub, najdeme tu křížovou cestu Zdeňka Gajdoše a sochařská díla Radima Hankeho, tedy  Zlíňáků. Akademický sochař Radim Hanke je také autorem sochy  sv. Jana Pavla II. v nadživotní velikosti, která bude před kaplí v neděli 21. května slavnostně požehnána.

Hankeho vybral ze tří autorů osobně Josef Kouřil, který veškeré náklady spojené se sochou hradí. Jsem přesvědčený, že vybral dobře. Není u nás mnoho sochařů, kteří se zabývají figurální realistickou tvorbou a Hanke představuje v současnosti špičku.

Jste blízkým přítelem sochaře Hankeho. Víte něco o tom, jak toto tvůrčí období prožíval?

Na soše pracoval rok a půl. Celou tu dobu mu socha nedala pořádně spát. Musel vstát třeba i dvakrát za noc, aby opravil určitý detail, ať už šlo o ucho nebo ruku. Stalo se i to, že mu část modelu z hlíny přes noc odpadla. Půlroční práce tak přišla vniveč. Tvůrčí proces je často stravující. Ale ve výsledku Bukovany budou mít kvalitní sochu srovnatelnou s tím nejlepším, co je u nás  k vidění.  

Zdeněk Slováček

-Narodil se v roce 1950 v Kyjově, celý život žije v Bukovanech.

-Absolvoval stavební průmyslovku ve Valašském Meziříčí a vyučil se instalatérem.

-Dvanáct let (1993-2005) vykonával funkci starosty v Bukovanech.

- Jako pedagog – mistr pracoval na učilišti pozemních staveb v Hodoníně  a na Středním odborném  učilišti Kyjov.

-Je ženatý, má dvě dospělé dcery a dvě vnoučata, jedna z dcer žije v USA.

-Jeho celoživotním zájmem je zájem o výtvarné umění.

                                                                                             

 

 Rozhovor byl publikován ve Slovácku Deníku Rovnost