Milan Doktor: Byli jsme průkopníky canisterapie

Milan Doktor se svým psím miláčkem.

Lipov – Všechno to začalo v roce 1997, kdy si pořídili k Vánocům pejska Justyho. Jednalo se o štěně zlatého retrívra a ukázalo se to jako dobrá volba. Pejsek byl inteligentní, společenský, přítulný. Netrvalo dlouho a pořídili mu parťáka a posléze si založili chovnou stanici. Od roku 2000 se začali zajímat o canisterapii, která byla tou dobou u nás v plenkách. V současné době mají na svém kontě více než 3500 canisterapeutických návštěv v různých typech zařízení. Začínali v běžných i speciálních mateřských školách a základních školách, později je zvali do domovů pro seniory a v posledních pěti letech jsou cílem jejich návštěv i čtyři nemocnice v různých krajích.

Čtyřiapadesátiletý Milan Doktor je od roku 2007 předsedou Canisterapeutického sdružení Jižní Morava. Současně je i rozhodčím pro canisterapeutické testování a rozhodčím Českého kynologického svazu - pro speciální výcvik vodících a asistenčních psů. Zajímalo nás, kde hledat počátky této kariéry, jak se to „přihodí“, že se člověk dostane do takové oblasti a na dané pozice. Tady je jeho příběh.

„Už na vojně jsem poznal, že mám něco v sobě ve vztahu ke psům, co se dá jen těžko popsat, podobně jako to měl můj děda ke koním,“ vypráví Milan Doktor. „I na vojně byli problémoví psi, ale já osobně jsem s nimi žádné potíže neměl. Choval jsem se k nim empaticky a nedalo mi to práci si s nimi rozumět. No a když naše děti – Bětce bylo devět a Honzíkovi pět - chtěly psa, začalo se mluvit o zlatém retrívrovi. Nebylo to tenkrát zase až tak běžné plemeno, jako je tomu dnes, ale podle knih to měl být pes přátelské povahy. Já s manželkou začal shánět štěně a naše děti pořídily první knížku o výcviku retrívrů.“

Od chovatelky z Lipova si tedy na Vánoce 1997 přivezli „chlupatý dárek“, Justyho. A protože chovatelka se s radami nepředala, učili se všichni krok za krokem společně. „Naštěstí má člověk kamarády a intuici,“ dodává dnes zkušený canisterapeut. „První rok společného života jsme zvládli docela dobře, s chovatelkou jsme se spřátelili a s Justym se dařilo dokonce i na výstavách. A tak manželka s dětmi vymyslela, že pořídíme dalšího psa. Dostal jsem ho jako “dárek" k narozeninám, abych nemohl odmítnout. Tentokrát jsme si odváželi opravdu malé štěňátko. Bady byl úžasný, hodně inteligentní štěně, které se učilo samo. Stal se z něj druhý nejúspěšnější pes v republice. A tak šel čas s našimi chlupáčky ve třípokojovém bytě, kde ani sousedé nevěděli, že máme doma psy, pokud nás neviděli z okna. Kluci neštěkali.“

Když se jim naskytla příležitost vyměnit byt za polosamotu v Lipově na Veselsku, neváhali. „Z našeho prostorného domu se rychle stala „útulná psí bouda“. Získali jsme dva jedince, rodiče Badyho, od chovatelky, která se přestala zlaťákům věnovat.“ (Zlaťák je slangové označení pro zlatého retrívra, pozn. red.) „Založení chovatelské stanice byl jen další logický krok v našem životě. Díky tomu, že psi, které jsme v té době měli doma, byli pohodoví a snášenliví vůči všem lidem, jsem se v roce 2000 začal zajímat o canisterapii, která tehdy teprve začínala.“

Milan Doktor vnímal potenciál, který tato metoda může přinést. „Jde o přirozené využití vlivu psa na člověka, aktualizaci vztahu, který tady funguje tisíce let. Pes je jediné zvíře, které je po našem boku jako pomocník, projevuje nám lásku, chrání nás a klidně u nás spí v posteli, viz malby v jeskyních nebo na hradech a zámcích. Takže nic nového,“ shrnuje. „Člověk se v dnešní době ale naučil víc vnímat potřeby lidí a potřeby zvířat. To přineslo posun v rozvoji zooterapie, jejíž součástí je i canisterapie – příznivé působení psa na člověka.“

Účinky canisterapie jsou široké - rozvíjí motoriku, podněcuje komunikaci, pomáhá při depresích, pocitech osamělosti a ztráty. Je užitečná při nácviku koncentrace a paměti, používá se také například při polohování. Musí se to však umět. Jaké předpoklady musí splňovat člověk, který se chce zabývat canisterapií?

„Na prvním místě je důležitý cit pro výchovu různých povah psů, dělat to srdíčkem, a ne pro zisk. Canisterapeut musí mít sociální cítění, empatii, porozumění lidem a jejich potřebám, náladám. Důležité je brát zřetel i na jejich zdravotní stav, který musí být vždy konzultován s odborníky daného zařízení. Vyžaduje to notnou dávku improvizace i znalost legislativy a další. Je to vlastně "celoživotní vzdělávání". Ve zkratce se dá říci, že canisterpii může dělat každý člověk, který má srdce na pravém místě a má k tomuto vhodného, otestovaného psa. Já osobně už mám za sebou opakované testování s mými dvanácti psy v průběhu let. Povaha psa je geneticky daná, takže se změnit ani vycvičit nedá.“

A jak současná omezení kvůli pandemii koronaviru prožívají jeho psí svěřenci? „Špatně,“ zní jednoznačná odpověď „páníčka“. Nenudí se? ptáme se dál. „Nudí, musím pro ně najít jinou aktivitu. Vládní opatření nedávají žádný prostor canisterapeutické návštěvy vykonávat, i když by byly žádoucí. Smlouvy podepsané s jednotlivými zařízeními nám nepomohou. Pro obě strany představuje nákaza značné riziko. V našem okrese se jednalo o Nemocnici Kyjov, Nemocnici TGM Hodonín, S-centrum Hodonín, jednotlivé mateřské školy, Základní školy Strážnice, Žeravice, Hroznová Lhota, Lužice, Kyjov, Domov pro seniory Strážnice, no prostě spousta míst, která vypadla. O ekonomické stránce věci nemá cenu mluvit, psi musí být krmeni a procvičováni každý den. Stát tyto podpůrné aktivity nezajímají, táhneme to z vlastních zdrojů. Nezbývá než věřit, že se situace zlepší a navrátí do normálu. Nějakou dobu ještě budeme muset vydržet.“ 

 

Milan Doktor se svou psí smečkou.

 A kolik že těch pejsků s nimi vlastně žije? „Doma máme k dnešnímu dni Nubi, Falko, Fíbí a Gastona, čtyři goldeny“ (slangové označení pro zlaté retrívry, pozn. red.) „a v nejbližší době doplní psí smečku nová fenečka Annabellka po našem Gastonovi. Kromě toho máme dva kocoury a dvě kočičky, které někdo předloni pohodil na našem dvoře. Psí smečku uzavírá teriér Edy. Nejhlasitějším členem zoo rodiny je papoušek Alexandr malý,“ vypočítává chovatel Milan Doktor. „Život bez zvířat si už nedovedeme představit. Byli jsme průkopníky canisterapie, osvěty a praxe. Po jednadvaceti letech vidím, že to má smysl.“

(Foto: archiv Milana Doktora)